ECLI:CZ:US:2020:3.US.1386.20.1
sp. zn. III. ÚS 1386/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Aleny Řepkové, zastoupené JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Francouzská 28, Praha 2, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2020, č. j. 25 Cdo 3788/2018-491, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovanému rozsudku Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím došlo k porušení jejích základních práv zaručených čl. 7 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 24 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně.
2. Jak se podává z obsahu napadeného rozhodnutí, v řízení o náhradu škody na zdraví, jež stěžovatelce vznikla v souvislosti s operací karpálního tunelu levé ruky, uložil Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 8. 9. 2015, č. j. 106 C 162/2011-328, žalované, Nemocnici Pardubického kraje, a. s., povinnost zaplatit stěžovatelce částku 2 067 514 Kč s příslušenstvím, sestávající z bolestného (710 400 Kč), náhrady za ztížení společenského uplatnění (1 060 800 Kč) a náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti (83 520 Kč) a po jejím skončení (212 794 Kč). Co do částky 1 327 866 Kč s příslušenstvím byla stěžovatelčina žaloba zamítnuta.
3. K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 14. 3. 2016, č. j. 18 Co 644/2015-373, potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně částky 1 361 074 Kč s příslušenstvím, z které činilo bolestné 401 760 Kč, náhrada za ztížení společenského uplatnění 663 000 Kč (přiznané bolestné ve výši 24 480 Kč a náhrada za ztížené společenského uplatnění ve výši 397 800 Kč nebyly odvoláním napadeny) a náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti i po jejím skončení celkem 296 314 Kč. Ohledně částky 284 160 Kč (bolestné) změnil krajský soud rozsudek soudu I. stupně tak, že žalobu zamítl.
4. Na základě dovolání žalované Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 9. 2017, č. j. 25 Cdo 3940/2016-409, zrušil rozsudek krajského soudu ve výroku I., jímž byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně o povinnosti žalované plnit ve výši 1 361 074 Kč s příslušenstvím a vrátil mu věc v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud - zjednodušeně řečeno - odvolacímu soudu vytkl, že náhrada za ztížení společenského uplatnění a bolest je ve srovnání s jinými obdobnými případy nepřiměřeně vysoká.
5. Krajský soud poté rozsudkem ze dne 20. 12. 2017, č. j. 18 Co 644/2015-440, potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve vyhovujícím výroku v částce 1 294 774 Kč s příslušenstvím. Ohledně částky 350 460 Kč rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Krajský soud po zhodnocení rozhodných hledisek za použití judikatury Nejvyššího soudu neshledal důvod pro stanovení bolestného v jiné než dříve stanovené částce (celkově 426 240 Kč), vzhledem k závaznému právnímu názoru dovolacího soudu však korigoval dříve stanovenou náhradu za ztížení společenského uplatnění na 2,5 násobek odškodnění dle základního bodového ohodnocení, tedy na částku 994 500 Kč.
6. K dovolání žalované směřujícímu proti odvolacím soudem stanovené výši bolestného a náhrady za ztížení společenského uplatnění ve věci rozhodoval ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší soud, který sice potvrdil, že nyní posuzovaný případ je hodný mimořádného zřetele a jsou zde dány důvody pro zvýšení základního odškodnění podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále jen "vyhláška"), nicméně současně dospěl k závěru, že zvýšení náhrady v rozsahu stanoveném odvolacím soudem je v porovnání s jinými případy podobného druhu nepřiměřené. Nejvyšší soud proto přistoupil ke snížení odškodnění, když bolestné snížil o polovinu, tj. na částku 213 120 Kč, jež odpovídá čtyřnásobku základního bodového ohodnocení dle shora uvedené vyhlášky, a náhradu za ztížení společenského uplatnění snížil na částku 795 600 Kč, jež odpovídá čtyřnásobku základního bodového ohodnocení.
7. Nejvyšší soud zrekapituloval, že v celém řízení byla žalované uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 1 305 034 Kč s příslušenstvím, z níž činilo bolestné 213 120 Kč, náhrada za ztížení společenského uplatnění 795 600 Kč a náhrada za ztrátu na výdělku 296 314 Kč.
8. Stěžovatelka se s těmito závěry neztotožnila a napadá je ústavní stížností, v níž především uvádí, že dovolací soud dostatečně nezdůvodnil, proč byla úvaha odvolacího soudu o odpovídajícím odškodnění zjevně nepřiměřená (zejména ve vztahu k náhradě za ztížení společenského uplatnění), a tudíž podléhající přezkumu ze strany dovolacího soudu. Odkazuje přitom na judikaturu Nejvyššího soudu (srov. bod 13 ústavní stížností napadeného rozsudku), z níž vyplývá, že "v případech, ve kterých právní předpis poskytuje soudu možnost uvážení, může dovolací soud zpochybnit úvahu odvolacího soudu, jen je-li zjevně nepřiměřená". Stěžovatelka dále dovolacímu soudu vytýká, že "náklady právního zastoupení stěžovatelky nekalkuloval ve vztahu ke každému dílčímu nároku zvlášť."
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může rozhodnout obvykle bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně zdejší soud v nyní projednávané věci neshledal.
10. V relaci k náhradám škod (újmy) na zdraví, jež tvoří předmět nyní posuzovaného případu, je Ústavní soud značně zdrženlivý ve svých závěrech, v jaké konkrétní výši by měla být poškozené osobě přiznána náhrada, ať už uplatňovaná z titulu ztížení společenského uplatnění či bolestného. Např. v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 50/05 (N 161/47 SbNU 133; 2/2008 Sb.) ze dne 16. 10. 2007 a sp. zn. III. ÚS 350/03 (N 186/38 SbNU 499) ze dne 29. 9. 2005 zdejší soud zdůraznil, že mu nepřináleží úvahy mj. o tom, jaký by měl být násobek podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud totiž musí při posuzování těchto obtížných a lidsky citlivých případů ponechat obecným soudům prostor k úvaze, jak při odškodnění postupovat.
11. Ústavní soud současně setrvale zdůrazňuje, že nelze zcela abstrahovat od požadavku, aby byla přiznaná výše náhrady založena na objektivních a rozumných důvodech a aby byla zachována proporcionalita (přiměřenost) ve vztahu mezi způsobenou zdravotní újmou a přiznanou peněžní částkou. Veřejná kontrola nad obecnými soudy předpokládá mimo jiné transparentnost jejich rozhodování. Nejde jen o výši částky náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění, ale také o přesvědčivost a předvídatelnost procesního postupu, jímž obecné soudy k posouzení nároku a jeho výše dospěly [srov. nález sp. zn. II. ÚS 46/16 (N 141/82 SbNU 257) ze dne 1. 8. 2016].
12. V nyní posuzované věci však Ústavní soud neshledal, že by Nejvyšší soud postupoval v rozporu s principy, jež lze vyvodit z judikatury Ústavního soudu týkající se předmětné problematiky. Nejvyšší soud totiž vyšel ze skutkového stavu zjištěného a potvrzeného nalézacím a odvolacím soudem, konstatoval, že jsou zde dány důvody pro mimořádné zvýšení náhrad podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky, zohlednil konkrétní okolnosti posuzovaného případu, a dále v souladu s principem rovnosti vzal v úvahu výši odškodnění, jež bylo poškozeným přiznáno v obdobných případech. Za tohoto stavu Ústavní soud nemá z čeho vyvodit, že by odškodnění, jež bylo přiznáno stěžovatelce, bylo zjevně neadekvátní, a tudíž rozporné s výše zmíněnými principy.
13. V nyní posuzované věci byla plně respektována rovněž ústavní zásada kontradiktornosti a předvídatelnosti řízení. Jak totiž vyplývá z výše provedené rekapitulace průběhu předchozího řízení, Nejvyšší soud zrušil původní rozhodnutí odvolacího soudu ze stejných důvodů, pro něž bylo následně změněno ústavní stížností napadeným rozhodnutím. Účastníci tudíž měli v odvolacím řízení nejen možnost seznámit se se závěry dovolacího soudu, ale rovněž mohli předložit důkazy a argumenty, které považovali za nutné, aby jejich požadavky uspěly.
14. Odkazuje-li dále stěžovatelka na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 46/16 (v jehož stěžovatelkou citované právní větě je především zdůrazněna potřeba odůvodnění redukce nároku na ztížení společenského uplatnění), lze podotknout, že k aplikaci závěrů vyslovených v jiných rozhodnutích není možné přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy, neboť každá věc má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, zdánlivě odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo (shodně např. usnesení sp. zn. II. ÚS 63/20 ze dne 18. 2. 2020). V nyní posuzované věci přitom Ústavní soud neshledal, že by napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu (a to zejména v kontextu celého shora popsaného předchozího řízení před obecnými soudy) vykazovalo deficity, na které upozorňoval právě zmíněný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 46/16 v tehdy řešeném případu.
15. Ústavní soud nepovažuje za případný ani argument tvrzeně nesprávného stanovení náhrady nákladů právního zastoupení. Lze připomenout, že problematika náhrady nákladů řízení obvykle nepožívá ústavněprávní ochrany, jelikož pouze výjimečně dosahuje nákladový spor intenzity způsobilé porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. IV. ÚS 133/10, sp. zn. IV. ÚS 3931/18). Vycházel-li Nejvyšší soud při stanovení odměny za jeden úkon právní služby z tarifní hodnoty odpovídající součtu všech stěžovatelkou úspěšně uplatněných dílčích nároků, Ústavní soud na tomto postupu nespatřuje cokoliv protiústavního, co by mohlo iniciovat jeho přezkumnou pravomoc, jelikož se jedná o jeden z možných výkladů podústavního práva, který a priori není nelogický či jinak excesivní.
16. Ústavní soud závěrem připomíná, že právo na spravedlivý proces (přesněji: právo na soudní ochranu), jehož se stěžovatelka nyní dovolává, není a logicky ani být nemůže nárokem na úspěch ve věci či na rozhodnutí podle představ toho kterého účastníka řízení. K porušení tohoto základního práva dochází až tehdy, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný anebo svým rozhodnutím neposkytne ochranu ústavním právům účastníků řízení. Z práva na spravedlivý proces rovněž vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili k tvrzením protistrany, a náležitě posoudit jimi tvrzené a uplatňované skutečnosti. To jednak znamená umožnit účastníkům účinné uplatňování námitek a argumentů, dále i povinnost soudu se nejen s těmito námitkami a argumenty, jež jsou způsobilé ovlivnit rozhodování, přesvědčivě v odůvodnění vypořádat. Vedle toho je však povinností soudu přísně dodržovat základní principy organizace soudnictví, nezávislost, nestrannost i základní principy řízení. V neposlední řadě je povinností soudu, aby na zjištěný skutkový stav aplikoval správný právní předpis a ten v souladu se základními principy řádně interpretoval. V dané věci však nelze dovodit, že by v tomto duchu obecné soudy nepostupovaly (srovnej též nález sp. zn. I. ÚS 4057/14 ze dne 9. 4. 2015).
17. S ohledem na shora uvedené tudíž Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu