ECLI:CZ:US:2020:3.US.1249.20.1
sp. zn. III. ÚS 1249/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného doc. JUDr. et Mgr. Janem Brázdou, Ph.D., advokátem se sídlem Malá ulice 6, Plzeň, proti zrušovací části výroku rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 2. 2020, č. j. 7 To 472/2019-415, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení části výroku shora citovaného rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud" nebo "odvolací soud"), kterým bylo rozhodnuto takto:
"K odvolání obžalovaného T. K. se podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu ruší rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 17. 9. 2019 č. j. 4 T 146/2017-379 ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 trestního řádu se znovu rozhoduje tak, že poškozený P. C. a M. H. se podle §229 odst. 1 trestního rádu odkazují s nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních." Druhou částí výroku, kterou stěžovatel ústavní stížností nenapadá, bylo rozhodnuto tak, že v ostatních částech zůstává napadený rozsudek Okresního soudu v Chebu (dále jen "okresní soud") ze dne 17. 9. 2019, č. j. 4 T 146/2017-379 nezměněn.
2. Stěžovatel má za to, že shora vymezenou částí výroku krajského soudu byla porušena jeho lidská důstojnost a jeho právo na ochranu soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 10 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny.
3. Shora citovaným rozsudkem okresního soudu byl obžalovaný T. K. uznán vinným tím, že v blíže specifikovaném období rozesílal emailem zprávy, ve kterých uváděl nepravdivé a dehonestující údaje o Městské policii v Ch. a jejich (vedoucích) zaměstnancích včetně stěžovatele (informace o jejich soukromém životě z toho nevyjímaje). Činil tak s cílem vybrané zaměstnance Městské policie v Ch. zdiskreditovat a poškodit u co možná největšího okruhu osob a docílit toho, aby byli ze svých pozic odvoláni. Toto jednání obžalovaného bylo kvalifikováno jako pokračující přečin pomluvy a obžalovaný byl za ně odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání šesti měsíců. Obžalovanému byla dále uložena povinnost uhradit škodu oběma poškozeným ve shodné výši 150 000 Kč.
4. K odvolání obžalovaného tuto část výroku krajský soud zrušil a poškozené odkázal s jejich nároky na náhradu škody (újmy) na řízení ve věcech občanskoprávních. K tomu uvedl: "[P]okud okresní soud chtěl o nároku poškozených rozhodnout, když připojení poškozených s nároky na nemajetkovou újmu byla řádná a včasná, měl své rozhodnutí lépe zdůvodnit. Z odůvodnění by mělo být zřejmé, na základě jakých úvah dospěl k závěru o tom, že je možno poškozeným přiznat nemajetkovou újmu ve výši právě 150 000 Kč. Zdůvodnění těchto závěrů v odůvodnění napadeného rozsudku chybí. Námitky obžalovaného, že nemá jak proti tomuto argumentovat, byly proto shledány odůvodněnými a v tomto směru je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. Proto krajský soud v této části napadený rozsudek zrušil a poškozené se svými nároky odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních, když podklady pro to, aby krajský soud mohl sám v této části rozhodnout, splněny nebyly."
5. Stěžovatelova stížnostní argumentace se koncentruje do tvrzení, že krajský soud jako soud odvolací jistě mohl náhradu škody (újmy), jíž okresní soud uložil obžalovanému zaplatit ve prospěch stěžovatele, moderovat (tedy snížit nebo zvýšit), ale odkázal-li krajský soud stěžovatele s celým nárokem na náhradu škody (újmy) na řízení ve věcech občanskoprávních, pak postupoval nesprávně, neboť stěžovatel bude muset v občanskoprávním řízení nést důkazní břemeno, platit soudní poplatky atp. Navíc podle stěžovatele ve spise byl založen dostatek podkladů pro to, aby o stěžovatelově nároku mohlo být rozhodnuto již v rámci trestního řízení.
6. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
9. K vlastní argumentaci stěžovatele Ústavní soud uvádí následující.
10. Jak je zřejmé z judikatury (srov. například usnesení sp. zn. III. ÚS 3120/18 ze dne 18. 12. 2018 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 184/18 ze dne 31. 7. 2018; http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud ingeruje do rozhodování obecných soudů v rámci adhezního řízení jen omezeně, neboť případná nesprávná rozhodnutí trestních soudů o náhradě škody (újmy) lze napravit právě v rámci souvisejícího občanskoprávního řízení. Ústavní soud tak sice nevylučuje, že rozhodnutí trestních soudů o náhradě škody (újmy) jsou věcně přezkoumatelná v řízení o ústavní stížnosti, na druhou stranu k jejich kasaci nepostačuje, že konkrétnímu poškozenému nebyla v trestním řízení přiznána (celá) jím požadovaná částka představující náhradu škody (újmy). Naopak je nutno, aby případné rozhodnutí trestního soudu představovalo takový zásah do základních práv (svobod) poškozeného, který není v souvisejícím občanskoprávním řízení napravitelný [srov. k tomu například nález sp. zn. I. ÚS 1587/15 ze dne 15. 12. 2015 (N 214/79 SbNU 443) a okolnosti případu tam popsané].
11. Žádný takový zásah ale ve věci stěžovatele identifikovatelný není a stěžovatel jej ani netvrdí v ústavní stížnosti. Nelze totiž vycházet z toho, že by takový zásah představovala sama o sobě jen okolnost, že stěžovatel bude muset být v eventuálním civilním řízení náležitě aktivní (bude muset nést důkazní břemeno a břemeno tvrzení) a že bude muset případně hradit soudní poplatek (ostatně v případě úspěchu ve věci budou stěžovateli případné náklady spojené s vedením civilního řízení nahrazeny). Ústavní soud konečně nepřehlédl, že krajský soud se v ústavní stížností napadeném rozsudku vymezuje zejména proti tomu, že z rozsudku okresního soudu nevyplývá, proč právě stěžovatelem jako poškozeným požadovaná částka 150 000 Kč představující náhradu újmy je v jeho případě přiměřená. Tato okolnost má ovšem význam potud, že i stěžovatel se v ústavní stížnosti omezuje na prosté konstatování, že dle jeho názoru bylo ve věci dostatek podkladů postačujících pro rozhodnutí o jeho nároku. Takto pojatá argumentace - byť k podstatě sporu rozhodující - však není pro řízení před Ústavním soudem dostatečná.
12. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím byla porušena tvrzená základní práva stěžovatele. Proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu