ECLI:CZ:US:2020:3.US.1283.20.1
sp. zn. III. ÚS 1283/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele M. J., zastoupeného Mgr. Martinem Kejvalem, advokátem, sídlem Golčova 485, Praha 4 - Kunratice, proti I. výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2020 č. j. 32 Co 189/2019-481 a I. výroku rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 29. dubna 2019 č. j. 30 P 150/2017-440, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a V. P. a nezletilé H. J., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, resp. tam specifikovaných výroků, a to pro jejich rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným I. výrokem rozsudku Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") bylo rozhodnuto o změně rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 24. 1. 2017 sp. zn. 25 Co 557, 558/2016, kterým byla naposledy upravena vyživovací povinnost stěžovatele (otce) pro druhou vedlejší účastnici (dále jen "nezletilá") částkou 8 000 Kč měsíčně, a to tak, že s účinností od 1. 7. 2018 je stěžovatel povinen přispívat na výživu nezletilé částkou 6 000 Kč měsíčně splatnou vždy do 15. dne každého měsíce předem k rukám první vedlejší účastnice (matky). Výrokem II. okresní soud upravil styk stěžovatele s nezletilou a výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Na základě provedeného dokazování okresní soud dospěl k závěru, že se od posledního rozhodnutí změnily poměry účastníků, neboť u stěžovatele došlo k poklesu pravidelného příjmu spočívajícího ve výplatě "renty" v částce 29 000 Kč měsíčně, a výživné proto částečně snížil. S dalšími tvrzeními stěžovatele, jimiž odůvodňoval nutnost snížení výživného až na částku 1 500 Kč měsíčně, se však již okresní soud neztotožnil.
3. K odvolání stěžovatele i první vedlejší účastnice proti I. výroku rozsudku okresního soudu krajský soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu tak, že se návrh otce na snížení výživného zamítá (výrok I.). Výrokem II. pak rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem ani před krajským soudem. Krajský soud na rozdíl od okresního soudu dospěl k názoru, že od poslední úpravy výživného nenastala taková změna poměrů, v důsledku níž by bylo zapotřebí výživné stěžovatele pro nezletilou snížit. Zatímco totiž bylo nutno zohlednit nárůst potřeb nezletilé v souvislosti se zahájením školní docházky v září 2017, ke zhoršeným majetkovým poměrům stěžovatele nebylo možno přihlédnout. Ačkoliv již stěžovatel nepodniká, není zaměstnaný a pobírá pouze invalidní důchod, který mu byl přiznán pro invaliditu prvního stupně, jeho pracovní schopnosti nejsou v důsledku jeho zdravotního stavu vymizelé, ale toliko snížené, a je proto v jeho schopnostech zajistit si alespoň nějaký zdroj příjmu tak, aby nebyl závislý na svých rodičích a aby mohl dostát své vyživovací povinnosti. Krajský soud shrnul, že stěžovatel prodal nemovitosti za cca 20 000 000 Kč, přičemž stejně jako okresní soud neuvěřil stěžovatelovu tvrzení, že z kupní ceny nezískal pro vlastní potřebu žádnou částku, neboť veškeré peníze byly použity k úhradě dluhů. Stěžovatel ve své výpovědi nebyl schopen říci, kolik peněz a komu dlužil, s dotyčnými měl údajně pouze ústní dohodu. Chování stěžovatele, který se postupně zbavil veškerého svého majetku, aniž by získal jakoukoliv protihodnotu a pouze tímto způsobem údajně uhradil dluhy, dle krajského soudu nesvědčí o zodpovědném přístupu stěžovatele k vlastnímu majetku a k odpovědnosti za výživu nezletilé. Vzhledem k uvedenému tak krajský soud ke zhoršeným majetkovým poměrům stěžovatele přihlédnout nemohl.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel podrobně rekapituluje jednotlivé skutečnosti, jež mají svědčit o podstatné změně jeho majetkových poměrů, a namítá, že soudy se s jeho tvrzeními a navrženými důkazy nevypořádaly. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je dle stěžovatele zřejmé, že v řízení bylo straněno první vedlejší účastnici, naopak většina stěžovatelem navržených důkazů byla odmítnuta, aniž by bylo srozumitelně vysvětleno, z jakého důvodu nebyl ten který důkazní návrh pro posuzovanou věc relevantní.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud předesílá, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině podústavního práva. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele.
8. Dále je nutno poukázat na to, že Ústavní soud není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; podle dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající rozhodnutí. Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a dalšími osobami relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z dostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní (usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2019 sp. zn. III. ÚS 4213/18, viz na http://nalus.usoud.cz). Právě uvedeným požadavkům přitom soudy v posuzované věci dostály.
9. Spatřuje-li stěžovatel pochybení soudů ve způsobu, jakým se vypořádaly s jeho tvrzeními a důkazními návrhy, Ústavní soud tyto výhrady nesdílí. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že jak okresní soud, tak následně krajský soud se posouzením, zda u stěžovatele došlo k takové změně poměrů, v důsledku níž by bylo namístě jeho výživné pro nezletilou snížit, pečlivě zabývaly. Skutečnost, že krajský soud dospěl na rozdíl od okresního soudu k názoru, že ke zhoršení majetkových poměrů stěžovatele nebylo možno přihlédnout ani částečně, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá. Krajský soud tento svůj závěr pečlivě a srozumitelně zdůvodnil, když především poukázal na ne zcela zodpovědný přístup stěžovatele k hospodaření s majetkem, a ve shodě s okresním soudem též vysvětlil, z jakých důvodů se mu řada stěžovatelových tvrzení jevila neurčitá, rozporuplná a nevěrohodná (viz zejména bod 20 rozsudku krajského soudu).
10. Stěžovatel konkrétně namítá, že soudy odmítly provést většinu jeho důkazních návrhů, aniž svůj postup dostatečně zdůvodnily. Jak Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře připomíná, rozhodující soud není povinen provést všechny navržené důkazy, musí však o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud účastníky řízení vzneseným důkazním návrhům nevyhoví, pak musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. proč je nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění; neučiní-li tak, zatíží důkazní řízení ústavně relevantní (kvalifikovanou) vadou v podobě "opomenutých důkazů", popř. způsobí, že soudní rozhodnutí bude "nepřezkoumatelné" (srov. nález ze dne 9. 10. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1891/18). Ústavní stížností napadená rozhodnutí však takovými vadami zatížena nejsou.
11. Z příslušných částí jejich odůvodnění je zřejmé, že v řízení bylo provedeno dostatečné dokazování, přičemž v případě, že soudy některému z důkazních návrhů stěžovatele či první vedlejší účastnice nevyhověly, vysvětlily zároveň, z jakého konkrétního důvodu tak neučinily - ať již tímto důvodem byla nadbytečnost navržených důkazů, jejich bezvýznamnost pro posuzovanou věc či skutečnost, že mezi účastníky nebylo o dané dílčí otázce sporu (viz bod 38 rozsudku okresního soudu a bod 13 rozsudku krajského soudu). Takovéto odůvodnění soudního rozhodnutí přitom Ústavní soud považuje za řádné a z ústavněprávního hlediska přijatelné.
12. Nezbývá než shrnout, že stěžovateli se tvrzené porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu nepodařilo prokázat. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu