ECLI:CZ:US:2020:3.US.1233.20.1
sp. zn. III. ÚS 1233/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ing. Petra Štillipa, Ph.D., insolvenčního správce, sídlem Lukavická 2019/16, Plzeň, zastoupeného JUDr. Mgr. Milanem Dočkalem, advokátem, sídlem Plovární 478/1, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. února 2020 č. j. 28 Cdo 4224/2019-139, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. srpna 2019 č. j. 64 Co 162/2019-121 a rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 17. dubna 2019 č. j. 12 C 48/2019-98, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Chebu, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Č. S. Luby s. r. o., sídlem Výhledy 78, Hazlov, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel se jako insolvenční správce dlužníka Václava Suchopára u Okresního soudu v Chebu (dále jen "okresní soud") domáhal po vedlejší účastnici žalobou o vydání bezdůvodného obohacení zaplacení částky ve výši 8 481 401,60 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 8 519 862,60 Kč od 18. 12. 2018 do 14. 3. 2019 a z částky 8 481 401,60 Kč od 15. 3. 2019 do zaplacení. Z dokazování provedeného před okresním soudem vyplynulo, že na majetek dlužníka Václava Suchopára byl prohlášen konkurz, čímž na stěžovatele, jako insolvenčního správce, přešlo dispoziční oprávnění s majetkovou podstatou dlužníka. Mezi Václavem Suchopárem, Julií Suchopárovou a Andreou Suchopárovou jako pronajímateli a vedlejší účastnicí jako nájemcem byla uzavřena nájemní smlouva k čerpací stanici pohonných hmot, přičemž nájemní vztah zanikl ke dni 31. 12. 2016. Od 1. 1. 2017 do 30. 11. 2018 však přesto vedlejší účastnice část čerpací stanice pohonných hmot užívala a vykazovala z této činnosti podnikatelský zisk ve výši 660 505 Kč za měsíc. Vedlejší účastnice, i poté, co byla nájemní smlouva stěžovatelem vypovězena, zasílala stěžovateli finanční obnos, který odpovídal částce sjednané v nájemní smlouvě. Částku následně o polovinu zmenšila, neboť do majetkové podstaty náleží toliko polovina věcí movitých a nemovitých tvořících čerpací stanici. Stěžovatel ve své žalobě odvodil výši bezdůvodného obohacení z výše zisku, který vedlejší účastnice neoprávněným užíváním čerpací stanice nabyla. Okresní soud však tento výpočet neakceptoval a odkázal na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, který odvozuje výši bezdůvodného obohacení z peněžité částky, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném čase a místě na užívání obdobných nemovitostí, zpravidla ve formě nájmu. Nadto bylo v průběhu dokazování postaveno najisto, že do majetkové podstaty náleží toliko jedna polovina z neoprávněně užívaných nemovitostí, a tudíž vznikl stěžovateli nárok pouze na jednu polovinu předmětné částky. Okresní soud tedy žalobu zamítl a uložil stěžovateli, aby k rukám právního zástupce vedlejší účastnice jako náhradu nákladů řízení zaplatil částku ve výši 154 928 Kč.
3. Stěžovatel napadl rozsudek okresního soudu odvoláním, o němž Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozhodl tak, že rozsudek okresního soudu potvrdil, neboť odvolání neshledal důvodným, a stěžovateli uložil, aby z majetkové podstaty dlužníka Václava Suchopára zaplatil vedlejší účastnici na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 106 202 Kč.
4. Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu dovoláním, jež bylo Nejvyšším soudem odmítnuto podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu, neboť stěžovatel nedostatečně vymezil, v čem konkrétně spatřuje přípustnost svého dovolání.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel uvádí, že si je vědom konstantní judikatury Nejvyššího soudu o výpočtu výše bezdůvodného obohacení, nicméně je toho názoru, že obecné soudy se nikterak nezabývaly osobní účastí dlužníka Václava Suchopára na podnikatelské činnosti vedlejší účastnice, která je provozována v nemovitostech sepsaných do majetkové podstaty zmíněného dlužníka. Za této situace neplyne do majetkové podstaty žádné majetkové plnění z výdělečné činnosti dlužníka. Stěžovatel je tudíž přesvědčen, že právní závěry soudů jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, resp. s principy spravedlnosti.
6. Stěžovatel k uvedenému poukazuje na skutečnost, že dlužník činil majetkové převody v době, kdy měl splatné dluhy ve výši 37 500 000 Kč, a to ve prospěch svojí tehdejší manželky. Dále společné jmění manželů při rozvodu vypořádal tak, že veškerá aktiva zůstala v majetku manželky a veškerá pasiva v majetku dlužníka. Okresní soud se těmito námitkami však nezabýval. Následně po rozvodu manželství byla uzavřena nájemní smlouva k souboru movitých a nemovitých věcí tvořících čerpací stanici mezi Václavem Suchopárem, jeho již bývalou manželkou Julií Suchopárovou a jejich společnou dcerou Andreou Suchopárovou na straně jedné a vedlejší účastnicí na straně druhé (jejíž jedinou společnicí je Julie Suchopárová, kdy roční nájemné činilo 1 382 908 Kč. Stěžovatel je toho názoru, že faktickým důvodem pro uzavření nájemní smlouvy k věcem tvořícím čerpací stanici bylo zmenšení majetku dlužníka. Soudy tedy posouzením věci tak, jak je uvedeno v napadených rozhodnutích, porušily právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
7. Zásah do svých práv spatřuje stěžovatel i v tom, že jeho dovolání bylo odmítnuto, aniž by byl tento postup řádně odůvodněn, čímž bylo opět porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Stěžovatel svými námitkami brojí proti způsobu, jakým obecné soudy vypočetly výši bezdůvodného obohacení, když nevycházely z výše zisku nabytého provozováním čerpací stanice, nýbrž z předpokládané výše nájmu. Stěžovatel k tomu uvádí, že si je vědom ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v tomto směru, nicméně poukazuje na mimořádné okolnosti případu, kdy je zjevné, že dlužník Václav Suchopár činí kroky k tomu, aby vyváděl majetek z majetkové podstaty, resp. aby majetkovou podstatu nenavyšoval. Ústavní soud však s takto předestřenými námitkami nemůže souhlasit. Je totiž třeba především vzít na zřetel, jaký je účel civilního sporného soudního řízení, kterým je rozhodnutí sporu, a to na základě petitu žaloby. Jelikož stěžovatel ve své žalobě o vydání bezdůvodného obohacení předestřel, že žádá vydání určité výše bezdůvodného obohacení, nemůže očekávat, že civilní soud bude rozhodovat proti ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu týkající se způsobu výpočtu bezdůvodného obohacení. Svou povahou je nárok, který stěžovatel vznáší, spíše nárokem na náhradu ušlého zisku, který ale stěžovatel v žalobě nepožadoval; stejně tak ani nezpochybnil, že peněžitá náhrada za užívání nemovitosti, kterou vedlejší účastnice stěžovateli zasílala po zániku nájmu, neodpovídá obvyklé výši nájemného v daném místě a čase při užívání obdobné věci. Není úkolem soudu v civilním sporu objasňovat z vlastní iniciativy skutečnosti závažné pro rozhodnutí věci, neboť tento úkol je uložen především žalobci, který nese břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Vymezil-li stěžovatel svůj nárok petitem a následně k tomu předkládal důkazy, bylo by úkonem ultra vires, kdyby civilní soud z vlastní iniciativy rozhodl o jiném nároku, než je v petitu uvedeno. Pokud jde o závažné skutečnosti dotýkající se vyvádění majetku z majetkové podstaty dlužníka, resp. snahy nenavyšovat majetkovou podstatu, kterými stěžovatel argumentuje a jež měly sloužit jako podklad pro rozhodnutí obecných soudů proti ustálené judikatuře Nejvyššího soudu stran posouzení výše bezdůvodného obohacení, Ústavní soud k tomu podotýká, že jde o skutečnosti, které mohou být předmětem trestního řízení, kde orgány činné v trestním řízení komplexně stěžovatelem popsanou situaci vyhodnotí. V trestním řízení je pak dle úvahy soudu možno se i domáhat náhrady škody, jakož i dalších majetkových nároků. Ústavní soud tedy v posuzované věci uzavírá, že soudy nezasáhly do práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť požadavky, které na ně stěžovatel svou žalobou fakticky (tedy mimo petit žaloby) kladl, vybočují ze zákonného rámce, z něhož jsou povinny civilní soudy ve sporném řízení vycházet.
12. Jde-li o námitku brojící proti usnesení Nejvyššího soudu, který odmítl dovolání stěžovatele z důvodu nedostatečného vymezení jeho přípustnosti, Ústavní soud též nemůže stěžovateli přisvědčit. Stěžovatel sice dle náhledu Nejvyššího soudu dostatečně nedokázal formulovat otázku hmotného práva, která by měla být posouzena jinak, nicméně nakonec tuto otázku přece jen v textu dovolání identifikoval, když se k ní v odůvodnění usnesení vyjádřil tak, že rozhodnutí okresního soudu i krajského soudu odpovídají ustálené judikatuře Nejvyššího soudu v otázce rozsahu bezdůvodného obohacení, pročež tuto judikaturu stručně vymezil a shrnul. Ústavní soud uzavírá, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu nemohlo být zasaženo do práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
13. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu