ECLI:CZ:US:2020:3.US.1135.19.1
sp. zn. III. ÚS 1135/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jana Jokla, zastoupeného Mgr. Davidem Paškem, advokátem, sídlem Pražská 79/5, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2019 č. j. 33 Cdo 2229/2018-171, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. ledna 2018 č. j. 5 Cmo 324/2017-149 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. srpna 2017 č. j. 49 Cm 301/2014-123, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti CRISTAL PALACE Property, s. r. o., sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4 - Nusle, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zásada rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.
2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 2. 8. 2017 č. j. 49 Cm 301/2014-123, poté co jeho předchozí zamítavé usnesení ze dne 14. 1. 2016 č. j. 49 Cm 301/2014-37 bylo zrušeno usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 13. 12. 2016 č. j. 5 Cmo 164/2016-68 z důvodu nepřezkoumatelnosti, zamítl žalobu, kterou se stěžovatel (ve stávajícím řízení v postavení žalobce) domáhal zrušení rozhodčího nálezu vydaného Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále je "rozhodčí soud") ze dne 13. 9. 2013 sp. zn. Rsp 763/12 (dále jen "rozhodčí nález") z důvodu neplatnosti rozhodčí doložky (výrok I.); dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Rozhodčím nálezem byla stěžovateli (v řízení před rozhodčím soudem v postavení žalovaného) uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení (ve stávajícím řízení v postavení žalované; v řízení před rozhodčím soudem v postavení žalobkyně) částku ve výši 5 000 000 Kč s příslušenstvím z titulu smluvní pokuty za porušení povinnosti vyplývající ze Smlouvy o převodu cenných papírů s právem opce ze dne 18. 7. 2000 (dále jen "smlouva o převodu"). Rozhodčí soud dospěl k závěru, že stěžovatel porušil povinnost ze smlouvy o převodu, když převedl akcie na třetí osobu, přičemž smluvní pokutu neshledal nepřiměřenou. Městský soud konstatoval, že neshledal důvod pro zrušení rozhodčího nálezu, když rozhodčí doložka obsažená ve smlouvě o převodu byla stěžovatelem dodatečně schválena, neboť stěžovatel bez zbytečného odkladu neprojevil nesouhlas s překročením plné moci udělené jeho zmocněnkyni JUDr. Petře Farské.
3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 18. 1. 2018 č. j. 5 Cmo 324/2017-149 rozhodnutí městského soudu potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vrchní soud po zopakování dokazování (vyjádřením stěžovatele ze dne 26. 6. 2012 k rozhodčí žalobě) dospěl k závěru, že stěžovatel v řízení před rozhodčím soudem sice namítal neplatnost smlouvy o převodu, avšak nebylo možno dospět k závěru, že by popíral platnost samotné rozhodčí doložky, kterou smlouva o převodu obsahovala. Dále uvedl, že ve shodě s městským soudem dospěl k závěru, že stěžovatel se včas v rozhodčím řízení [při prvním úkonu - srov. §15 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rozhodčím řízení")] nedovolal neplatnosti rozhodčí doložky, a proto rozhodčí nález z tohoto důvodu nemůže být zrušen, i kdyby byly jeho vývody zcela nesprávné.
4. Následné dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2019 č. j. 33 Cdo 2229/2018-171 odmítnuto, jelikož stěžovatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Ke stěžovatelem nastolené otázce, "zda je nezbytné, aby námitka nedostatku pravomoci rozhodčího soudu byla vyjádřena výslovně či zda je možné považovat za námitku nedostatku pravomoci rozhodčího soudu i vyjádření účastníka, které explicitně neobsahuje formulaci o tom, že účastník vznáší tuto námitku, nicméně z jeho vyjádření lze dovodit, že brojí proti rozhodčí doložce, když konstatuje, že se smlouvou necítí být zavázán a tento svůj závěr dále zdůvodní", Nejvyšší soud uvedl, že má základ v polemice se skutkovými zjištěními vrchního soudu. Obrana stěžovatele založená na tvrzení, že námitku nedostatku pravomoci rozhodčího soudu uplatnil, není zpochybněním právního posouzení věci vrchním soudem, neboť je založena na popření skutkových zjištění vzešlých z provedeného dokazování. Další dovolací námitku stěžovatele, že se vrchní soud odchýlil od dosavadní rozhodovací praxe, když při posouzení včasnosti uplatnění námitky nedostatku pravomoci rozhodčího soudu, resp. neplatnosti rozhodčí doložky, nevyšel ze spotřebitelského charakteru smlouvy o převodu a nepoužil §15 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení, ve znění účinném do 30. 11. 2016, Nejvyšší soud rovněž neuznal. V této souvislosti Nejvyšší soud konstatoval, že se stěžovatel mýlí, dovozuje-li, že je na něj třeba hledět jako na spotřebitele. Poukázal přitom na to, že smlouva o převodu byla uzavřena dne 18. 7. 2000, ale úprava spotřebitelských smluv byla do právního řádu zavedena až s účinností od 1. 1. 2001 zákonem č. 367/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen "zákon č. 367/2000 Sb."). Platnost rozhodčí smlouvy se pak posuzuje ve znění účinném v době jejího uzavření a rozhodčí řízení zahájená na základě rozhodčích smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 258/2016 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (srov. čl. IX zákona č. 258/2016 Sb.).
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapituluje průběh dosavadního řízení a obsah napadených rozhodnutí. Uvádí, že advokátku JUDr. Petru Farskou zmocnil pouze k uzavření smlouvy o převodu, nikoliv však k uzavření rozhodčí doložky, přičemž tento její právní úkon ani dodatečně neschválil, a proto jím ani nemohl být vázán. Namítá, že vrchní soud postavil své rozhodnutí na zcela jiných závěrech než městský soud. Zatímco městský soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že stěžovatel v rozhodčím řízení uplatnil při prvním úkonu důvod neplatnosti rozhodčí doložky ve smlouvě o převodu, vrchní soud konstatoval opak (tzn., že tak stěžovatel neučinil), přičemž není jasné, na základě čeho k tomuto závěru dospěl. Stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že rozsudek vrchního soudu nenaplňuje požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění a stěžovatel v něm spatřuje projev libovůle. Dále poukazuje na to, že vztah vyplývající ze smlouvy o převodu má spotřebitelský charakter, neboť v něm stěžovatel nevystupoval jako podnikatel, pročež bylo třeba použít ustanovení o spotřebitelských smlouvách včetně všech ustanovení týkajících se ochrany spotřebitele, což však soudy neučinily. Kdyby totiž soudy vycházely ze spotřebitelského charakteru právního vztahu, mělo by to za následek, že vůči stěžovateli se neuplatní povinnost vznést námitku nedostatku pravomoci rozhodčího soudu nejpozději při prvním úkonu v řízení. Zde nesouhlasí ani s odůvodněním rozhodnutí Nejvyššího soudu, který tyto jeho námitky neuznal. Dále namítá, že v řízení před rozhodčím soudem nebyla respektována procesní pravidla, nebyla mu poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, neboť nebyl rozhodčím soudem poučen ve smyslu §118a o. s. ř. Podle stěžovatele tím byl naplněn důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení, avšak soudy se touto námitkou vůbec nezabývaly. Konečně poukazuje na to, že městský soud neprovedl a ani se nikterak nevypořádal s jeho návrhem na provedení důkazu svědeckou výpovědí JUDr. Milana Kyjovského (jednoho z rozhodců, který o rozhodčím nálezu nehlasoval).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu posouzení příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je rovněž přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Ústavní soud si pro posouzení věci vyžádal od městského soudu příslušný spis sp. zn. 49 Cm 301/2014.
9. Namítá-li stěžovatel nejprve, že vrchní soud ohledně uplatnění námitky neplatnosti postavil své rozhodnutí na zcela jiných závěrech než městský soud, je sice pravdou, že mezi odůvodněním rozhodnutí městského soudu, který uvedl, že má za to, že námitka neplatnosti rozhodčí doložky byla stěžovatelem uplatněna při prvním úkonu v rozhodčím řízení, a to ve stěžovatelově vyjádření ze dne 25. 6. 2012 k rozhodčí žalobě (viz str. 3 a 4 rozsudku městského soudu), a odůvodněním rozhodnutí vrchního soudu, který uvedl, že městský soud posoudil správně včasnost žaloby, když zaujal stanovisko, že se stěžovatel včas v rozhodčím řízení neplatnosti rozhodčí doložky nedovolal, existuje diskrepance, avšak tato skutečnost sama o sobě ještě nutně nemusí znamenat porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
10. Pro posouzení věci je podstatné, že vrchní soud důkaz vyjádřením stěžovatele ze dne 25. 6. 2012, z něhož stěžovatel dovozoval, že vznesl námitku neplatnosti rozhodčí doložky při prvním úkonu, zopakoval a po jeho provedení konstatoval, že stěžovatel sice namítal neplatnost smlouvy o převodu, ale vrchní soud nemohl dospět k závěru, že by stěžovatel popíral platnost samotné rozhodčí doložky. K tomu dále vrchní soud doplnil, že rozhodčí smlouva, i když je začleněna do jiné smlouvy, je samostatnou smlouvou a jako takovou je třeba ji i posuzovat. Vzhledem k tomu, že stěžovatel ve svém písemném vyjádření ze dne 25. 6. 2012 neuvedl, že JUDr. Petra Farská nebyla oprávněna podle plné moci k podpisu rozhodčí smlouvy, nemohl vrchní soud učinit jiný závěr, než že námitku neplatnosti rozhodčí doložky stěžovatel včas nevznesl. V této části je tedy třeba uzavřít, že vrchní soud podrobně objasnil hodnocení jednotlivých důkazů a jeho rozhodnutí obsahuje dostatečné, konkrétní a logické odůvodnění, z něhož vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
11. Ve světle výše uvedeného pak nelze mít výhrady proti závěru Nejvyššího soudu, že námitka nedostatku pravomoci rozhodčího soudu v důsledku neplatné rozhodčí doložky uplatněná stěžovatelem v dovolání, není zpochybněním právního posouzení věci vrchním soudem, nýbrž je založena na popření skutkových zjištění vzešlých z provedeného dokazování.
12. Stěžovatel dále namítal, že soudy nezohlednily spotřebitelský charakter smlouvy o převodu. Otázku povahy právního vztahu ovšem řešil již vrchní soud a stěžovatel ji opětovně nastolil i v dovolání, přičemž Nejvyšší soud se k ní poměrně podrobně vyjádřil. Hlavním argumentem Nejvyššího soudu, proč nelze uvažovat o stěžovateli jako o spotřebiteli, přitom bylo, že zatímco smlouva o převodu byla uzavřena dne 18. 7. 2000, úprava spotřebitelských smluv byla do právního řádu zavedena s účinností od 1. 1. 2001 zákonem č. 367/2000 Sb. Nejvyšší soud v této souvislosti uzavřel, že stěžovatele, který ve smluvním vztahu vystupoval jako prodejce akcií, nelze pokládat za spotřebitele a námitky, týkající se možnosti (náležející výlučně spotřebiteli) pozdějšího uplatnění námitky vůči pravomoci rozhodčího soudu, jsou tudíž bez významu. Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti tak představují pouhou pokračující polemiku s právním posouzením věci, která nedosahuje ústavněprávní roviny.
13. Co se týče odmítavého usnesení Nejvyššího soudu, je třeba doplnit, že z dosavadní judikatury vyplývá, že odmítne-li Nejvyšší soud dovolání, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, jestli Nejvyšší soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným způsobem a postupem projednán. Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného usnesení, Nejvyšší soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu posoudil přípustnost dovolání a v odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, proč dovolání v předmětné věci přípustným neshledal.
14. Další námitka stěžovatele spočívala v tom, že rozhodčí soud rozhodl, aniž by stěžovatele poučil podle §118a o. s. ř. V zásadě sice platí, že za přiměřeného použití občanského soudního řádu (§30 zákona o rozhodčím řízení) se poučovací povinnost upravená v §118a o. s. ř. uplatní i v rozhodčím řízení. Poučení podle §118a o. s. ř. je nutné ovšem pouze tehdy, je-li prostřednictvím tohoto poučení třeba předejít nepříznivému, tedy překvapivému rozhodnutí rozhodců založenému na neunesení břemene tvrzení, břemene důkazního, či odlišném právním posouzení žalobou vylíčeného skutku. Taková situace však nenastala. Předmětem rozhodčího řízení byl nárok na smluvní pokutu uplatněný ze smlouvy o převodu. Rozhodčí soud své rozhodnutí založil na posouzení právních otázek, ke kterým vedl v průběhu řízení obsáhlé dokazování, přičemž navržené a předložené důkazy postačovaly k tomu, aby byl náležitě objasněn skutkový stav věci. Za daného stavu tedy nešlo usuzovat na potřebu doplnit tvrzení, případně navrhnout další důkazy a poučovací povinnost tak nebyla na místě.
15. Poukazoval-li stěžovatel konečně na to, že městský soud neprovedl a ani se nikterak nevypořádal s jeho návrhem na provedení důkazu svědeckou výpovědí JUDr. Milana Kyjovského, jenž rozhodčí nález z důvodu svého odlišného právního názoru nepodepsal, tento nedostatek napravil vrchní soud, když zopakoval důkaz rozhodčím nálezem a konstatoval, že v situaci, kdy rozhoduje senát (v daném případě tříčlenný), postačuje k platnosti rozhodčího nálezu, převažující počet shodných právních závěrů vyjádřený jejich podpisy. V posuzované věci podepsali rozhodčí nález dva rozhodci (Prof. JUDr. Josef Bejček, CSc. a prof. JUDr. Stanislava Černá, CSc.), což považoval vrchní soud za dostačující.
16. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu