ECLI:CZ:US:2020:3.US.139.20.1
sp. zn. III. ÚS 139/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele G. Č., t. č. věznice Mírov, zastoupeného Mgr. Kateřinou Lukáčovou, advokátkou se sídlem Reální 172/2, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2019 č. j. 6 Tdo 1199/2019-949, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. května 2019 č. j. 6 To 35/2019-899 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. března 2019 č. j. 50 T 9/2018-847, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství v Brně, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") a Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), neboť je přesvědčen, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních lidských práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jakož i ústavně chráněného principu presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a k ní přiložených listin se podává, že napadeným rozsudkem krajského soudu byl stěžovatel uznán vinným pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1, odst. 2 písm. g) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle §145 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, dále mu byl uložen podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci (zavíracího nože) a stěžovateli byla uložena povinnost k náhradě způsobené škody podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád").
3. Jednání stěžovatele spočívalo zjednodušeně řečeno v tom, že dne 23. 5. 2018 ve večerních hodinách, v O., tedy na místě volně přístupném veřejnosti, za přítomnosti dalších více než deseti osob, po předchozím užití drog pervitin a marihuana, tedy ve stavu prosté, maximálně lehké intoxikace, ve snaze vyřešit spor mezi jeho známým P. M. a poškozeným A. H. s navazující potřebou výstražného, trestajícího aktu vůči tomuto poškozenému, nejprve přistoupil k A. H. sedícímu na venkovní terase restaurace a vyzval ho, aby s ním odešel opodál. Jakmile tak A. H. učinil, stěžovatel na něj fyzicky zaútočil, způsobem popsaným ve skutkové větě napadeného rozhodnutí a způsobil mu lehká zranění. Po té zaútočil stěžovatel fyzicky i na poškozeného P. K., který přišel pomoci A. H., a to způsobem popsaným ve skutkové větě napadeného rozhodnutí, a jemuž způsobil poranění lehké. Následně přistoupil ke stěžovateli poškozený M. Č. se záměrem zabránit dalšímu napadání P. K. a vyzval stěžovatele, aby s útoky nepokračoval. Stěžovatel napadl i jeho údery pěstmi obou rukou a navzájem si zasadili několik úderů. Během potyčky použil stěžovatel zavírací nůž, poškozeného M. Č. celkem šestkrát bodl, čímž mu způsobil středně těžká poranění, když pouze shodou šťastných okolností, včetně sebeobrany M. Č., nedošlo ke vzniku závažných, život ohrožujících poranění. Bezprostředně po potyčce se stěžovatel s nožem v ruce obrátil zpět k poškozenému P. K., jehož slovně zastrašoval, že jej bodne, což s ohledem na předcházející jednání stěžovatele vyvolalo v P. K. oprávněnou obavu z realizace takto pronesené výhrůžky.
4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, které vrchní soud napadeným usnesením podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
5. Dovolání stěžovatele pak Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
6. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel uvádí, že jeho jednání obecné soudy posoudily jako trestný čin, ačkoliv toto jednání naplňuje znaky nutné obrany, a tudíž jeho jednání nemohly kvalifikovat jako těžké ublížení na zdraví. Závěr o tom, že jednání stěžovatele je či není nutnou obranou, zda byla přiměřená či nepřiměřená způsobu útoku ze strany poškozených, soudy ústavně konformním způsobem nevyhodnotily a neodůvodnily. Jejich rozhodnutími nebyl naplněn princip řádného a spravedlivého procesu, zákazu libovůle při rozhodování soudu a odůvodnění svého rozhodnutí. Došlo k porušení ústavně zakotvených principů vyjádřených v hlavě V. Listiny, a to včetně presumpce neviny.
8. Stěžovatel konkrétně namítá extrémní nesoulad skutkových a právních závěrů, ke kterým došel soud prvního stupně, tak i soud odvolací, s důkazy, provedenými v soudním řízení. Stěžovatel tvrdí, že jeho jednání bylo vedeno v režimu nutné sebeobrany, nebylo vedeno s úmyslem jinému těžce ublížit na zdraví, nýbrž směřovalo k ochraně vlastního života a zdraví, jelikož byl proti stěžovateli veden útok ze strany vícero osob, přinejmenším ze strany útočníků P. K. a M. Č. a stěžovatel tento útok odvracel. Stěžovatel je přesvědčen, že se obecné soudy nevyrovnaly s jeho obhajobou a provedené důkazy hodnotily jednostranně v jeho neprospěch. Poukazoval na skutečnost, že událost bylo třeba rozdělit do dvou fází, a to na potyčku mezi ním a poškozeným A. H. a na hromadný konflikt mezi ním a dalšími zúčastněnými osobami, ve které stěžovatel užil nutné obrany proti útoku M. Č. a P. K. Obecné soudy se řádně nevypořádaly se svědeckými výpověďmi všech vyslechnutých svědků, když tyto výpovědi byly značně rozporné. Stěžovatel poukazoval na výškovou převahu poškozených oproti jeho osobě a na trénovanost osoby P. K.; nůž pak použil za účelem vlastní obrany. Stěžovatel nesouhlasí s hodnocením věrohodnosti a nevěrohodnosti svědků Š. a M.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadena ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
11. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Rovněž třeba podotknout, že je to obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení, jehož porušení stěžovatel namítá.
12. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy, které jsou díky zásadě ústnosti a přímosti nejlépe způsobilé hodnotit provedené důkazy (zejména výpovědi), každý svůj skutkový závěr opřou o obsah konkrétního důkazu, v krajním případě nepřímo v tzv. logickém řetězci důkazů, a případné mezery (nikoliv rozpory) ve skutkovém stavu vyplní v souladu se zásadou presumpce neviny a zásady in dubio pro reo, které z ní vyplývá. Namítaná existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat stěžovatele vinným a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění této zásady. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu. Uvedené zásady je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. v očích soudu rozumné, a týkají se podstatných skutečností, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001 sp. zn. 5 Tz 37/2001 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016 sp. zn. 8 Tdo 1187/2016). Takové pochybnosti však soudy v dané věci neshledaly a svůj závěr ústavně konformním způsobem odůvodnily.
13. Ústavní stížnost je založena pouze na opakování uplatněné obhajoby, s níž se však soudy dostatečně vypořádaly. K jednotlivým námitkám nemá Ústavní soud co dodat a lze odkázat na příslušná místa odůvodnění napadených rozhodnutí. Není úkolem Ústavního soudu, aby přezkum důvodnosti stěžovatelovy obhajoby (resp. přezkum důvodnosti vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry soudů) prováděl znovu, nezjistí-li, že jde o případ zjevné svévole či libovůle v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a závěry obecných soudů. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Takový exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů.
14. Stěžovatel byl v souladu s ústavními principy řádně vedeného soudního řízení shledán vinným na základě rozsáhlého souboru důkazů, jejichž hodnocením byla stěžovatelem předložená vlastní verze skutkového děje oproti jeho očekávání vyvrácena. Především pak krajský soud dostatečně zdůvodnil, proč neuvěřil výpovědi stěžovatele, stejně jako výpovědím svědků P. Š. a P. M., když tyto označil za účelové a rozporné. Obecným soudů nelze vytknout ani neadekvátní užití trestněprávní kvalifikace jednání stěžovatele, neboť to naplnilo všechny nalézacím soudem užité znaky tzv. kvalifikovaných skutkových podstat. Stejně tak pokud jde o stěžovatelem namítanou nesprávnost posouzení jeho jednání jako zločinu těžkého ublížení na zdraví ve stadiu jeho pokusu, neboť i to je opřeno o jednoznačné závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, a z nichž vyplývá, že poškozený M. Č., pokud jde o povahu jeho zranění, byl vystaven aktivnímu útoku ze strany jiné osoby vedeného velkou intenzitou. Shodně pak soudy dospěly rovněž k závěru, že v jednání stěžovatele nelze shledat znaky jednání v nutné obraně, neboť to byl právě stěžovatel, kdo byl agresorem, vyzyvatelem a iniciátorem předmětného konfliktu, tedy útočníkem jak vůči poškozenému A. H., tak svědku P. K. a následně i poškozenému M. Č.
15. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu