ECLI:CZ:US:2020:3.US.1096.20.1
sp. zn. III. ÚS 1096/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele P. Š., t. č. Věznice Plzeň, zastoupeného Mgr. Jiřím Pražákem, advokátem, sídlem Havlíčkova 218, Rokycany, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. března 2020 sp. zn. 2 To 23/2020 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. února 2020 sp. zn. 3 T 3/2019, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Plzni jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že proti stěžovateli je vedeno trestní řízení pro zvlášť závažný zločin vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku a přečin nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), c), d), odst. 2 písm. b). Těchto trestných činů se měl, stručně shrnuto, dopustit tím, že nejméně v posledních dvou letech z důvodu přehnané žárlivosti různými způsoby opakovaně naléhal na svoji přítelkyni (poškozenou), aby mu posílala z domova na jeho e-mailovou adresu fotografie, čímž si ověřoval, zda je doma a ne někde s jinými muži, dále poškozené prostřednictvím SMS zpráv vyhrožoval mimo jiné zabitím, ublížením na zdraví, a nejméně ve třech případech přiložil k levému spánku poškozené svoji legálně drženou pistoli a požadoval po ní, aby se přiznala a řekla mu, zda má jiného muže, když v uvedených případech měla poškozená strach o život. Tímto jednáním stěžovatel vyvolal u poškozené těžkou reaktivní depresivní a úzkostnou poruchu, spočívající v depresivních a úzkostných stavech, strachu z fyzického napadání a vyhrožování smrtí, bezmocnosti, neschopnosti se bránit, obavách z budoucnosti, izolování se od okolí, kdy se u ní projevuje řada symptomů týrané ženy, například ochota vyhovět, neprůbojnost, podřízenost, opakované tolerování brachiální agrese, emoční závislost, nezralost, iracionalita, přičemž stěžovatel si měl a mohl být takových následků vědom.
3. Napadeným usnesením Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 25. 2. 2020 sp. zn. 3 T 3/2019 bylo rozhodnuto o dalším trvání vazby stěžovatele tak, že podle §72 odst. 1 a 3 trestního řádu byl ponechán nadále ve vazbě z důvodu uvedeného v §67 písm. c) trestního řádu.
4. Usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 19. 3. 2020 sp. zn. 2 To 23/2020 byla stěžovatelova stížnost zamítnuta jako nedůvodná.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel je zaprvé přesvědčen, že soudy dostatečně nevysvětlily, proč existuje obava, že by se mohl chovat způsobem předpokládaným předmětným vazebním důvodem. To zejména ve světle toho, že plynutím času vazební důvody oslabují. Upozorňuje, že dle nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 612/06 existence důvodu předstižné vazby podle §67 písm. c) trestního řádu "bude závislá na osobním postoji obviněného, jeho sklonech, návycích, na jeho aktuálním zdravotním stavu, rodinném zázemí a na prostředí, v němž se obviněný pohybuje. Tyto aspekty, jejichž přiměřené zhodnocení musí být z odůvodnění rozhodnutí seznatelné, nesporně mohou podléhat v čase změnám, což musí soud při rozhodování zkoumat i vzhledem k §72 odst. 1 tr. řádu."
6. Ve stěžovatelově věci má faktor plynutí času nepochybně zásadní význam, když obava z opakování trestné činnosti je založena na předcházejícím partnerském vztahu mezi stěžovatelem a poškozenou. Ačkoliv v době vzetí stěžovatele do vazby teoreticky mohlo na stěžovatele působit emoční napětí související s rozchodem s poškozenou, je zcela zřejmé, že v průběhu plynutí času došlo k postupnému oslabení těchto citů a ke změně vztahu k poškozené. Jestliže se vrchní soud obává, že po 14 měsících ve vazbě bude stěžovatel opakovat totéž jednání, které ho do vazby dostalo, pak jde o obavu zcela hypotetickou, nereálnou a z pohledu stěžovatele v podstatě iracionální. Taková obava by jistě mohla přicházet v úvahu v případě osoby trpící duševní nemocí či těžkou poruchou osobnosti. Žádnou takovou poruchou však stěžovatel netrpí. Jestliže je poukazováno na znalecké zkoumání, z něhož vyplývá, že mezi jeho povahové rysy patří i sebestřednost, nízká schopnost empatie a tendence k žárlivosti a vztahovačnosti, pak je třeba zdůraznit, že nejde o patologii, která by měla jakýkoliv vliv na ovládací a rozpoznávací schopnosti stěžovatele. Stěžovatel je zcela schopen pochopit jednoduchou premisu, že v případě propuštění z vazby by jakékoliv opakování presumovaného jednání vůči poškozené okamžitě vedlo k jeho opětovnému uvěznění. To ostatně vyplývá i ze závěrů znaleckého posudku Mgr. Davida Kožíka, kde znalec hodnotí prognózu vývoje osobnosti obžalovaného ve vztahu k protispolečenskému jednání jako příznivou. To obecné soudy pomíjejí, stejně tak jako dosavadní trestní i přestupkovou bezúhonnost stěžovatele, omluvu vůči poškozené, ze které je patrný kritický přístup ke svému jednání, řádný život stěžovatele, který studoval navazující magisterské studium na vysoké škole, zázemí a podporu rodiny, která je ochotna za něj složit peněžitou záruku a kladné hodnocení z výkonu vazby, z něhož vyplývá, že stěžovatel je schopen a ochoten podřídit se stanoveným pravidlům.
7. Za druhé stěžovatel namítá, že ve stížnostním řízení navrhoval možnost uplatnění řady institutů nahrazujících vazbu. Vrchní soud však o navržených institutech formálně vůbec nerozhodl, neboť dle jeho názoru je to v prvé řadě úkolem krajského soudu. Učinil tak ovšem v situaci kdy nařídil vazební zasedání, aby zhojil jeho absenci při řízení před krajským soudem, v důsledku které nebylo stěžovateli umožněno instituty nahrazující vazbu navrhnout, a v takovém případě měl dle jeho názoru o těchto institutech rozhodnout. Argumentačně se pak vrchní soud sice k těmto institutům částečně vyjádřil, nikoliv však přesvědčivě. Jestliže uvádí, že elektronický náramek by v daném případě nevyřešil nahrazení vazby předstižné, kdy by nemusel zabránit tomu, aby se stěžovatel setkal s poškozenou a neopakoval jednání vůči ní, pak v podstatě zcela popírá tento institut nahrazující vazbu jako takový. Nadto i poškozená při výslechu dne 24. 5. 2019 uvedla, že by souhlasila s propuštěním stěžovatele v případě, že by došlo k uložení zákazu styku. Je-li hypoteticky argumentováno, že by stěžovatel mohl navázat s poškozenou i jiný než osobní kontakt, například přes elektronické komunikační prostředky, pak je otázkou, z jakého důvodu by tak stěžovatel činil, a také zda jde o obavu natolik zásadního charakteru, aby odůvodňovala dlouhotrvající zásah do základních práv a svobod stěžovatele. Není dále zřejmé, proč byla shledána nedostatečnou nabídnutá peněžitá záruka a nabízený písemný slib a dohled probačního úředníka.
8. Stěžovatel je tedy toho názoru, že důvody vazby neexistují, a pokud snad ano, pak lze vazbu nahradit instituty k tomu určenými.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby není povolán k přezkumu správnosti použití běžného zákona a zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení ústavně zaručeného základního práva či svobody [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ve své rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje zásadu sebeomezení, která při posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, jsou-li závěry soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo není-li rozhodnutí odůvodněno (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2005 sp. zn. IV. ÚS 161/04, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
11. Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví (čl. 91 odst. 1 a čl. 92 Ústavy). Skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Výklad konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu podle §67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, zda má znaky trestného činu, zda jsou zřejmé důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal obviněný, zda existuje důvodná obava, že se obviněný zachová způsobem uvedeným v §67 trestního řádu (tedy v případě tzv. předstižné vazby že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil) a zda účelu vazby není možno dosáhnout jinak. Rozhodování o vazbě přitom nelze pojímat jako rozhodování o vině obviněného a jemu uloženém trestu.
12. Stěžovatel považuje odůvodnění vazebního důvodu a nedostatečnosti institutů, kterými ze zákona může být vazba nahrazena, za nepřesvědčivé. Ústavní soud však dospěl k závěru, že obecné soudy, zejména pak vrchní soud, odůvodnily svá rozhodnutí konkrétními důvody. Vysvětlily, že veškeré zjištěné okolnosti doposud nasvědčují, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a je zde důvodné podezření, že jej spáchal právě stěžovatel. Jednání, pro které je stíhán, se mělo odehrávat po poměrně dlouhou dobu od roku 2017 do roku 2019 a vůči poškozené mělo být velmi intenzivní. Mělo jednoznačně gradující charakter, kdy obava, že by stěžovatel mohl trestnou činnost opakovat, kdyby byl propuštěn na svobodu, i nadále trvá. Vrchní soud se přitom vyslovil i k problematice oslabování vazebních důvodů plynutím času, když jednak upozornil, že důvodnost stěžovatelova stíhání podporuje výslech poškozené provedený v hlavním líčení, a dále uvážil, že je sice pravdou, že stěžovatel po poměrně dlouhou dobu není v kontaktu s poškozenou, ale přesto přetrvává důvodná obava, že i nadále není schopen korigovat své jednání vůči ní, a to s ohledem na velmi silnou vazbu na poškozenou, a na způsob, jakým měla být trestná činnost páchána a po jakou dobu. Skutečnost, že stěžovatel není stižen duševní poruchou, ještě sama o sobě není zárukou, že nehrozí opakování jeho jednání vůči poškozené. Stěžovatel měl problémy zvládnout ukončení vztahu s poškozenou, přičemž je sebestředný, má nízkou schopnost empatie a tendenci k žárlivosti a vztahovačnosti, což bez dalšího nevylučuje obdobné jeho jednání i do budoucna.
13. K problematice, zda nelze dosáhnout účelu vazby jinými opatřeními podle §73 a §73a trestního řádu, vrchní soud vyložil, že uvedené instituty i nadále nepředstavují vzhledem k osobě stěžovatele a k charakteru trestné činnosti, pro kterou je stíhán, dostatečnou záruku toho, že by v případě svého propuštění na svobodu neopakoval trestnou činnost. Danými instituty se již zabýval ve svých předchozích rozhodnutích, a od té doby se situace nijak razantně nezměnila. Elektronický náramek by nevyřešil nahrazení tzv. vazby předstižné, kdy by nemusel zabránit tomu, aby se stěžovatel setkal s poškozenou a neopakoval jednání vůči ní. Stěžovatel by mohl navázat kontakt i jiný než osobní, přes elektronické komunikační prostředky, apod. Elektronický náramek detekuje pouze pohyb obžalovaného a obecně nezabraňuje případnému páchání další trestné činnosti, a to ani v kombinaci s předběžným opatřením zákazu vstupu na území jakéhokoliv města, či zákazu přiblížení se k poškozené na jakoukoliv vzdálenost.
14. Ústavní soud nemá za to, že by takovéto odůvodnění obecných soudů vykazovalo znaky libovůle, pro kterou by musela být jejich rozhodnutí Ústavním soudem zrušena. Stěžovatelova argumentace zde má povahu pouhé polemiky se závěry soudů, jež vyslovily na základě skutečností uvedených v odůvodnění jejich rozhodnutí. Nelze přitom pominout, že rozhodnutí o vazbě nejsou rozhodnutími ve věci samé, a naopak jsou činěna v situaci, kdy veškeré skutečnosti ještě nejsou postaveny najisto; tomu nutně musejí odpovídat požadavky kladené na jejich preciznost, přesnost a podrobnost, jakož i na důkazní prameny, ze kterých vycházejí, které jsou mírnější, než je tomu u rozhodnutí o vině a trestu. Námitkou, že vrchní soud měl o návrzích na nahrazení vazby rozhodnout výslovně výrokem, se Ústavní soud nepovažoval za potřebné blíže zabývat, když materiálně se soud v každém případě této problematice ve svém rozhodnutí věnoval a vyslovil se k ní.
15. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu