ECLI:CZ:US:2020:3.US.1224.20.1
sp. zn. III. ÚS 1224/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti KAISER s. r. o., se sídlem Nádražní 753, Rožmitál pod Třemšínem, zastoupené JUDr. Dagmar Říhovou, advokátkou se sídlem ulice 28. října 184, Příbram, proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Příbrami ze dne 1. 7. 2008, č. j. 76809/08/063912/4270, rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 15. 11. 2016, č. j. 50869/16/5200-11435-701996, rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2020, č. j. 7 Afs 434/2018-37, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2018, č. j. 45 Af 1/2017-65, za účasti Finančního úřadu pro Středočeský kraj, Odvolacího finančního ředitelství, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí správních soudů i správních orgánů, vydaných v řízení o dodatečném vyměření daně z přidané hodnoty právnických osob, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), byl porušen princip výhrady zákona pro uplatňování státní moci podle čl. 2 odst. 2 Listiny s tím, že daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona, jak předpokládá čl. 11 odst. 5 Listiny. Orgány veřejné moci navíc musí rozhodovat tak, aby šetřily podstatu a smysl základních práv, jak stanoví čl. 4 odst. 4 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí vyplývá, že v záhlaví označeným rozhodnutím Odvolací finanční ředitelství (později v řízení před správními soudy žalovaný) zamítlo odvolání stěžovatelky proti dodatečnému platebnímu výměru, jímž Finanční úřad v Příbrami (nyní Finanční úřad pro Středočeský kraj) stěžovatelce dodatečně vyměřil daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2006 ve výši 720 240 Kč a současně jí uložil povinnost hradit penále ve výši 144 048 Kč. Odvolací finanční ředitelství ve věci odvolání stěžovatelky rozhodovalo znovu poté, kdy Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zrušil předcházející rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze a věc vrátil Odvolacímu finančnímu ředitelství k dalšímu řízení. Uvedený zrušující rozsudek městského soudu potvrdil Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 26. 9. 2014, č. j. 5 Afs 110/2013-27, když zamítl kasační stížnost Odvolacího finančního ředitelství.
3. Městský soud i Nejvyšší správní soud Finančnímu úřadu pro Středočeský kraj jako správci daně vytkly, že ve vztahu k dani z příjmu nebylo zjištěno, které konkrétní výkony (práce, dodávky materiálu atp.) byly provedeny, když naopak bylo zjišťováno, které konkrétní výkony byly prováděny na faktuře uvedenou společností ESKADA CZ v. o. s. Správní orgány tak podle obou soudů vycházely z nesprávného předpokladu, že daňový subjekt musí v daňovém řízení prokázat nejen to, zda došlo k faktickému uskutečnění zdanitelného plnění, ale i skutečnost, zda toto plnění uskutečnila právě osoba jako poskytovatel tohoto plnění na faktuře uvedená.
4. Stěžovatelka podala poté žalobu i proti v pořadí druhému rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství. Tato žaloba však byla v záhlaví citovaným rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") zamítnuta, stejně jako byla ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta její kasační stížnost. Krajský soud zejména uvedl, že pro posouzení splnění podmínek pro odečtení uplatňovaných výdajů ze základu daně z příjmů není důležité, bylo-li plnění poskytnuto tím subjektem, který je na daňových dokladech uveden, nýbrž okolnost, zda deklarovaný výdaj byl skutečně vynaložen na uvedené plnění. Tuto skutečnost však stěžovatelka podle krajského soudu před správními orgány neprokázala a krajský soud k této otázce stěžovatelkou předkládané důkazy neprováděl, neboť se jednalo o důkazy, které stěžovatelka mohla uplatnit již v daňovém řízení, což však neučinila. Přitom se podle krajského soudu nejednalo o důkazy, které by byly způsobilé prokázat, že stěžovatelka od svého subdodavatele plnění skutečně přijala. S tímto závěrem se ztotožnil i Nejvyšší správní soud, neboť stěžovatelka v daňovém řízení neprokázala faktické provedení sporných dodávek a vynaložení nákladů na ně.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže však ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Taková pochybení však v nyní projednávané věci neshledal.
9. Veden těmito právě předestřenými obecnými východisky, uvádí Ústavní soud ke konkrétním námitkám stěžovatelky ve stručnosti následující.
0. Jak bylo vysvětleno výše, podstatou sporu je - zjednodušeně vyjádřeno - posouzení, zda stěžovatelka od svého subdodavatele skutečně nakoupila výrobky či práci ve sledovaném zdaňovacím období a zda si proto mohla takto vynaložené náklady odečíst od základu daně. Jinak řečeno, zda existují stěžovatelkou tvrzené náklady nutné k dosažení jejího příjmu. Správní soudy i správní orgány přitom dospěly k závěru, že stěžovatelka neprokázala nákup subdodávek a proto nebylo v rozporu se zákonem, pokud jí daň byla doměřena.
11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v této souvislosti namítá existenci tzv. opomenutých důkazů, neprovedených správními soudy k prokázání toho, že subdodavatelka stěžovatelce poptávané zboží a služby skutečně dodala a proto si stěžovatelka mohla náklady na jejich pořízení vykázat jako výdaj. Z obsahu napadených rozhodnutí se však podává, že správní soudy dostatečně a s odkazem na zákonnou úpravu vysvětlily, že stěžovatelka takové důkazy v řízení před správními orgány nenavrhovala, ač jí v tom nic nebránilo. Proto se jich nemůže dovolávat ve fázi řízení před správními soudy. Nadto správní soudy vyložily, že ani stěžovatelkou předkládané doklady - byť formálně správné - skutečnou dodávku zboží (služeb) pro stěžovatelku neprokazují. Správní orgány a ani správní soudy tedy po stěžovatelce nepožadovaly například ověření pravosti podpisů. Poukázaly však například na konkrétní nesrovnalosti ve výdajových dokladech atp. (srov. k tomu např. str. 22 rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství). Rozhodně se tedy ve věci stěžovatelky nejednalo o porušení principu, že v případě pochybností o průběhu skutkového děje rozhodného pro určení daně je potřeba na stěžovatelku a na jí eventuálně vytýkané jednání pohlížet mírněji. Nelze souhlasit ani s tím, že by ve správním řízení byly po stěžovatelce vyžadovány důkazy takové povahy, které stěžovatelka není schopna z povahy věci získat. Stěžovatelka ostatně v ústavní stížnosti ani dostatečně nespecifikuje, o jaké takové nepřiměřené důkazy by se mělo v tomto směru vlastně jednat.
12. Konečně již Nejvyšší správní soud se ohradil proti tvrzení stěžovatelky, že jí byla daň doměřena po uplynutí zákonem určené prekluzivní lhůty a toto ohrazení také řádně odůvodnil. Ani v ústavní stížnosti přitom stěžovatelka nezpochybňuje, že rozhodnutí finančního ředitelství o jejím odvolání jí bylo ve skutečnosti doručeno necelé dva měsíce před uplynutím prekluzivní lhůty umožňující doměření daně, kdy stěžovatelka ani nenaznačuje, že by délka řízení v jejím případě u ní způsobila například důkazní nouzi.
13. Pokud stěžovatelka v závěru ústavní stížnosti usuzuje, že v postupu správce daně existující průtahy byly v jejím případě způsobeny nejasnostmi ve výkladu ustanovení zákona týkajících se osvobození od daně z příjmů, pak stěžovatelka tuto souvislost se svým případem dostatečně nevysvětluje a zjevně nepřípadně odkazuje na text zákona upravující osvobození od daně z příjmu z prodeje bytů.
14. Ústavní soud shrnuje, napadenými rozhodnutími nebyla porušena tvrzená základní práva stěžovatelky. Proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu