ECLI:CZ:US:2020:3.US.1374.20.1
sp. zn. III. ÚS 1374/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., zastoupeného JUDr. Václavem Cidlinou, advokátem se sídlem Masarykova 998/31, Ústí nad Labem, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 3. 2020, č. j. 13 Co 79/2020-793, a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 3. 2020, č. j. 17 P 13/2013-772, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základních práv zaručených čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 3 Úmluvy o právech dítěte.
2. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.
3. Ústavní stížností napadeným usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") byl zamítnut návrh stěžovatele na zrušení předběžného opatření, nařízeného usnesením téhož soudu ze dne 15. 11. 2017, č. j. 19 Nc 4125/2017-8, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 6. 2018, č. j. 13 Co 97/2018-394, kterým bylo stanoveno, že stěžovatel je oprávněn stýkat se s nezletilou dcerou každé pondělí v měsíci v době od 16.00 hodin do 17.00 hodin v krizovém centru Spirála s tím, že po dobu trvání daného předběžného opatření neplatí úprava styku nezletilé se stěžovatelem obsažená v pravomocném rozhodnutí ve věci samé. Okresní soud dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky pro vyhovění návrhu na zrušení předběžného opatření, neboť trvá důvod, pro který bylo nařízeno.
4. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud"), který ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí soudu I. stupně jako věcně správné potvrdil.
5. Stěžovatel s těmito závěry obecných soudů nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, přičemž ovšem předkládá obdobnou argumentaci jako v předchozím řízení. Namítá, že soudy obou stupňů neúplně zjistily skutkový stav věci, neboť neprovedly stěžovatelem navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností a nepřihlédly k jím tvrzeným skutečnostem a označeným důkazům. Opětovně uvádí, že matka nezletilé mu řadu let brání ve styku s jeho vlastní dcerou. Stěžovatel poukazuje na to, že předběžné opatření má být svou povahou pouze přechodné a dočasné, trvající řádově měsíce, nikoliv však roky.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud připomíná, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu a obdobným způsobem, jako činí obecné soudy - v posuzovaném případě konkrétně krajský soud v řízení o stěžovatelem podaném odvolání, resp. okresní soud v řízení o návrhu na zrušení předběžného opatření.
9. Námitky stěžovatele, obsažené v ústavní stížnosti, jsou ovšem ve své podstatě pouze pokračováním polemiky s výše rekapitulovanými právními závěry obecných soudů, přičemž opětovné přednesení uvedených námitek v ústavní stížnosti svědčí spíše o snaze stěžovatele alespoň v řízení před Ústavním soudem dosáhnout potvrzení svého názoru, že došlo k pochybení ze strany obecných soudů. Tímto nicméně stěžovatel staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší. Ústavní soud má za to, že z podání stěžovatele je zřejmé, že právo na spravedlivý proces (resp. právo na poskytnutí soudní ochrany) zaměňuje s neexistujícím právem na úspěch ve věci.
10. Nad rámec uvedeného Ústavní soud připomíná, že se již v minulosti opakovaně vyjádřil ke způsobilosti rozhodnutí o předběžném opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení, přičemž formuloval závěr (s nemalou mírou rezervovanosti), že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení či zrušení předběžného opatření, poněvadž ty se přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymykají [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz]. Je třeba zdůraznit, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť jde o rozhodnutí, kterými není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jejichž trvání je omezeno.
11. Ústavní soud dále považuje za nezbytné podotknout, že k soudním rozhodnutím v rodinných věcech přistupuje velmi rezervovaně. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak v kombinaci s omezeným přezkumem předběžného opatření jako rozhodnutí zatímní povahy velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda v případě napadeného rozhodnutí nejde o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak zasáhlo do práva účastníka řízení na soudní ochranu.
12. Ústavní soud posoudil věc ve výše vymezeném rozsahu a neshledal porušení základních práv stěžovatele, a tedy ani žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah. Je zcela zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se závěry, ke kterým dospěly obecné soudy, přičemž jeho argumentace nepřekročila rámec podústavního práva. Napadené rozhodnutí má zákonný podklad, bylo vydáno příslušným soudem a není svévolné ve smyslu čl. 1 Ústavy ani čl. 2 odst. 2, odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny.
13. Krajský soud ve shodě s okresním soudem zhodnotil specifické okolnosti případu, kterými jsou vážně narušené vztahy mezi rodiči, jejich konfliktní komunikace, narušený vztah mezi otcem a dítětem a zřejmé odmítání pravidelného styku se stěžovatelem na straně nezletilé. Krajský soud považoval předběžné opatření za mezistupeň, kterým má být naplněn žádoucí stav, tj. pravidelné setkávání se stěžovatelem, za současného odmítnutí restriktivnějších opatření (zákazu styku) navrhovaných matkou nezletilé.
14. Ústavní soud na těchto závěrech (navzdory odlišnému stanovisku stěžovatele) neshledává cokoliv, co by mohlo iniciovat jeho kasační pravomoc. Stěžovatel má možnost postupně upevňovat vzájemné vazby s dcerou a pokusit se o zlepšení vztahů s její matkou, což ovšem předpokládá rovněž spolupráci na straně matky. Ústavní soud - obdobně jako soud krajský - současně apeluje, že je velmi podstatné, aby již bylo vydáno rozhodnutí ve věci samé.
15. Závěrem lze stručně dodat, že poukazy stěžovatele na jiná rozhodnutí Ústavního soudu, uvedená v ústavní stížnosti, nebyly shledány případnými, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci. K aplikaci závěrů vyslovených v jiných rozhodnutích totiž nelze přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy, neboť každá věc má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo (shodně např. usnesení sp. zn. II. ÚS 63/20 ze dne 18. 2. 2020).
16. Dle názoru Ústavního soudu tedy nelze právním závěrům a ani procesnímu postupu obecných soudů z ústavněprávního hlediska nic vytknout, a proto ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu