ECLI:CZ:US:2020:3.US.1274.20.1
sp. zn. III. ÚS 1274/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Luďka Ambrože, zastoupeného Mgr. Petrem Juráněm, advokátem sídlem Dvořákova 13, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2020, č. j. 10 Ads 264/2018-20, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jím byla porušena lidská důstojnost podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), princip autonomie vůle podle čl. 2 odst. 3 Listiny, zákaz diskriminace podle čl. 3 odst. 1 Listiny a právo na informační sebeurčení podle čl. 10 odst. 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z přiložených rozhodnutí vyplývá, že rozhodnutím Úřadu práce České republiky, krajské pobočky v Jihlavě bylo rozhodnuto, že stěžovateli bude od prosince roku 2017 příspěvek na živobytí ve výši 6 210 Kč měsíčně vyplácen tak, že částka 4 010 Kč měsíčně mu bude vyplácena poštovní poukázkou a částka 2 020 Kč v poukázkách na nákup zboží. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které však žalované Ministerstvo práce a sociálních věcí rozhodnutím zamítlo a prvostupňové rozhodnutí potvrdilo.
3. Proti rozhodnutí žalovaného stěžovatel brojil žalobou, kterou Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 19. 10. 2018, č. j. 41 A 12/2018-38, zamítl. Krajský soud totiž ve shodě se správními orgány dospěl k závěru, že výplata příspěvku na živobytí v poukázkách na nákup zboží je v souladu s ustanovením §43 odst. 5 písm. a) zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, a odmítl námitky stěžovatele, že tato forma výplaty příspěvku je diskriminační.
4. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu pak byla následně zamítnuta stěžovatelova kasační stížnost. Nejvyšší správní soud v souladu se svojí předchozí judikaturou (na kterou odkázal) zdůraznil, že na dávky státní sociální podpory je potřeba nahlížet jako na beneficium státu, který si může (při respektování ústavněprávních limitů) stanovit podmínky, za kterých je bude vyplácet. K výplatě uvedené dávky ve formě poukázek přistoupil zákonodárce s tím, že cílem daného opatření bylo zvýšit motivaci osob k rychlé změně jejich nepříznivé sociální situace včetně opětovného začlenění na trh práce. Účelem výplaty příspěvku na živobytí ve formě poukázek byla rovněž snaha zabránit zneužití této dávky k jinému než stanovenému účelu. Samotná údajná antipatie ze strany zaměstnanců některých obchodů při používání poukázek nezakládá bez dalšího diskriminační povahu poukázek. Poukázky nadto nepochybně umožňují zabezpečení základních lidských potřeb a zároveň omezují případné zneužití příspěvku na živobytí. Jakkoliv Nejvyšší správní soud nepředjímá, že by zrovna stěžovatel danou dávku zneužíval, je třeba respektovat zákonodárce, který musel volit takové obecné řešení, které se vztahuje na všechny osoby, jež daný typ dávky pobírají. Individuální okolnosti pak může plátce dávky zohlednit ve výši dávky, která bude v poukázkách vyplacena.
5. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
6. Ústavní soud se podrobně seznámil s obsahem ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. K vlastní argumentaci stěžovatele Ústavní soud uvádí následující.
9. Sám stěžovatel v ústavní stížnosti v obecné rovině uznává, že výplata části příspěvku na živobytí formou poukázek na nákup zboží jako dávky v hmotné nouzi skutečně může omezit jeho zneužití, nicméně výplatu touto formou považuje za nedůstojnou a diskriminační zvláště proto, že mu takový způsob výplaty ztěžuje zakoupení bezlepkových a bezlaktózových potravin. Tato stěžovatelova argumentace však není přesvědčivá.
10. Eventuální možnost vyplácet část příspěvku na živobytí formou poukázek totiž podmiňuje ustanovení §43 odst. 5 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi jednak časovým faktorem [zákonem definovaný podíl příspěvku na živobytí (tedy nikdy ne příspěvek celý) lze formou poukázek vyplácet jen, pobírá-li příjemce příspěvek na živobytí po delší - zákonem stanovenou - dobu], jednak vymezuje další kritéria (například stupeň invalidity, stupeň závislosti podle zákona o sociálních službách), při jejichž naplnění se příspěvek na živobytí formou poukázek nevyplácí. Kromě zákonem přesně definovaných podmínek, jež použití poukázek brání, shora uvedené zákonné ustanovení dále výslovně určuje, že poukázky se k výplatě příspěvku na živobytí nepoužijí, jsou-li pro to u konkrétního příjemce dány důvody hodné zvláštního zřetele. Stěžovatel přitom v samotném závěru ústavní stížností přiznává, že mu v době podání ústavní stížnosti příspěvek na živobytí není poukázkami vyplácen ani částečně a ve skutečnosti tak brojí jen proti okolnosti, že toto řešení závisí pouze na uvážení plátce dávky.
11. Z uvedeného je ovšem patrno, že stěžovatel nejenže nedůstojnému či diskriminačnímu zacházení ze strany úřadu práce reálně vystaven (aktuálně) není, ale sám zákonodárce použití poukázek dílem taxativně, dílem obecnou klauzulí zabraňující přílišné tvrdosti, omezuje.
12. Rozhodl-li by tedy správní orgán v konkrétním případě v rozporu s takto definovanou právní úpravou (což se ale v případě stěžovatele nestalo), odporovalo by jeho rozhodnutí zákonu. Dospěl-li proto stěžovatel v ústavní stížnosti k nijak hlouběji podloženému závěru, že smyslem příspěvku na živobytí je bránit podle čl. 30 odst. 2 Listiny hmotné nouzi, což ovšem v případě stěžovatele není podle jeho názoru splněno, neboť si nemůže kupovat pro jeho zdraví vhodné potraviny (nemá tedy v souladu s čl. 30 odst. 2 Listiny pokryty základní životní podmínky a poukázky tak podle stěžovatele potlačují smysl a podstatu daného sociálního práva), pak takový závěr není podle Ústavního soudu správný. Nejen v případě stěžovatele, nýbrž i z obecného pohledu je totiž nastavení způsobu vyplácení příspěvku na živobytí formulováno zjevně tak, aby umožňovalo zohlednit i případné zdravotní potřeby příjemce takové dávky. Ostatně i stěžovatel stížnostní argumentaci formuluje tak, že eventuální užití poukázek by mu při obstarávání vhodných potravin způsobovalo nepohodlí, nikoliv tak, že by se pro něj staly jím požadované potraviny nedosažitelné.
13. Ústavní soud naopak nepřehlédl, že stěžovatel se v ústavní stížnosti ani náznakem nevyrovnává se základním východiskem, jež ve svém rozsudku zmiňuje již Nejvyšší správní soud: tedy že právní úprava příspěvku na živobytí stanoví podmínky jeho vyplácení s ohledem na délku jeho pobírání. Stěžovatel tak vůbec nevysvětluje, jaké okolnosti vedly k tomu, že danou pomoc využívá déle než zákonem primárně předpokládaných šest měsíců v posledních dvanácti měsících.
14. Navrhuje-li konečně stěžovatel v samotném závěru ústavní stížnosti, aby si Ústavní soud vyžádal k jeho ústavní stížnosti stanovisko Veřejného ochránce práv, pak poněkud přehlíží, že Veřejný ochránce práv může být podle zákona o Ústavním soudu účastníkem (resp. vedlejším účastníkem) řízení při posuzování návrhu o zrušení zákonů a jiných právních předpisů, nikoliv tedy v řízení o ústavních stížnostech. Ani III. senát Ústavního soudu přitom neshledal, že by část ustanovení §43 odst. 5 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi umožňující při splnění zákonných podmínek výplatu části příspěvku na živobytí formou poukázek, byla protiústavní (srov. k tomu shora). Proto ani III. senát Ústavního soudu nepostupoval podle §64 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu a shora uvedené ustanovení - resp. jeho dílčí část - nenavrhl plénu Ústavního soudu ke zrušení. Ústavní soud totiž nepřehlédl, že v mezidobí byla právní úprava změněna tak, že v případech zvláštního zřetele hodných, se poukázky k výplatě příspěvku na živobytí vůbec nepoužijí (srov. §43 odst. 5 zákona o pomoci v hmotné nouzi, na který stěžovatel sám poukazuje).
15. Ústavní soud uzavírá, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatele a proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu