ECLI:CZ:US:2020:3.US.136.20.1
sp. zn. III. ÚS 136/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. I. B., zastoupené Mgr. Davidem Janusem, advokátem se sídlem Gorkého 502, Kladno, proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 14. 12. 2018, č. j. 43 Nc 2916/2017-457, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2019, č. j. 32 Co 111/2019-548, za účasti Okresního soudu v Kladně a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na ochranu rodičovství zaručeného čl. 32 odst. 4 Listiny a práva na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává zejména následující.
3. Okresní soud v Kladně (dále jen "okresní soud") napadeným rozhodnutím rozhodl o zamítnutí návrhu orgánu sociálně-právní ochrany dětí (dále jen "OSPOD") na svěření nezletilé dcery stěžovatelky do pěstounské péče na přechodnou dobu (výrok I.) a svěřil ji pěstounce do dlouhodobé pěstounské péče (výrok II.). Dále byly pěstounce stanoveny určitá práva o povinnosti ve vztahu k péči o nezletilou (výrok III.), byl vymezen styk stěžovatelky s nezletilou (výrok IV.), bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatelky přispívat na výživu nezletilé (výrok V.) a ve zbytku bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok VI. a výrok VII.). Proti tomuto rozhodnutí ve výrocích II. až V. podala stěžovatelka odvolání, v němž vyjádřila nesouhlas s rozhodnutím okresního soudu a uvedla, že nezletilá měla být svěřena do její péče, neboť tomu nic nebrání a v řízení před soudy nevyplynuly žádné překážky, pro které by o nezletilou nemohla sama pečovat. Současně namítala, že rozsah styku s nezletilou byl v rozhodnutí okresního soudu vymezen příliš úzce a navíc pod dohledem pěstounky.
4. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu ve výroku II. potvrdil (výrok I. bod 1), oproti rozhodnutí okresního soudu mírně odlišně vymezil práva a povinnosti pěstounky ve vztahu k péči o nezletilou (výrok I. bod 2.1), rozšířil styk stěžovatelky s nezletilou (výrok I. bod 2.2) a zrušil výrok V. rozhodnutí okresního soudu vztahující se k vyživovací povinnosti (výrok I. bod 3). Ve zbytku krajský soud rozhodl o nákladech řízení (výrok II. a III.).
5. Stěžovatelka nyní namítá, že má právo pečovat o svou vlastní dceru a rovněž dítě má právo na péči svých rodičů. K odnětí dítěte z rodičovské péče a ke svěření do péče jiné osoby by proto mělo docházet pouze na základě zásadních důvodů, které jsou nepochybně prokázány v soudním řízení. V této věci však žádné takové zásadní důvody v řízení před soudy zjištěny nebyly. Nezletilá byla stěžovatelce odebrána prakticky okamžitě po narození, a to pro stěžovatelku z neznámých důvodů, neboť podle vyjádření psychiatra je stěžovatelka plně schopna rodičovské péče a stejně tak má dostatečné materiální zázemí na to, aby mohla o dceru pečovat. Pokud měl OSPOD výhrady ke stěžovatelčině schopnosti postarat se o novorozeně, měl na stěžovatelku výchovně působit a nikoliv hned přikročit ke svěření dcery do pěstounské péče. Návrh na svěření do pěstounské péče OSPOD opíral o tvrzení, že v rodině stěžovatelky docházelo k týrání nezletilých dětí. K tomu se však stěžovatelka ohrazuje, že se jedná o naprosto nepodložená tvrzení, která byla navíc orgány činnými v trestním řízení vyvrácena. K tomu však zcela nepřípadně okresní soud uvedl, že opatrovnické řízení se řídí jinými principy než řízení trestní.
6. Okresní soud své rozhodnutí opřel zejména o znalecké posudky. Jejich závěry stěžovatelka napadá, neboť k vypracování znaleckých posudků byly znalkyním předloženy výhradně podklady stavějící stěžovatelku do nepříznivého světla. Naopak podklady předložené stěžovatelkou znalkyně v počátcích přípravy znaleckého posudku neobdržely. V důsledku toho jsou znalecké posudky nekonkrétní a neobsahují důvody, proč by stěžovatelka nemohla o nezletilou pečovat. Obě znalkyně se vyjadřují pouze k povahovým vlastnostem stěžovatelky - k její údajné poruše osobnosti či psychopatii. Z těchto závěrů však nelze dovodit, že by měla být nezletilá v důsledku péče stěžovatelky ohrožena, případně že by jí hrozilo jakékoliv nebezpečí. Navíc jsou závěry těchto znaleckých posudků v rozporu se závěry psychiatra MUDr. Sehnala, který se na žádost stěžovatelky vyjádřil tak, že je schopna se o nezletilou postarat. Ve vztahu ke znaleckým posudkům stěžovatelka dále namítá, že výslech znalkyň před soudem je procesně nepoužitelný, neboť u zaprotokolovaných odpovědí není uvedeno, která ze znalkyň informaci podává. Přesto z těchto výslechů soudy při svém rozhodování vycházely.
7. Stěžovatelka se ohrazuje též vůči závěrům soudů, že s nezletilou nenavázala vztah, neboť se k soudně určeným stykům pravidelně nedostavovala. S ohledem na vzdálenost místa, kde mělo docházet ke styku s nezletilou, od bydliště stěžovatelky, a s ohledem na finanční náročnost takové cesty totiž stěžovatelce nezbývalo, než kontakt s nezletilou výrazně omezit. Stěžovatelka i v důsledku výkonu trestu svého partnera a otce nezletilé sama pečuje o nezletilého syna, nadto další dvě děti stěžovatelky byly rovněž svěřeny do pěstounské péče a i v těchto případech stěžovatelka usiluje o zvrácení soudních rozhodnutí a o péči o své děti.
8. Stěžovatelka závěrem uvádí, že OSPOD pochybil, když bez jakékoliv snahy řešit situaci nejprve alternativními mírnějšími cestami (spoluprací OSPOD se stěžovatelkou, soudním dohledem na výchovu nezletilé atp.), rovnou dceru stěžovatelce odebral a svěřil do pěstounské péče. I v takovém případě se měl OSPOD nejprve zabývat také možností svěření nezletilé do péče některého z členů rodiny.
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Nahlíženo prizmatem základního postulátu řízení o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a (nově) přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), se Ústavní soud ztotožňuje se závěrem okresního soudu, potvrzeným posléze i ústavní stížností rovněž napadeným rozhodnutím krajského soudu, neboť v něm vzal do úvahy především možné negativní dopady výchovného prostředí v biologické rodině a výchovnou způsobilost samotné stěžovatelky na vývoj nezletilé, stejně jako výchovnou způsobilost a výchovné prostředí pěstounky, do jejíž péče byla dcera stěžovatelky svěřena. Ústavní soud se tak neztotožňuje s námitkami stěžovatelky ohledně porušení základních práv postupem obecných soudů, neboť takový zásah neshledal, když procesní postup obecných soudů považuje za ústavně konformní a samotné právní závěry se jeví být v souladu s nejlepším zájmem nezletilé ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Proto nelze dospět k závěru, že by vydáním nyní napadených rozhodnutí obecné soudy jakkoliv porušily základní práva stěžovatelky, jichž se prostřednictvím ústavní stížnosti dovolává. Nadto nelze odhlédnout od skutečnosti, že většina "meritorních" námitek stěžovatelky vůči právním závěrům obecných soudů cílí toliko především na snahu zpochybnit její výchovnou způsobilost a výchovné prostředí, takže se jedná o námitky skutkové povahy, k jejichž přezkumu však řízení o ústavní stížnosti není určeno.
11. Odvolací soud v souladu s ustanovením §213 odst. 1, 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů provedl nad rámec dokazování před okresním soudem řadu dalších důkazů, včetně zprávy psychiatra MUDr. Sehnala, na niž stěžovatelka odkazuje i v ústavní stížnosti. Krajský soud po provedení tohoto důkazu uzavřel, že závěry psychiatra MUDr. Sehnala nemohou být nosné a nelze z nich vycházet, neboť MUDr. Sehnal vycházel z nesprávných a lživých údajů, přednesených mu stěžovatelkou. Z těchto důvodů proto nelze ani důvodně tvrdit, že závěry MUDr. Sehnala jsou v rozporu se závěry znaleckých posudků, neboť MUDr. Sehnal neměl možnost se seznámit se všemi rozhodnými okolnostmi (viz odst. 17 odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu).
12. Stejně tak se krajský soud opětovně vyjádřil ke stěžovatelkou tvrzené nemožnosti účastnit se schůzek s pěstounkou a nezletilou za účelem navázání bližšího vztahu (viz odst. 27 napadeného rozhodnutí krajského soudu). Krajský soud zdůraznil, že místo styku s nezletilou bylo určeno tak, aby především pro nezletilou nebyla celá záležitost stresující dlouhými přesuny apod. Ze stejných důvodů bylo nařízeno, aby se styku nezletilé se stěžovatelkou účastnila i pěstounka, která s nezletilou na rozdíl od stěžovatelky navázala velice blízký vztah (viz odst. 36 napadeného rozhodnutí krajského soudu).
13. Krajský soud se rovněž dostatečně vyjádřil i k námitce stran nepřesné protokolace při výslechu soudních znalkyň a s touto námitkou se náležitě vypořádal. Stěžovatelce dal sice za pravdu v tom ohledu, že protokolace výslechu měla být přesnější, na druhou stranu však uzavřel, že na správnost závěrů znaleckých posudků toto nemělo vliv (viz odst. 31 napadeného rozhodnutí krajského soudu).
14. Z výše uvedeného je tedy patrné, že stěžovatelka již v odvolání uplatnila prakticky totožné námitky, které nyní vznesla i v projednávané ústavní stížnosti. S těmito námitkami se však náležitě vypořádal krajský soud a Ústavní soud nemůže jeho závěrům z ústavněprávního hlediska nic podstatného vytknout.
15. Za dané situace proto Ústavní soud, který respektuje princip minimalizace zásahů do rozhodovací praxe obecných soudů, neshledal důvod pro zpochybnění ústavnosti napadených rozhodnutí obecných soudů, jelikož dospěl k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatelka dovolává, napadenými rozhodnutími porušena nebyla.
16. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu