ECLI:CZ:US:2020:3.US.1215.20.1
sp. zn. III. ÚS 1215/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele L. V., zastoupeného JUDr. Lenkou Řehulovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Jakubská 121/1, Brno, proti výroku I. a III. rozsudku Okresního soudu Brno - venkov ze dne 30. ledna 2019, č.j. P 113/2017-242, a výroku I. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. ledna 2020, č.j. 49 Co 79/2019-400, za účasti Okresního soudu Brno-venkov a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a A. K., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "okresní soud") ze dne 30. 1. 2019, č.j. P 113/2017-242, byl ve výroku o výživném změněn rozsudek téhož soudu ze dne 29. 6. 2010, č.j. Nc 45/2010-30, tak, že stěžovatel byl zavázán k povinnosti platit na výživu nezletilého V. namísto dosavadních 3 200 Kč měsíčně s účinností od 1. 1. 2015 do 31. 12. 2015 částku 4 400 Kč měsíčně, s účinností od 1. 1. 2016 do 30. 4. 2018 částku 5 200 Kč měsíčně, a s účinností od 1. 5. 2018 do budoucna částku 3 900 Kč měsíčně (výrok I.) s tím, že za dobu zpětně od 22. 6. 2014 do 31. 12. 2014 se stěžovateli výživné na nezletilého nezvyšuje (výrok II.). Současně byl stěžovatel zavázán k povinnosti zaplatit nedoplatek výživného za dobu od 1. 1. 2015 do 31. 12. 2015 ve výši 14 400 Kč, za dobu od 1. 1. 2016 do 30. 4. 2018 ve výši 56 000 Kč a za dobu od 1. 5. 2018 do 31. 1. 2019 ve výši 6 300 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč měsíčně pod ztrátou výhody splátek (výrok III.), a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).
2. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne ze dne 23. 1. 2020, č.j. 49 Co 79/2019-400, rozsudek okresního soudu ve výrocích o zvýšení výživného I., II. a III. změnil tak, že výživné stěžovatele na nezletilého V. naposledy stanovené rozsudkem okresního soudu ze dne 29. 6. 2010, č.j. Nc 45/2010-30, částkou 3 200 Kč měsíčně, se zvyšuje za dobu od 22. 6. 2014 do 31. 12. 2014 na částku 4 200 Kč měsíčně, za dobu od 1. 1. 2015 do 31. 8. 2016 na částku 5 500 Kč měsíčně, za dobu od 1. 9. 2016 do 28. 2. 2018 na částku 6 000 Kč měsíčně, a za dobu od 1. 3. 2018 do budoucna na částku 5 500 Kč měsíčně. Rozhodl také, že dluh na výživném vzniklý jeho zvýšením za dobu od 22. 6. 2014 do 31. 1. 2020 ve výši 155 600 Kč je stěžovatel povinen zaplatit do 3 měsíců od doručení rozsudku (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. a III.).
II.
3. Těmito rozhodnutími bylo podle stěžovatele zasaženo do jeho základních práv zaručených čl. 32 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
4. Kromě vyživovací povinnosti k nezletilému V., jehož matkou je vedlejší účastnice, má stěžovatel další vyživovací povinnost k nezletilému T. a nezletilému B., jejichž matkou je jeho stávající manželka.
5. Stěžovatel tvrdí, že mu při určování výše výživného pro nezletilého V. obecné soudy kladly k tíži, že se v důsledku nástupu na rodičovskou dovolenou s nezletilým B. vzdal bez vážného důvodu svého příjmu a vycházely z jeho potenciálního příjmu, k čemuž však nebyly dány podmínky. Podle stěžovatele byl jeho nástup na rodičovskou dovolenou jediným možným řešením, jelikož manželka je zubní lékařkou provozující soukromou zubní ordinaci, což s sebou nese značné měsíční výdaje (pronájem prostor, splátky vybavení, náklady na zaměstnance) které je třeba hradit, ať již ordinuje či nikoliv. Dle stěžovatele šlo o řešení výhodnější pro jeho rodinu, ale i pro nezletilého V. Dále stěžovatel namítá, že v důsledku narození nezletilého B. a souvisejícího snížení příjmů došlo k poklesu jeho životní úrovně, a to dokonce pod životní úroveň vedlejší účastnice. V nastavení výživného stěžovatel spatřuje další prohloubení rozdílů mezi jeho životní úrovní a životní úrovní vedlejší účastnice, což považuje za rozporné s dobrými mravy. Děti narozené z manželství jsou podle něj nyní výrazně znevýhodňovány oproti jeho mimomanželskému synovi. Napadaná rozhodnutí stěžovatel vnímá jako ohrožující, jelikož představují vážný negativní zásah do již tak nepříznivé rodinné ekonomické situace. Platby výživného pro nezletilého V. ve výši 5 500 Kč měsíčně a dlužného výživného by dle stěžovatele měly na jeho rodinu zcela devastující dopad a uvrhly by ji do zásadních existenčních problémů.
6. Doplněním dokazování o nájemní smlouvy k bytovým jednotkám nacházejícím se v rodinném domě, jehož polovinu nabyl darem od svých rodičů a zjišťováním obvyklého nájemného pak krajský soud podle stěžovatele překročil přípustnou míru dokazování v odvolacím řízení. K tomu stěžovatel uvedl, že se svou rodinou užívá část domu převyšující svou rozlohou jeho spoluvlastnický podíl, proto z pronájmu dvou nájemních bytů nacházejících se v domě plynou příjmy výlučně dalším spoluvlastníkům domu (jeho rodičům), na jejichž úkor by se stěžovatel jinak bezdůvodně obohacoval. Jestliže krajský soud naznal, že je třeba zabývat se otázkou, zda se nevzdává dalších příjmů, měla být věc vrácena okresnímu soudu. Krajskému soudu proto stěžovatel vytýká, že vybočil ze své role přezkumného orgánu a sám si atrahoval možnost činit nová skutková zjištění a vyvozovat nové závěry, čímž mu odňal právo plně hájit jeho práva.
III.
7. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů v konkrétních případech, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu, kterému nepřísluší zasahovat do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí co do námitek uplatněných stěžovatelem v ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
IV.
9. Přestože stěžovatel brojí proti výroku I. rozsudku krajského soudu jako celku (a tedy i proti zvýšení výživného již v letech 2014-2018), argumentace v ústavní stížnosti je založena převážně na tvrzení, že v důsledku nástupu na rodičovskou dovolenou s nezletilým synem narozeným dne XX došlo k výraznému poklesu jeho příjmů a výživné pro nezletilého V. stanovené krajským soudem od 1. 3. 2018 do budoucna na částku 5 500 Kč měsíčně a úhrada dlužného výživného je tak pro něj a jeho rodinu v podstatě likvidační (v odvolání stěžovatel navrhoval, aby výživné bylo stanoveno od 19. 3. 2018 částkou 3 700 Kč měsíčně, od 2. 5. 2018 částkou 3 500 Kč měsíčně a od 2. 10. 2018 do budoucna částkou 1 000 Kč měsíčně s tím, že dluh na výživném mu má být povoleno splácet v měsíčních splátkách 1 000 Kč spolu s běžným výživným).
10. Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se otázce výše výživného pro nezletilého řádně věnovaly. Vycházely z toho, že od roku 2010, kdy bylo na nezletilého (tehdy ve věku šesti měsíců) stanoveno výživné ve výši 3 200 Kč měsíčně se jeho poměry zásadně změnily, a to nejen vzhledem k době, která od poslední úpravy uplynula, v jejímž průběhu se zvýšil věk nezletilého a logicky tak došlo k přirozenému nárůstu jeho odůvodněných potřeb, ale též s přihlédnutím k zahájení předškolní docházky a následně školní docházky, a také k mimoškolním aktivitám nezletilého a k jeho zdravotnímu stavu. Soudy vzaly do úvahy i skutečnost, že stěžovatel se o nezletilého vůbec nezajímá, nad rámec soudem stanoveného výživného mu ničím nepřispívá, nezletilému nedává žádné dárky, nestýká se s ním, není s ním v kontaktu ani v minimálním možném rozsahu, a veškerá péče o nezletilého je tak výhradně na vedlejší účastnici.
11. Obecné soudy se v adekvátním rozsahu zabývaly také majetkovými poměry vedlejší účastnice a stěžovatele. Jde-li o poměry stěžovatele, obecné soudy při svém rozhodování zvažovaly nejen příjem z jeho zaměstnání (působil jako analytik v bance), ale přihlédly i ke skutečnosti, že rodina stěžovatele má další příjem z podnikání jeho manželky, která působí jako zubní lékařka v soukromé ordinaci. Krajský soud pak zohlednil i to, že stěžovatel je spoluvlastníkem rodinného domu v P., který byl v roce 2008 zrekonstruován. V tomto domě stěžovatel užívá nadstandartní byt o výměře cca 277 m2 zahrnující kromě jiného i saunu a bazén (uvedené vyplynulo z výpovědi rodičů stěžovatele); zbývající část domu o výměře cca 137 m2, sestávající z dalších tří bytových jednotek pak užívají rodiče stěžovatele, kteří dvě bytové jednotky o rozloze 20 m2 a 55 m2 pronajímají. Dle krajského soudu nelze pominout, že stěžovatel se takto dobrovolně vzdává potenciálního příjmu, kterého by mohl dosáhnout za situace, pokud by pro potřeby své rodiny užíval předmět spoluvlastnictví v užším rozsahu a zbývající část pronajímal (jako jeho rodiče), přičemž mu takto uchází minimálně 5 000 Kč měsíčně, což je částka, za kterou v posuzovaném období pronajímali rodiče stěžovatele jednotku o výměře 20 m2 (byť s ohledem na její vybavenost by dle krajského soudu bylo možné polemizovat o tom, zda částka odpovídá obvyklému nájemnému srovnatelných bytových jednotek v daném místě a čase). Zdůrazňoval-li stěžovatel, že nastoupil na otcovskou a později rodičovskou dovolenou, v průběhu které byl a je zajišťován nejprve dávkami nemocenského pojištění a později dávkami státní sociální podpory, krajský soud konstatoval, že byť stěžovateli nelze upřít právo se z ekonomických důvodů takto s manželkou dohodnout, nemůže jít jeho rozhodnutí k tíži nezletilého V. Krajský soud proto i pro dobu od 1. 3. 2018 do budoucna vyšel (kromě výše popsaných celkových majetkových poměrů) i z potenciálního příjmu stěžovatele ve výši cca 47 000 Kč měsíčně, kterého dosahoval v roce 2018 před nástupem na otcovskou a rodičovskou dovolenou, přičemž současně zohlednil i to, že svou vyživovací povinnost k dalším dvěma nezletilým synům stěžovatel momentálně zajištuje svou osobní péčí o ně.
12. Poukazuje-li stěžovatel také na to, že krajský soud překročil přípustnou míru dokazování v odvolacím řízení, nelze tomuto názoru přisvědčit. Dle §28 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb. o zvláštních řízeních soudních, mohou být v odvolacím řízení uváděny nové skutečnosti a důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně. K novým skutečnostem nebo důkazům odvolací soud přihlédne, i když nebyly uplatněny. Pokud krajský soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných okresním soudem, přičemž dokazování dále doplnil, postupoval v souladu s dikcí i smyslem citovaného ustanovení. V této souvislosti lze pak poukázat také na to, že stěžovatel měl možnost se řízení u krajského soudu zúčastnit (opak z ústavní stížnosti nevyplývá) a na provedené dokazování tak mohl reagovat.
13. Proces dokazování je přitom v souladu s principem nezávislosti soudů ovládán mimo jiné zásadou volného hodnocení důkazů a obecné soudy tak samy rozhodují, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z důkazů provedou, případně zda a nakolik se jeví nutné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti mají za zjištěné a které dokazovat netřeba. Mají tak vytvořen prostor pro to, aby individuálně posoudily, zda pro zjištění skutkového stavu provedení dalších důkazů je či není nezbytné. Tyto otázky závisí na okolnostech každého jednotlivého případu a Ústavnímu soudu nepřísluší do tohoto procesu vstupovat; jeho úkolem je toliko ověřit, zda soud při svém rozhodování ze zákonného rámce nevybočil způsobem natolik extrémním, že by takové rozhodnutí bylo očividně nespravedlivé a v důsledku porušení ústavních principů zcela neudržitelné. K ničemu takovému však v posuzovaném případě nedošlo.
14. Lze uzavřít, že obecné soudy se zabývaly vývojem rodinné situace v čase, zohlednily pro věc podstatné skutečnosti, k otázce výše výživného provedly dostatek důkazů, odpovídajícím způsobem vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané a posouzení věci taktéž srozumitelně zdůvodnily. Při svém rozhodování věnovaly nejlepšímu zájmu nezletilého potřebnou pozornost, přičemž s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem daného případu nelze způsob jeho vymezení považovat za ústavně nekonformní. Jsou to totiž především obecné soudy, které jsou na základě bezprostředního kontaktu s účastníky řízení při znalosti dané situace nejlépe disponovány k tomu, aby ve věcech úpravy výše výživného dokázaly potřebným způsobem vhodně reflektovat aktuální rodinné poměry. Obecnými soudy učiněné závěry Ústavní soud nepovažuje za excesivní či svévolné a jejich další přehodnocování mu tak vzhledem k výše naznačeným limitům ústavněprávního přezkumu nepřísluší.
15. Jelikož Ústavní soud nezjistil nedostatky významné z hlediska kautel ústavního práva, pro které by bylo nezbytné přistoupit k zásahu do nezávislého soudního rozhodování a ke kasaci napadených rozhodnutí, postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. O návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud s ohledem na posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné samostatně nerozhodoval.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2020
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu