ECLI:CZ:US:2020:3.US.1086.20.1
sp. zn. III. ÚS 1086/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ondřeje Krejčího, zastoupeného Mgr. Markem Nemethem, advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 1015/55, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2020, č. j. 20 Cdo 195/2020-281, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2019, č. j. 17 Co 106/2019-220, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 4. 1. 2019, č. j. 74 EXE 5088/2011-194, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 9, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") zamítl návrh stěžovatele jako jednoho z povinných na zastavení blíže specifikované exekuce a zamítl též jeho návrh na odklad provedení této exekuce. Takto rozhodl v exekučním řízení, kde vymáhaná pohledávka vychází ze směnečného dluhu. Obvodní soud uvedl, že stěžovatel ve snaze zvrátit rozhodnutí, které je exekučním titulem, podal k městskému soudu žalobu na obnovu řízení, která byla ale soudem zamítnuta, když následně toto zamítnutí žaloby bylo potvrzeno k odvolání stěžovatele i Vrchním soudem v Praze. Proto obvodní soud dovodil, že daným případem (tzn. otázkou, zda existuje dluh na stěžovateli vymáhaný nyní v exekuci) se již zabývaly různé instance soudní soustavy a všechny rozhodly v neprospěch stěžovatele. I kdyby byla žaloba na obnovu řízení nakonec úspěšná, rozhodovalo by se o základu věci až ve druhé části takového řízení, přičemž podaná žaloba na obnovu řízení (nadto ve fázi přezkumu před Nejvyšším soudem na základě podaného dovolání) není zákonným důvodem pro zastavení exekuce ve smyslu ustanovení §268 o. s. ř. Z pouhé existence žaloby na obnovu řízení proto bez dalšího nelze dovodit očekávání, že exekuce bude zastavena.
3. K odvolání stěžovatele bylo v záhlaví citované usnesení obvodního soudu ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud" nebo "odvolací soud") potvrzeno. Podle městského soudu totiž nelze za důvod pro zastavení exekuce bez dalšího považovat podání žaloby na obnovu řízení, z něhož vzešel exekuční titul, a to navíc za situace, když žaloba na obnovu řízení byla nalézacím a odvolacím soudem pravomocně zamítnuta a nyní probíhá už jen řízení o dovolání, jehož výsledek nelze předjímat. V dané věci proto nebyl naplněn důvod pro odklad exekuce, ani důvod pro její zastavení.
4. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, neboť dovolání ve věcech odkladu exekuce není přípustné a ohledně dovolání ve věci zastavení exekuce nebyly zjištěny natolik výjimečné okolnosti předvídané judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, které by ospravedlňovaly prolomení jinak obecně přijímaného zákazu přezkumu věcné správnosti exekučního titulu v exekučním řízení.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům řízení jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, byly-li by jeho právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. K vlastní argumentaci stěžovatele pak Ústavní soud uvádí následující.
9. Především je třeba uvést, že ani z judikatury Ústavního soudu nevyplývá, že by obecné soudy v exekučním řízení měly bez dalšího přezkoumávat správnost exekučního titulu, o jehož výkon v exekučním řízení jde. Výjimky z tohoto pravidla, jež mohou vést až k zastavení exekuce podle ustanovení §268 o. s. ř., je nutno vykládat právě i s ohledem na důsledky zastavení exekuce; to platí zvláště o důvodu uvedeném pod §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle něhož je výkon rozhodnutí nepřípustný, je-li tu jiný důvod [tedy jiný ve srovnání s konkrétními důvody uvedenými pod písmeny a) až g) téhož zákonného ustanovení], pro který nelze rozhodnutí vykonat. Stěžovatel nicméně ve skutečnosti ani v nyní posuzované ústavní stížnosti žádný takový jiný relevantní důvod netvrdí, jelikož za něj nelze považovat žalobu na obnovu řízení, v němž byla stěžovateli uložena povinnost uhradit dluh plynoucí ze směnky, který je po stěžovateli nyní exekučně vymáhán. Tuto námitku dostatečně vypořádaly již obecné soudy v napadených rozhodnutích, a protože jejich závěry zdejší soud neshledal ústavně excesivními, pro stručnost na ně odkazuje.
10. Ústavní soud nepřehlédl - poněkud segmentární - argumentaci stěžovatele, která nejprve vychází z toho, že na něm vymáhaný dluh patrně nevznikl, neboť žalobce (v exekučním řízení byla oprávněnou společnost BNP Paribas Personal Finance SA) neplatně odstoupil od smlouvy, aby následně (v závěru ústavní stížnosti) stěžovatel upřesnil, že v jeho případě jde o dluh z biankosměnky (podle stěžovatele excesivně vyplněné). Tuto skutečnost Ústavní soud uvádí jen proto - aniž by původní spor, z něhož patrně stěžovatelův dluh vzešel, mohl jakkoliv hodnotit - že stěžovatel ani v ústavní stížnosti srozumitelně nevysvětluje, v čem vlastně závažné důvody odůvodňující až zastavení exekuce vlastně spatřuje [směnečné řízení je totiž relativně samostatné - k charakteru směnky a ke kauzalitě námitek ve směnečném řízení srov. přiměřeně nález sp. zn. Pl. ÚS 16/12 ze dne 16. 10. 2012 (N 174/67 SbNU 115; 369/2012 Sb.)].
11. Stěžovatelův případ tak zjevně nelze srovnávat (jak ovšem stěžovatel činí) se skutkovými okolnostmi nálezu sp. zn. II. ÚS 2357/16 ze dne 18. 4. 2017 (N 62/85 SbNU 137), kdy po nevidomém člověku byla vymáhána pokuta za jízdu v městské hromadné dopravě bez platného jízdního dokladu, ačkoliv tento člověk pro své postižení žádný jízdní doklad nepotřeboval. Ústavní soud přitom právě citovaný nález (navazující na předchozí rozhodnutí Ústavního soudu v obdobných případech) samozřejmě nekoncipoval jako výjimku pro nevidomé občany - kterou stěžovatel v ústavní stížnosti považuje za nepřípustnou diskriminaci vlastní osoby - nýbrž reagoval zde na specifické okolnosti případu, kdy z povahy věci nebylo spravedlivé, aby exekuce byla vykonána, neboť nevidomý člověk se porušení povinností plynoucích z přepravního řádu prostě dopustit nemohl.
12. V této souvislosti je vhodné pro úplnost poznamenat, že je jistě věcí stěžovatele, resp. jeho právního zástupce, jakou argumentaci v řízení před Ústavním soudem použije, nicméně tato by měla být uvážlivá a měla by být založena na racionálním výkladu (mimo jiné) již existující nálezové judikatury Ústavního soudu. Postup odlišný totiž opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže a Ústavnímu soudu nezbývá, než stěžovatele odkázat na zcela akceptovatelná odůvodnění nyní ústavní stížností napadených rozhodnutí.
13. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele. Proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu