ECLI:CZ:US:2020:3.US.1361.20.1
sp. zn. III. ÚS 1361/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. V., zastoupené JUDr. Romanem Kouckým, advokátem se sídlem Gen. Svobody 339, Pardubice, směřující proti výroku I. a II. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 18. 2. 2020, č. j. 36 Co 304/2019-330, a výroku III. a IV. rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 7. 5. 2019, č. j. 0 P 92/2018-268, ve znění opravného usnesení ze dne 29. 7. 2019, č. j. 0 P 92/2018-282, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v České Lípě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovaným výrokům rozsudků Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci a Okresního soudu v České Lípě, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva, jakož i základní práva její nezletilé dcery zaručená čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výchovy a výživy nezletilé dcery A. a nezletilého syna V., jejichž otcem je L. V.
3. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.
4. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, ústavní stížností napadeným rozsudkem (výrokem II.) Okresního soudu v České Lípě (dále jen "okresní soud") byla nezletilá dcera svěřena do výlučné péče stěžovatelky. Okresní soud dále rozhodl o běžném i dlužném výživném tak, že stanovil otci povinnost přispívat na výživu nezletilé od září 2018 do ledna 2019 částkou 8 000 Kč měsíčně a od února 2019 částkou 6 000 Kč měsíčně, a to vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám stěžovatelky (výrok III.), a dále zaplatit nedoplatek na výživném za období od 1. 9. 2018 do 30. 4. 2019 v částce 30 000 Kč k rukám stěžovatelky do šesti měsíců od právní moci tohoto rozsudku (výrok IV.).
5. Opravným usnesením okresního soudu ze dne 29. 7. 2019, č. j. 0 P 92/2018-282, byl opraven výrok IV. shora uvedeného rozsudku označením nedoplatku na výživném, který otci na nezletilou vznikl za období od 1. 9. 2018 do 30. 4. 2019, a to částkou ve výši 34 500 Kč.
6. K odvolání stěžovatelky i otce nezletilé ve věci rozhodoval Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud"), který ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil výši výživného pro nezletilou (výrok I.) a změnil výrok o dlužném výživném tak, že nedoplatek na výživném za období od 1. 9. 2018 do 29. 2. 2020 stanovil částkou 1 450 Kč.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti s uvedenými právními závěry obecných soudů nesouhlasí, když obdobně jako v průběhu předchozího řízení vyjadřuje přesvědčení, že obecné soudy určily výživné pro nezletilou v nepřiměřeně nízké výši, když rozdíl mezi životní úrovní nezletilé a životní úrovní otce a bratra nezletilé, který byl svěřen do výlučné péče otce, je natolik markantní, že zakládá porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky i nezletilé. Stěžovatelka uvádí, že obecné soudy navzdory jejím námitkám nezohlednily při stanovení výše výživného hodnotu nemovitého majetku ve vlastnictví otce.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.
10. Ústavní soud dále připomíná, že zastává obecně rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy, a do rozhodování obecných soudů zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. V posuzované věci však neshledal Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatelky a jež by mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí ve vztahu ke stanovení výživného.
11. Ačkoli stěžovatelka odkazuje mj. na své základní právo na spravedlivý proces, podstata její polemiky se závěry napadených soudních rozhodnutí je založena toliko na nesouhlasu s výší vyměřeného výživného na nezletilou dceru, tedy výlučně na hodnocení podústavního práva a zjištěného skutkového stavu případu, a nemá tudíž žádný ústavněprávní rozměr. Obecné soudy své závěry odpovídajícím způsobem odůvodnily v takovém rozsahu, že napadená rozhodnutí nelze shledat rozpornými s principy práva na spravedlivý proces. Ústavnímu soudu přitom nepřísluší přehodnocovat závěry obecných soudů, pokud stěžovatelka nepřinesla argumenty, že by došlo k zásahu do jejích základních práv a svobod.
12. Pokud jde o výživné pro nezletilou, krajský soud konstatoval, že okresní soud si pro své rozhodnutí opatřil dostatečné skutkové podklady a dospěl ke správným skutkovým zjištěním, z nichž následně vycházel i odvolací soud, který je doplnil pouze o zjištění výdělků rodičů v období od února do října 2019. Krajský soud navázal na závěry okresního soudu, že změna otcova zaměstnání - a s tím související snížení jeho příjmů - byla odůvodněná, neboť předchozí zaměstnání vyžadovalo denní dojíždění z Č. do L. a zpět (srov. rozsudek okresního soudu, bod 8). Krajský soud při hodnocení otcových majetkových poměrů přihlédl rovněž k vlastnictví nemovitosti, přičemž uvedl, že tato nemovitost negeneruje žádný další majetkový přínos, neboť je otcem využívána k bydlení (srov. rozsudek krajského soudu, bod 17). Krajský soud dále zohlednil skutečnost, že otec nezletilé kromě výživného nadále hradí spoření a pojistné (srov. rozsudek krajského soudu, bod 17).
13. Ústavní soud konstatuje, že postup okresního i krajského soudu byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému stavu, když krajský soud korigoval s přihlédnutím k platbám otce ve prospěch nezletilé, o nichž mimochodem nebylo mezi rodiči sporu (srov. rozsudek krajského soudu, bod 17), toliko výrok o dlužném výživném. Obecné soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
14. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu