ECLI:CZ:US:2020:3.US.1156.19.1
sp. zn. III. ÚS 1156/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů J. H. a obchodní společnosti X, zastoupené JUDr. Vladimírem Turkem, advokátem, sídlem Korunní 2206/127, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesením schůze věřitelů ze dne 14. února 2019, usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 14. února 2019, vtěleným do zápisu ze schůze věřitelů ze dne 14. února 2019 č. j. KSPH 66 INS 6953/2016-B-43, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. února 2019 č. j. KSPH 66 INS 6953/2016-B-44, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) obchodní společnosti CURATORES v. o. s., sídlem Sokolská 1802/32, Praha 2 - Nové Město, a 2) obchodní společnosti Hlista & Pril, v. o. s., sídlem Opletalova 1525/39, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení svých ústavně zaručených základních práv, a to práva na soudní ochranu a práva na zákonného soudce podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelé současně navrhli i odklad vykonatelnosti napadených usnesení.
2. Z ústavní stížnosti, k ní přiložené kopie zápisu ze schůze věřitelů konané dne 14. 2. 2012 u Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") v insolvenční věci vedené pod sp. zn. KSPH 66 INS 6953/2016, napadených usnesení krajského soudu a z veřejně dostupného insolvenčního rejstříku (https://isir.justice.cz) Ústavní soud zjistil, že proti stěžovateli je krajským soudem vedeno pod sp. zn. KSPH 66 INS 6953/2016 insolvenční řízení (dále jen "insolvenční řízení dlužníka"). Stěžovatelka je jedním z věřitelů v insolvenčním řízení dlužníka, přičemž v insolvenčním řízení je zastoupena dlužníkovou manželkou.
3. V insolvenčním řízení dlužníka se dne 14. 2. 2019 konala schůze věřitelů, na níž stěžovatelce nebylo umožněno hlasovat s poukazem na §53 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadu a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Současně krajský soud rozhodl o přiznání hlasovacích práv obchodní společnosti Alia Trade, s. r. o. a o věřitelském orgánu.
4. Krajský soud napadeným usnesením č. j. KSPH 66 INS 6953/2016-B-44 zároveň potvrdil rozhodnutí schůze věřitelů, kterým se insolvenční správkyně - první vedlejší účastnice - odvolává z funkce a novou insolvenční správkyní se jmenuje druhá vedlejší účastnice (výrok I), a první vedlejší účastnici uložil, aby bez zbytečného odkladu informovala druhou vedlejší účastnici o své dosavadní činnosti a předložila všechny doklady související s výkonem funkce včetně vyúčtování dosavadních nákladů (výrok II). Uvedené usnesení krajského soudu napadla stěžovatelka odvoláním, které bylo usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 11. 4. 2019 č. j. KSPH 66 INS 6953/2016, 3 VSPH 582/2019-B-109 odmítnuto.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. K porušení práv stěžovatelů mělo podle jejich tvrzení dojít přijetím rozhodnutí schůze věřitelů ze dne 14. 2. 2019 o přiznání hlasovacích práv věřiteli č. 2 (obchodní společnosti Alia Trade s. r. o.), dále rozhodnutím o volbě tohoto věřitele za zástupce věřitelů a věřitele č. 1 (Ing. Petra Dohnala) za náhradníka zástupce věřitelů, a usnesením o odvolání stávajícího insolvenčního správce a jmenování nového insolvenčního správce, když tato rozhodnutí měla být podle tvrzení stěžovatelů přijata v rozporu se zákonem, čímž mělo dojít k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů na soudní ochranu a na zákonného soudce.
6. Stěžovatelé namítají nesprávnost obsazení rozhodujícího soudu, přičemž poukazují na skutečnost, že námitku nesprávného obsazení soudu uplatňují již v průběhu celého insolvenčního řízení a že o ní bylo insolvenčními soudy již opakovaně rozhodováno. Rozporují přitom závěry krajského soudu a vrchního soudu týkající se jejich rozhodování o přidělení věci zákonnému soudci a v nesprávném obsazení soudu shledávají důvod neplatnosti svolání a konání schůze věřitelů dne 14. 2. 2019, vedené v insolvenčním řízení dlužníka.
7. Stěžovatelé dále namítají nesprávnost postupu insolvenčního soudu, který umožnil realizovat procesní práva v řízení věřiteli č. 2 - obchodní společnosti Alia Trade s. r. o. - navzdory tomu, že podle tvrzení stěžovatelů neměla procesní způsobilost, tj. "nemohla před soudem vystupovat a nebyla řádně zastoupena". Uvedené dovozují ze skutečnosti, že Mgr. Marek Hejduk, který za společnost jednal na základě plné moci ze dne 21. 12. 2017, neměl platnou plnou moc, protože ta mu byla udělena Jiřím Trubačem, který podle názoru stěžovatelů nebyl jednatelem obchodní společnosti Alia Trade s. r. o.
8. Stěžovatelka na jednání schůze věřitelů dne 14. 2. 2019 uplatnila námitku proti přiznání hlasovacích práv obchodní společnosti Alia Trade s. r. o. právě s poukazem na jeho podání neoprávněnou osobou, přičemž insolvenční soud k této námitce nepřihlížel a "ani neučinil žádná opatření ve smyslu ustanovení §29 odst. 2 o. s. ř.", čímž mělo dojít k porušení práva stěžovatelů na soudní ochranu. Tvrzení, že obchodní společnost Alia Trade s. r. o. není v postavení věřitele vůči stěžovateli jako dlužníkovi v jeho insolvenčním řízení, je dovozována též z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2017 sp. zn. 5Tdo 1249/2016-221 a jejího procesního postavení v trestním řízení vedeném proti stěžovateli a jeho manželce Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 6 T 119/2011. V "nerespektování" rozhodnutí v této trestní věci insolvenčním soudem dovozují stěžovatelé podjatost soudce Mgr. Jaroslava Vaška, rozhodujícího v insolvenčním řízení.
9. Argumentace stěžovatelů se dále zaměřuje na zdůvodňování pochybností o nepodjatosti nově ustanoveného insolvenčního správce, dovozovaných ze skutečnosti, že tento byl navržen věřitelem v insolvenčním řízení, se kterým mají stěžovatel a jeho manželka dlouholeté soudní spory. Insolvenční správce by proto podle stěžovatelů měl být z insolvenčního řízení vyloučen, a v postupu soudu, který rozhodnutí schůze věřitelů o odvolání původního správce a jmenování nového insolvenčního správce potvrdil, shledávají rozpor s §24 odst. 1 větou první insolvenčního zákona.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud před samotným věcným přezkumem napadených rozhodnutí schůze věřitelů a insolvenčního soudu se nejdříve zabýval otázkou, zda a v jakém rozsahu je ústavní stížnost přípustná. Z §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze dovodit subsidiaritu ústavní stížnosti projevující se i požadavkem, aby směrovala toliko proti rozhodnutím konečným, tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Zvažován musí být rovněž význam rozhodnutí z hlediska řízení jako celku, efektivnost i nezbytnost jeho zrušení pro poskytnutí ochrany základních práv dotčenému účastníkovi.
11. V posuzované věci se ústavní stížností napadají tři druhy rozhodnutí v insolvenčním řízení, a to 1) rozhodnutí o přiznání hlasovacích práv věřiteli, 2) volba zástupce věřitelů a náhradníka zástupce věřitelů a 3) rozhodnutí o odvolání insolvenčního správce a jmenování nového insolvenčního správce. Ústavní soud již dříve judikoval, že schůze věřitelů představuje zvláštní formu jednání insolvenčního soudu a lze jí přiznat postavení zvláštního orgánu, který v určitém rozsahu přímo vykonává státní moc, přičemž přípustnost ústavní stížnosti dovodil u některých druhů rozhodnutí v insolvenčním řízení, která i jako nemeritorní rozhodnutí jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele. Byla tak judikována přípustnost ústavní stížnosti proti usnesení insolvenčního soudu, kterým soud podle §57 odst. 3 insolvenčního zákona potvrzuje členy a náhradníky věřitelského výboru i proti rozhodnutí schůze věřitelů podle §29 odst. 1 insolvenčního zákona, kterým se odvolává insolvenční správce a jmenuje nový správce, potvrzenému usnesením insolvenčního soudu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 1549/11 (N 83/77 SbNU 197)]. Na základě těchto závěrů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelů v části směřující proti rozhodnutím o volbě zástupce věřitelů a náhradníka zástupce věřitelů a o odvolání insolvenčního správce a jmenování nového správce za přípustnou. Splněny jsou i další požadavky její přípustnosti v této části, tj. byla podána včas, stěžovatelé byli účastníky insolvenčního řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí a jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu.
12. Odlišně je v rozhodovací praxi Ústavního soudu řešena přípustnost ústavní stížnosti proti rozhodnutí schůze věřitelů o přiznání hlasovacích práv. S poukazem na závěry vyplývající ze stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 41/2015 (ST 41/77 SbNU 963) a nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1549/11, podmínka přípustnosti ústavní stížnosti proti takovému rozhodnutí není naplněna. V části směřující proti rozhodnutí o přiznání hlasovacích práv věřiteli č. 2 (obchodní společnosti Alia Trade s. r. o.) proto ústavní stížnost podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přípustná není.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Nepředstavuje další instanci v systému obecného soudnictví, proto do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
14. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost v části, ve které je přípustná, je zjevně neopodstatněná.
15. Ústavní soud v rozhodnutích o volbě zástupce věřitelů a náhradníka zástupce věřitelů, jakož i o odvolání stávajícího insolvenčního správce a jmenování nového, neshledal existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež by napadenými rozhodnutími nastala v právní sféře stěžovatelů. Argumentace stěžovatelů spočívá v procesních námitkách proti postupu insolvenčního soudu, které zůstávají toliko v rovině podústavního práva, nadto s částí z nich se již soudy zabývaly a vypořádaly je, jak uvádí i samotní stěžovatelé (např. námitka nesprávného obsazení soudu). Ústavní stížnost přitom nesměřuje proti rozhodnutí soudů o námitce nesprávného obsazení soudu uplatňované dříve v insolvenčním řízení.
16. Podstatou posuzované ústavní stížnosti v její přípustné části je nesouhlas stěžovatelů s volbou zástupce věřitelů a náhradníka zástupce věřitelů, realizovanou v insolvenčním řízení dlužníka na schůzi věřitelů a potvrzenou usnesením insolvenčního soudu, a též nesouhlas s rozhodnutím o odvolání insolvenčního správce a jmenování nového insolvenčního správce, rovněž potvrzeného insolvenčním soudem. Tato rozhodnutí nepodléhají přezkumu Ústavního soudu z hlediska samotného hlasování jednotlivých věřitelů, vyslovení konkrétního stanoviska věřitele v rámci hlasování je jeho právem, které nemusí nijakým způsobem zdůvodňovat. Přezkum Ústavního soudu se tak zaměřuje toliko na procesní postup insolvenčního soudu, který přijetí rozhodnutí předcházel, přičemž v tomto nebyly shledány projevy svévole nebo excesů, které by byly v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a zakládaly důvodnost ústavní stížnosti. Namítanou procesní nezpůsobilost věřitele č. 2 v insolvenčním řízení považuje Ústavní soud za zjevně nedůvodnou s ohledem na princip materiální publicity údajů zapsaných v obchodním rejstříku.
17. Volba zástupce věřitelů, jakož i rozhodování o možnosti odvolat insolvenčního správce, jsou v insolvenčním řízení obligatorní částí první schůze věřitelů, přičemž rozhodnutí byla přijata věřiteli oprávněnými na schůzi věřitelů hlasovat. Následný postup insolvenčního soudu, kterým byla potvrzena přijatá rozhodnutí, rovněž není projevem svévole insolvenčního soudu, ale procesním postupem plynoucím z insolvenčního zákona. Ústavní soud přitom v tomto postupu neshledal žádné pochybení nepřípustně zasahující do základních práv stěžovatelů, které by mělo vést k zrušení napadených rozhodnutí pro porušení základních práv stěžovatelů.
18. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a v části směřující proti rozhodnutí o přiznání hlasovacích práv jej odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný. O návrhu na odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí Ústavní soud samostatně nerozhodoval s ohledem na výsledek řízení o ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu