ECLI:CZ:US:2020:3.US.1333.20.1
sp. zn. III. ÚS 1333/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Radoně, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. února 2020 č. j. 15 Co 233/2019-43 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 13. září 2019 č. j. 49 C 106/2019-22, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 3 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud určil, že náklady právního zastoupení stěžovatele budou hrazeny státem, dále požaduje osvobození od soudních poplatků a žádá, aby mu byl ustanoven právní zástupce pro řízení před Ústavním soudem.
3. Stěžovatel se žalobou podanou u Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") proti žalované obchodní společnosti GTC Technology Europe s. r. o. domáhal zaplacení dlužné mzdy za období od června 2016 až do května 2017. Žaloba byla městským soudem zamítnuta. Napadeným usnesením městského soudu pak stěžovateli nebyl přiznán nárok na osvobození od soudních poplatků, neboť podaná žaloba představovala zjevně bezúspěšné uplatňování práva a poměry stěžovatele neodůvodňovaly osvobození od soudních poplatků.
4. Stěžovatel napadl usnesení městského odvoláním, neboť se domníval, že naplňuje kritéria pro přiznání nároku na osvobození od soudních poplatků. Krajský soud v Brně odvolání vyhodnotil jako nedůvodné a usnesení městského soudu jako věcně správné potvrdil.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel rekapituluje řízení ve své věci před obecnými soudy, přičemž nesouhlasí zejména se závěry obecných soudů, které stěžovateli nepřiznaly nárok na osvobození od soudních poplatků.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány procesní podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Dospěl přitom k závěru, že návrh stěžovatele tyto požadavky nesplňuje, jelikož nebyl formálně ani materiálně naplněn požadavek obligatorního zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem (§30 odst. 1 a 31 zákona o Ústavním soudu).
7. Ústavní soud obvykle činí opatření k odstranění vad návrhu, neboť smyslem výzvy a stanovení lhůty podle §41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek návrhu odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti.
8. V případě stěžovatele jde však o výjimečnou situaci, neboť stěžovatel se v minulosti obrátil na Ústavní soud již s desítkami podání, přičemž v řadě výzev k odstranění vad návrhu se mu dostalo poučení, z čehož lze nepochybně vyvodit, že mu jsou známy formální požadavky kladené na řízení o ústavní stížnosti v §30 odst. 1 a 31 zákona o Ústavním soudu. I přes tuto skutečnost však posuzovaný návrh tyto podmínky nenaplňuje. Stěžovatel si je přitom povinnosti být řádně zastoupen vědom, neboť žádá Ústavní soud o ustanovení právního zástupce pro řízení před Ústavním soudem. Uvedenému požadavku však Ústavní soud nemůže vyhovět, neboť ustanovení právního zástupce pro řízení o ústavní stížnosti zákon o Ústavním soudu neupravuje. Řízení před Ústavním soudem pak soudnímu poplatku nepodléhá. Na tyto požadavky byl stěžovatel v minulosti vícekrát bezvýsledně upozorňován.
9. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu platí, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení dostávalo stěžovateli v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v případech předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že již dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé navrhovatele dostatečně poučit o zásadě, že se na Ústavní soud nelze obracet jinak než řádným podáním a v zastoupení advokátem, jeví se setrvání na požadavku dalšího poučení pro konkrétní řízení neefektivním a formalistickým.
10. Ústavní soud proto v posuzované věci shledal důvody pro přiměřené použití §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, nebylo možné vyhovět ani návrhu stěžovatele podle §83 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2020
JUDr. Radovan Suchánek, v.r.
soudce zpravodaj