ECLI:CZ:US:2020:3.US.1371.20.1
sp. zn. III. ÚS 1371/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelů doc. Ing. Jaroslava Machaly a Růženy Machalové, zastoupených JUDr. Pavlem Knitlem, advokátem, sídlem Údolní 222/5, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2020 č. j. 22 Cdo 81/2020-426, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Boženy Fialové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelé měli za to, že nabyli vydržením vlastnické právo k pozemkům specifikovaným v odůvodnění v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu (dále jen "pozemky"). V roce 2010 jim podle jejich slov bylo Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, katastrálním pracovištěm Brno-venkov, sděleno, že vytyčení hranic mezi pozemky není správné, pročež se svého tvrzeného práva domáhali v řízeních před obecnými soudy.
3. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů jako nepřípustné odmítl, neboť v něm nebyly obsaženy ani způsobilý dovolací důvod, ani vymezení některého z předpokladů přípustnosti podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). Podle stěžovatelů se odvolací soud nevypořádal s otázkou: "kdy nastaly hmotněprávní účinky vydržení a kdy zanikly". Stejně tak údajně neuvedl, na základě čeho neměli být stěžovatelé oprávněnými držiteli pozemků. V napadeném usnesení dále Nejvyšší soud konstatoval, že citace §237 o. s. ř. ani polemika se skutkovými zjištěními odvolacího soudu nepředstavují vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Stěžovatelé podle Nejvyššího soudu nevymezili žádnou právní otázku ani neuvedli, v čem spatřovali splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání trpělo vadami, pro které nešlo v řízení pokračovat. Nad rámec věci zopakoval stěžejní kritéria posuzování dobré víry ve vlastnictví věci a doplnil, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. V posledku Nejvyšší soud podotkl, že se soudy obou stupňů věcí důkladně zabývaly, zohlednily všechny relevantní okolnosti a své závěry náležitě odůvodnily.
II.
Argumentace stěžovatelů
4. Stěžovatelé v ústavní stížnosti a jejím doplnění uvedli, že se Nejvyšší soud nevypořádal se zásadní právní otázkou, kdy nastaly hmotněprávní účinky vydržení a pokud nastaly, jakým jednáním žalobců zanikly. Dále zrekapitulovali historii nabytí vlastnictví pozemků a vzniku opěrné zdi, která měla jejich pozemek oddělovat od sousedního. Stěžovatelé měli za to, že opěrnou zdí, postavenou manželem vedlejší účastnice, byla vymezena hranice pozemku, který poté v dobré víře užívali. Stěžovatelé proto navrhli zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu s tím, aby Ústavní soud uložil Nejvyššímu soudu zabývat se podle nich zásadní právní otázkou (viz výše).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů. Jiné vady se nacházejí mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, pročež se musí vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí pravomocí svěřených mu Ústavou.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Nejvyšší soud, jak shora uvedeno, odmítl dovolání stěžovatelů, neboť v něm nebylo řádně uvedeno, v čem spatřovali splnění předpokladů jeho přípustnosti, což je podle §241a odst. 2 o. s. ř. jedna z podstatných náležitostí podání tohoto mimořádného opravného prostředku.
9. Závěr Nejvyššího soudu, že dovolání má vady, pro něž nebylo možno v řízení pokračovat, a na nichž je rozhodnutí o odmítnutí dovolání založeno, stěžovatelé nijak nezpochybnili. Stěžovatelé v ústavní stížnosti pouze opakovaně polemizovali se skutkovými zjištěními obecných soudů. Pakliže dovolání stěžovatelů neobsahovalo řádné vymezení toho, v čem je spatřováno splnění předpokladů jeho přípustnosti, přičemž v ústavní stížnosti obsažený nesouhlas stěžovatelů postrádá (ústavně)právní argumentaci, nelze postup Nejvyššího soudu, jenž na tomto základě dovolání odmítl, shledat rozporným s ústavním pořádkem.
10. Bylo-li dovolání stěžovatelů odmítnuto, protože neobsahovalo řádné vymezení předpokladů jeho přípustnosti, Nejvyššímu soudu, jenž v takovém případě postupoval způsobem předvídaným v §243c odst. 1 větě první o. s. ř., nebyl dán prostor, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec uvážil. Dovolací soud navíc napadené rozhodnutí odvolacího soudu posoudil a dospěl k závěru, že je v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu a závěry v něm uvedené jsou řádně odůvodněny. Jelikož stěžovatelé stěžejní důvody odmítnutí jimi podaného dovolání před Ústavním soudem nezpochybnili, nezbylo než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout. Nad rámec věci lze podotknout, že spor o de facto vymezení hranic sousedících pozemků obecně nedosahuje ústavněprávního rozměru, a je proto především věcí obecných soudů, na jejichž úrovni mohou stěžovatelé uplatňovat svá domnělá práva, mají-li za to, že je jejich řešení věci poškozuje.
11. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu není možné vykládat tak, že by se stěžovatelům garantoval úspěch v řízení nebo se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jejich představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění řádného soudního řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při uplatnění ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelé se závěry či názory soudu nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 3608/18).
12. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů, a proto jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu