ECLI:CZ:US:2020:3.US.1318.19.1
sp. zn. III. ÚS 1318/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Břetislava Hanáka, DiS., zastoupeného JUDr. PhDr. Jaromírem Saxlem, advokátem, sídlem Údolní 567/33, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. ledna 2019 č. j. 38 Co 332/2017-148 a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 12. září 2017 č. j. 16 C 185/2016-93, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Hodoníně, jako účastníků řízení, a Ihora Ljavynce a Nadiji Ljavynce, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně (dále jen "okresní soud") ze dne 12. 9. 2017 č. j. 16 C 185/2016-93 byla stěžovateli jako žalovanému uložena povinnost zaplatit vedlejším účastníkům jako žalobcům, k jejich rukám společným a nerozdílným, částku 50 000 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení od 10. 11. 2016 do zaplacení (výrok I.). Dále bylo stěžovateli uloženo nahradit vedlejším účastníkům na nákladech řízení 37 399 Kč (výrok II.).
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 17. 1. 2019 č. j. 38 Co 332/2017-148 byl rozsudek okresního soudu v I. výroku potvrzen (výrok I.). Ve II. výroku byl rozsudek okresního soudu změněn jen tak, že stěžovatel je povinen nahradit vedlejším účastníkům, oprávněným společně a nerozdílně, na nákladech řízení částku 37 399 Kč; ve III. výroku bylo rozhodnuto, že stěžovatel je povinen nahradit vedlejším účastníkům, oprávněným společně a nerozdílně, na nákladech odvolacího řízení částku 12 729 Kč. Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že stěžovateli nevzniklo vůči vedlejším účastníkům právo na zaplacení smluvní pokuty podle článku 3. bodu 3. smlouvy o budoucí kupní smlouvě uzavřené dne 1. 7. 2016. Stěžovatel tak nemohl platně započíst svoji pohledávku z titulu smluvní pokuty proti pohledávce vedlejších účastníků na vrácení zbývající části zálohy na kupní cenu ve výši 50 000 Kč, a jestliže stěžovatel tuto část zálohy vedlejším účastníkům doposud nevrátil, vzniklo mu v této výši na úkor vedlejších účastníků bezdůvodné obohacení, které je povinen jim vydat (§2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že před soudy obou stupňů navrhoval provedení důkazu smlouvou o hypotečním úvěru uzavřenou mezi ním a obchodní společností Sberbank CZ a. s. (dále jen "banka") za účelem prokázání, že nebyl povinen byt prodat. Dále stěžovatel navrhoval provedení důkazu výslechem zaměstnankyně banky Pavly Kalábkové a dalších zaměstnanců banky, kteří rozhodovali o převzetí jeho úvěru vedlejšími účastníky. Dále stěžovatel navrhoval provedení důkazu zprávou obchodní společnosti Modrá pyramida stavební spořitelna, a. s. a kupní smlouvou o převodu vlastnictví bytové jednotky ze dne 14. 10. 2016.
5. Tvrzení zaměstnanců banky v dopise ze dne 22. 8. 2017 o údajném pravidle banky, které má banka interně nastaveno, že prodávající musí nemovitost vlastnit alespoň šest měsíců, aby banka souhlasila s prodejem nemovité věci, a které bylo uváděno v dopise banky ze dne 22. 8. 2017 jako důvod pro "zamítnutí" prodeje stěžovatelem jako prodávajícím, je tak v rozporu se zákonnou úpravou spotřebitelských smluv, smluvními podmínkami banky a jejím následným reálným obchodně právním jednáním. Vyjádření zaměstnanců banky, která má ruské vlastníky, o spekulativním prodeji, je podle stěžovatele účelové, když je motivováno snahou případ "objektivizovat" a předejít obvinění z diskriminačního postupu vůči vedlejším účastníkům, kteří jsou "ruskojazyčnými občany".
6. Výše uvedenými navrhovanými důkazy měl stěžovatel v úmyslu prokázat, že z hlediska schválení úvěru na prodej nemovitých věcí v jeho vlastnictví vedlejším účastníkům bylo relevantní pouze to, jak banka posoudila způsobilost a schopnost vedlejších účastníků plnit závazky z úvěrové smlouvy, nikoliv doba vlastnictví nemovitých věcí stěžovatelem nebo výše kupní ceny. Žádný ze stěžovatelem navrhovaných důkazů nebyl soudy proveden, přičemž odůvodnění jejich neprovedení je zcela nedostačující. Stěžovateli tak byla upřena možnost se proti podané žalobě bránit. Odůvodnění obou napadených rozsudků považuje stěžovatel za nedostatečné a nepřezkoumatelné.
7. Stěžovatel namítá, že okresní soud provedl dokazování jednostranně, když přijal argumentaci vedlejších účastníků a dokazování omezil pouze na vlastní výzvu bance, aby se vyjádřila k důvodům zamítnutí převzetí úvěru vedlejšími účastníky, zda šlo o důvody na straně vedlejších účastníků, nebo na jeho straně. Krajský soud tuto vadu nezhojil, ale v plném rozsahu převzal závěr okresního soudu s odkazem na vyjádření banky ze dne 22. 8. 2017.
8. Stěžovatel namítá, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v rozporu se skutkovými zjištěními učiněnými soudy na základě jimi provedených důkazů. Okresní soud na základě důkazu sdělením banky ze dne 22. 8. 2017 dospěl k závěru, že osobou, která zmařila uzavření smlouvy, jsou jak vedlejší účastníci, tak i stěžovatel. Z tohoto skutkového zjištění okresní soud učinil nelogický právní závěr, že stěžovatel nemá nárok na smluvní pokutu.
9. Jelikož soud dospěl k závěru, že obě smluvní strany zmařily uzavření smlouvy, tak z tohoto skutkového zjištění jednoznačně vyplývá, že mají nárok na smluvní pokutu, a v duchu zásady vigilantibus iura scripta sunt nelze stěžovateli přičítat k tíži, že vedlejší účastníci svůj nárok na smluvní pokutu vůči němu neuplatnili. Jestliže soud rozhodl, že stěžovatel nemá nárok na zaplacení smluvní pokuty vůči vedlejším účastníkům, ale zároveň v rozhodnutí uvedl, že vedlejší účastníci by takový nárok vůči stěžovateli uplatnit mohli, je takový právní závěr zcela nelogický a v naprostém nesouladu se skutkovým zjištěním a závěry obou soudů, že obě strany zmařily uzavření kupní smlouvy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
12. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)].
14. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá vadné hodnocení důkazů, nedostatečné zjištění skutkového stavu soudy a dále soudům vytýká, že jejich právní závěry jsou v hrubém nepoměru se skutkovými zjištěními těmito soudy. Soudy podle stěžovatele neprovedly jím navržené důkazy a napadená rozhodnutí jsou nedostatečně odůvodněna a jsou tak nepřezkoumatelná.
15. Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti vadné hodnocení důkazů soudy, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování důkazů provedených soudy, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v posuzované věci nejde.
16. Ústavní soud ve své judikatuře také konstatoval, že jeho pravomoc je dána také tam, kde právní závěry obecného soudu jsou v hrubém nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními. V posuzované věci nejde ani o takový případ.
17. Stěžovatel dále namítá, že soudy odmítly provedení jím navrhovaných důkazů. Z ústavního hlediska je určující, že se s důkazními návrhy v odůvodnění svých rozsudků soudy vypořádaly a učinily tak přijatelným způsobem. Ústavní soud zjistil, že okresní soud se v odůvodnění svého rozhodnutí s uvedenými důkazními návrhy stěžovatele zabýval a dostatečným způsobem se s nimi vypořádal, když ke každému z nich uvedl konkrétní důvody, proč jeho provedení považoval za nadbytečné.
18. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že okresní soud provedl veškeré důkazy potřebné k náležitému zjištění skutkového stavu věci, tyto důkazy dostatečně zhodnotil a učinil skutkový závěr, s nímž se krajský soud plně ztotožnil. Krajský soud shodně s okresním soudem považoval za nadbytečné další doplňování dokazování o výslechy svědků navržených stěžovatelem, když neměl důvod pochybovat o pravosti vyjádření banky ze dne 22. 8. 2017. Z tohoto dokumentu zaslaného soudu na jeho žádost, jakož i z textu e-mailu zaslaného zaměstnankyní téže banky Pavlou Kalábkovou účastníkům řízení, je podle krajského soudu naprosto evidentní, že důvody pro nesouhlas s převodem bytové jednotky, specifikované ve smlouvě o budoucí kupní smlouvě ze dne 1. 7. 2016, banka spatřovala jak na straně budoucích kupujících, tak na straně budoucího prodávajícího. Krajský soud poukázal na to, že stěžovatel v průběhu řízení netvrdil ani neprokazoval, že by uvedená stanoviska úvěrující banky, vyjádřená ve zmíněných písemnostech, byla jakkoliv ovlivněna vedlejšími účastníky a zjišťování motivace zaměstnanců banky k těmto sdělením je tak podle názoru krajského soudu pro posouzení této věci zcela irelevantní.
19. K námitkám stěžovatele ohledně nároku účastníků na smluvní pokutu Ústavní soud poukazuje rovněž na odůvodnění rozsudku okresního soudu, v němž se tento soud zabýval otázkou, zda a na základě čeho by stěžovatel požadoval po vedlejších účastnících zaplacení smluvní pokuty, kdyby banka odmítla sdělit, z důvodů na čí straně nebylo převzetí úvěru schváleno, což je běžná bankovní praxe, jak je zřejmé z vyjádření banky. Argumentuje-li stěžovatel skutečností, že vedlejší účastníci museli rozumně předpokládat, že banka převzetí úvěru zamítne za situace, kdy vedlejší účastníci nesplnili minimální délku trvání pracovněprávního vztahu (přičemž toto riziko je v uzavřené smlouvě o budoucí kupní smlouvě výslovně zmíněno, a stěžovatel si ho při jejím uzavření nutně musel být vědom), tak rovněž on sám si mohl předem zjistit, zda vůbec banka prodej předmětné nemovitosti povolí, je-li jejím vlastníkem pouze několik měsíců. Paradoxně by vedlejší účastníci mohli požadovat zaplacení smluvní pokuty po stěžovateli, který nesplnil rovněž podmínky pro schválení převzetí úvěru.
20. Závěru obou soudů, že stěžovateli nevzniklo vůči vedlejším účastníkům právo na zaplacení smluvní pokuty a nebyl tak oprávněn si tuto neexistující pohledávku jednostranně započíst proti pohledávce vedlejších účastníků na vrácení zbývající části zálohy na kupní cenu ve výši 50 000 Kč, a pokud stěžovatel tuto část zálohy vedlejším účastníkům nevrátil, vzniklo mu v této výši na úkor vedlejších účastníků bezdůvodné obohacení, které je povinen jim vydat, nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
21. Ústavní soud konstatuje, že postup ve věci jednajících soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů rozvedenou v jejich napadených rozhodnutích považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou. Soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny a Úmluvy, jejich rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
22. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu