ECLI:CZ:US:2020:3.US.1271.20.1
sp. zn. III. ÚS 1271/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. arch. Jiřího Makovce, zastoupeného Mgr. Terezou Kocourkovou, advokátkou, sídlem Římská 2575/31a, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2020 č. j. 29 Cdo 2136/2018-224, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2018 č. j. 17 Co 326/2017-185 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25. května 2017 č. j. 15 C 150/2015-146, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9 jako účastníků řízení, a Ing. Radima Dědice, insolvenčního správce dlužníka - obchodní společnosti Office happy s. r. o., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 12 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") ze dne 25. 5. 2017 č. j. 15 C 150/2015-146 bylo uloženo stěžovateli (žalovanému), aby vyklidil ve výroku blíže specifikovanou bytovou jednotku (dále jen "byt") a vyklizenou ji ve lhůtě tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku předal vedlejšímu účastníkovi (žalobci).
3. Přitom obvodní soud vyšel ze zjištění, že:
1) Dne 23. 10. 2009 uzavřel stěžovatel (jako budoucí kupující) s obchodní společností Fi-Ed-Co s. r. o. smlouvu o smlouvě budoucí o převodu bytu. Smlouva o převodu vlastnictví bytu měla být dle ní uzavřena do 30 dnů od právní moci kolaudačního rozhodnutí za podmínky, že bude stěžovatelem plně uhrazena kupní cena; nebude-li kupní cena uhrazena formou záloh, lhůta pro uzavření kupní smlouvy se prodlužuje do úplného zaplacení kupní ceny. Budoucí prodávající se zavázal vyzvat budoucího kupujícího k uzavření kupní smlouvy nejpozději patnáct dnů před uplynutím dohodnutého termínu. Kupní cena ve výši 6 390 000 Kč s daní z přidané hodnoty měla být zaplacena formou záloh a doplatku dle splátkového kalendáře, který tvořil přílohu č. 1 smlouvy o smlouvě budoucí, doplatek kupní ceny ve výši 639 000 Kč měl být uhrazen do deseti dnů po předložení kolaudačního rozhodnutí na bytovou jednotku s doložkou právní moci.
2) Dne 1. 2. 2010 uzavřeli stěžovatel, Vladimíra Maková a společnost UniCredit Bank Czech Republic, a. s. (dále jen "banka") smlouvu o poskytnutí hypotečního úvěru. Úvěr měl být splácen pravidelnými měsíčními splátkami, termín ukončení čerpání úvěru byl dne 25. 7. 2010; čerpání třetí části úvěru ve výši 639 000 Kč bylo podmíněno mimo jiné předložením kolaudačního souhlasu.
3) Stěžovatel v době od října 2008 do dubna 2010 vyfakturoval dlužníku za projekční práce za objekt, ve kterém se nachází byt, konkrétně za vypracování studie stavebních úprav, dokumentace ke stavebnímu povolení a dokumentace pro provedení stavby, částky 530 502 Kč, 538 475 Kč, 537 523 Kč, 148 800 Kč a 51 200 Kč.
4) Dne 2. 5. 2011 dlužník vyzval stěžovatele k doplacení kupní ceny do 9. 5. 2011, s tím, že stavba bytového domu, v němž se nachází byt, byla dokončena, dne 8. 10. 2010 byl vydán kolaudační souhlas a dne 31. 1. 2011 byla bytová jednotka předána do užívání, a že po uhrazení kupní ceny bude stěžovatel vyzván k podpisu kupní smlouvy a k převzetí jednotky dle smlouvy o smlouvě budoucí. Ke 2. 5. 2011 na bytové jednotce vázlo zástavní právo ve prospěch UNIBON - spořitelního a úvěrního družstva (dále jen "družstvo").
5) K návrhu dlužníka bylo dne 21. 7. 2011 zahájeno u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") insolvenční řízení pod sp. zn. MSPH 91 INS 12824/2011; podle reorganizačního plánu ze dne 19. 9. 2011 se počítalo s dokončením započatých prodejů bytových jednotek a s převodem vlastnického práva. Dne 30. 9. 2011 přihlásil stěžovatel do insolvenčního řízení pohledávku z titulu zaplacených záloh na kupní cenu.
6) Na přelomu srpna a září 2011 se stěžovatel do bytové jednotky nastěhoval.
7) Městský soud usnesením ze dne 20. 12. 2011 č. j. MSPH 91 INS 12824/2011-A-47 rozhodl o úpadku dlužníka, povolil řešení úpadku reorganizací a ustanovil insolvenční správkyní Ing. Gabrielu Burzovou; usnesením ze dne 14. 3. 2012 ji odvolal z funkce insolvenční správkyně a insolvenčním správcem ustanovil vedlejšího účastníka.
8) Usnesením ze dne 24. 3. 2014 č. j. MSPH 91 INS 12824/2011-B-125 městský soud zamítl reorganizační plán dlužníka a na jeho majetek prohlásil konkurs.
9) V katastru nemovitostí je jako vlastník bytové jednotky zapsán dlužník. Byt je sepsán v majetkové podstatě dlužníka od 31. 12. 2011.
10) Banka přihlásila do insolvenčního řízení dlužníka pohledávku z titulu smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru jako podmíněnou; od května 2016 je pohledávka přihlášena jako nepodmíněná v rozsahu částky 5 345 304,38 Kč, když k 24. 2. 2016 došlo k nastolení okamžité splatnosti hypotečního úvěru a stěžovatel a Vladimíra Maková byli vyzváni k úhradě dlužné částky.
11) Stěžovatel nedoplatil celou kupní cenu za bytovou jednotku podle smlouvy o smlouvě budoucí; nezaplacená část kupní ceny činila 219 600 Kč.
12) Vedlejší účastník se do třiceti dnů po prohlášení konkursu na majetek dlužníka nevyjádřil, zda smlouvu o smlouvě budoucí splní. Dopisem doručeným stěžovateli dne 21. 11. 2014 vedlejší účastník vyzval stěžovatele k vyklizení bytové jednotky do tří měsíců; následným dopisem, doručeným stěžovateli 30. 3. 2015, opět stěžovatele vyzval k vyklizení bytové jednotky ve lhůtě sedmi dnů.
4. Na základě uvedeného obvodní soud dospěl k závěru, že:
a) Dlužník je vlastníkem bytové jednotky.
b) Ke dni prohlášení konkursu na majetek dlužníka nebyla smlouva o smlouvě budoucí zcela splněna ani dlužníkem ani stěžovatelem.
c) Stěžovatel bytovou jednotku užíval (jen) na základě ústní smlouvy o výpůjčce; vzhledem k datu zahájení insolvenčního řízení nešlo o dlouhodobé pokojné užívání.
d) Požadavek vedlejšího účastníka na vyklizení bytové jednotky není zneužívajícím výkonem práva.
5. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 11. 1. 2018 č. j. 17 Co 326/2017-185 byl rozsudek obvodního soudu jako věcně správný potvrzen.
6. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020 č. j. 29 Cdo 2136/2018-224 bylo stěžovatelovo dovolání proti rozsudku městského soudu zamítnuto jako nedůvodné.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel uvádí, že zaplatil většinu kupní ceny bytu dle uzavřené smlouvy o smlouvě budoucí. U zbytku ceny tak neučinil jen proto, že doplatek měl být zaplacen po kolaudaci, a kolaudační rozhodnutí mu nebylo řádně předloženo. Nabytí bytu bylo zmařeno dlužníkem, nikoliv nějakým stěžovatelovým prodlením. Za takovéto situace dle stěžovatelova názoru nelze odmítnout plnění smlouvy o smlouvě budoucí toliko s odůvodněním, že by došlo ke krácení věřitelů v insolvenčním řízení. To navíc, když se souhlasem dlužníka v bytě provedl v letech 2009 až 2012 značné investice přesahující doplatek kupní ceny, k čemuž navrhoval provést dokazování znaleckým posudkem, což však obvodní soud odmítl.
8. Nejvyšší soud vyslovil, že postup vedlejšího účastníka nebyl nezákonný a v rozporu s dobrými mravy, a to zejména na základě toho, že stěžovateli nesvědčil žádný právní titul k užívání bytu a že si stěžovatel měl být vědom možných následků. Stěžovatel se však domnívá, že mu svědčilo legitimní očekávání a právě rozpor s dobrými mravy nadále shledává, přičemž jeho existence může dle judikatury odepření vyklizení odůvodnit (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2151/2015 a sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, nález Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 1355/13). Má za to, že jeho zájem na rodinném bydlení by měl být považován za vyšší, než zájem na uspokojení věřitelů v insolvenčním řízení. Požadavek na vyklizení bytu měl být při těchto okolnostech považován za nelegitimní.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
11. Nutno konstatovat, že s námitkami, které stěžovatel předkládá v ústavní stížnosti, se již obecné soudy vypořádaly, přičemž vyložily, proč jeho tvrzení nejsou případná a jeho argumentaci nelze přisvědčit. Vysvětlily, že stěžovateli nic nebránilo, aby zbytek kupní ceny zaplatil, když v řízení se prokázalo, že stěžovatel o úspěšném proběhnutí kolaudace věděl a přesto platbu neprovedl. Kolaudační souhlas si byl dle jejich zjištění schopen zajistit, a to v souvislosti s tím, že pro dlužníka (a to i dle svých vlastních tvrzení) prováděl jako architekt práce. Soudy zde dokonce dospěly k závěru, že stěžovatel byl pro své nadstandardní vztahy s dlužníkem spíše oproti jiným věřitelům dlužníka zvýhodněn. Věnovaly se i tvrzení stěžovatele o realizaci investic v bytě, když poukázaly na to, že stěžovatel jejich provedení nijak nedoložil, nemá žádné faktury, případný znalecký posudek ke stavu bytu by neprokázal, jaké práce byly provedeny právě stěžovatelem, přičemž stěžovatel ani nemá žádný doklad potvrzující souhlas dlužníka s nějakými investicemi. Skutková zjištění soudů v tomto směru přitom Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat. Co se týče práv ostatních věřitelů v konkurzním řízení, Ústavní soud nemá za to, že by bylo namístě je bagatelizovat, jak to činí stěžovatel, když i jejich nároky jsou jistě hodny ochrany. V insolvenčním řízení zvažovaná reorganizace zahrnující dokončení prodeje byla ostatně insolvenčním soudem zamítnuta právě z toho důvodu, že by nebylo garantováno rovné a spravedlivé zacházení s věřiteli. Výsledek sporu o vyklizení logicky odpovídá skutečnosti, že stěžovatel nemá žádný právní titul, který by ho opravňoval v bytě setrvávat.
12. Co se týče judikatury, na kterou stěžovatel odkazuje, ta se týkala zejména případů, kdy budoucí prodávající nesplnil svou smluvní povinnost převést věc na budoucího kupujícího, takový protiprávní stav udržoval, přičemž budoucímu prodávajícímu svědčilo legitimní očekávání, že se stane vlastníkem, za účelem čehož i vedl nějaké soudní řízení. V nynější věci však podmínky budoucí kupní smlouvy nebyly naplněny ani ze strany stěžovatele, legitimní očekávání mu nesvědčilo a daná judikatura tak na věc nedopadá.
13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2020
Jiří Zemánek, v.r.
předseda senátu