ECLI:CZ:US:2020:3.US.1398.19.1
sp. zn. III. ÚS 1398/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele L. N., zastoupeného Doc. JUDr. Zdeňkem Koudelkou, Ph.D., advokátem, sídlem Optátova 874/46, Brno, proti odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. března 2019 sp. zn. 8 To 68/2018, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností stěžovatel napadá odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 27. 3. 2019 sp. zn. 8 To 68/2018, s tím, že se cítí být dotčen na svých ústavně zaručených právech podle čl. 1 a čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel brojí proti odůvodnění výše uvedeného usnesení vrchního soudu, kterým vrchní soud zamítl odvolání státní zástupkyně v trestní věci vedené proti stěžovateli. Stěžovatelova ústavní stížnost nesměřuje proti výroku napadeného rozhodnutí, ale pouze proti jeho odůvodnění.
2. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť nesměřuje proti rozhodnutí, ale pouze proti odůvodnění rozhodnutí. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") v §63 uvádí, že "pokud tento zákon nestanoví jinak, použijí se pro řízení před Ústavním soudem přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu". Jelikož zákon o Ústavním soudu nestanoví, zda je ústavní stížnost přípustná pouze proti odůvodnění rozhodnutí, je podpůrné použití zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, namístě. Jím stanovené opravné prostředky ochrany práva - odvolání, žaloba na obnovu řízení, žaloba pro zmatečnost, dovolání) - nepřipouštějí napadnout pouze odůvodnění rozhodnutí (§202 odst. 3 §230 odst. 1 písm. c) a §236 odst. 2 o. s. ř.). Ani ústavní stížnost, jako specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, proto nelze směřovat pouze proti odůvodnění rozhodnutí. Tak ostatně judikoval Ústavní soud i v usnesení sp. zn. III. ÚS 2187/19 ze dne 20. 2. 2020.
3. Jako obiter dictum Ústavní soud uvádí, že ani samotný obsah napadeného rozhodnutí by nenasvědčoval nepřiměřenému zásahu do práv stěžovatele (s ohledem na princip presumpce neviny) či porušení základních ústavněprávních principů nebo překročení mezí nezávislého soudního rozhodování. Principem presumpce neviny se ve své judikatuře podrobně zabýval Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP"), který v rozhodnutí o přijatelnosti stížnosti Martina Babjaka a dalších proti Slovenské republice ze dne 30. 3. 2004 (stížnost č. 73693/01) shrnul svou judikaturu tak, že presumpce neviny bude porušena tehdy, pokud soudní rozhodnutí nebo jiné stanovisko veřejného orgánu vyjadřuje názor, že určitá osoba je vinna, aniž byla vina této osoby prokázána zákonným způsobem. Zároveň ESLP uvádí, že v případech, ve kterých zkoumá, zda byla dodržena presumpce neviny, bude zásadní význam slov, která soud použil - viz Petro Petkov proti Bulharsku, rozsudek ESLP ze dne 7. 1. 2010, stížnost č. 32130/03, odst. 90. Vzhledem k tomu, že vrchní soud konstatoval, že "za dané procesní situace nelze vinu obžalovaného prokázat a žádné doplnění dokazování se nenabízí", jasně tím i v odůvodnění vyjádřil závěr o nevině stěžovatele (byť následně uvedl, že za jiné procesní situace by rozhodl jinak, což ale představuje výraz nezávislého soudního rozhodování). V odůvodnění napadeného usnesení věnoval vrchní soud pozornost hodnocení důkazů ve stěžovatelově věci (jež bylo předmětem předchozích dvanácti soudních rozhodnutí). Pokud jde o formulaci vrchního soudu, který formuloval svůj názor na hodnocení důkazů, když uvedl: "Ve věci byl tedy shromážděn a soudem prvního stupně proveden dostatek důkazů, které by, podle názoru odvolacího soudu, v jiné trestní věci k odsouzení obžalovaného postačovaly.", tato část odůvodnění je však formulována pouze jako hypotetická úvaha o tom, že uvedené množství důkazů by v trestní věci obecně postačovalo k opačnému rozhodnutí, než k jakému nalézací soud dospěl. Tato skutečnost by byla ve stěžovatelově věci v případě meritorního přezkumu relevantní, neboť i ESLP v rozsudku Cleve proti Německu (ze dne 15. 1. 2015, stížnost č. 48144/09) přihlédl k tomu, zda jsou učiněné závěry formulovány přímo a bez podmiňovacího způsobu. Závěry vrchního soudu se nijak nevyjadřují k osobě stěžovatele, vrchní soud se věnoval otázce, zda spis obsahoval dostatečné množství důkazního materiálu k pokračování v trestním řízení před soudem. Takové vyjádření nepředstavuje dle ESLP porušení čl. 6 odst. 2. Ve věci Daktaras proti Litvě (rozsudek ESLP ze dne 10. října 2000, stížnost č. 42095/98, odst. 42 - 45) ESLP rozhodoval ve věci stěžovatele, o kterém státní zástupce v rozhodnutí o odmítnutí stěžovatelovy žádosti o ukončení trestního stíhání konstatoval, že "stěžovatelova vina byla prokázána důkazním materiálem shromážděným ve spisu". ESLP v této věci uvedl, že uvedení slova "prokázána" je nešťastné, zároveň však shledal, že v kontextu, ve kterém bylo toto slovo použito, státní zástupce neodkazoval na otázku prokázání viny stěžovatele, ale na otázku, zda spis obsahoval dostatečné množství důkazního materiálu k pokračování v trestním řízení před soudem. K obdobnému závěru by bylo možné dospět i ve stěžovatelově věci. I v případě, že by Ústavní soud napadené rozhodnutí podrobil ústavněprávnímu přezkumu, by toto rozhodnutí obstálo.
4. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost za přiměřeného užití §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2020
Jiří Zemánek v. r.
soudce zpravodaj