ECLI:CZ:US:2020:3.US.1439.20.1
sp. zn. III. ÚS 1439/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného Mgr. Lukášem Wimětalem, advokátem se sídlem Údolní 8, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 5. 2020, č. j. 2 To 40/2020-166, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 4. 2020, č. j. 11 Nt 410/2020-117, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces "podle příslušných ustanovení Listiny základních práv a svobod" (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. S ústavní stížností stěžovatel spojil v souladu s ustanovením §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu návrh na odložení vykonatelnosti napadených usnesení.
2. Stěžovatel byl na základě evropského zatýkacího rozkazu Okresního soudu Trenčín ze dne 13. 2. 2020, sp. zn. 17 Tp 21/2020, týkajícího se trestního stíhání pro trestný čin nedovolené výroby omamných a psychotropních látek, podle §204 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále též "ZMJS"), zadržen policejním orgánem v Pohořelicích a usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 17. 2. 2020, sp. zn. 11 Nt 410/2020 byl vzat do předběžné vazby. Následně Krajské státní zastupitelství v Brně podalo ke krajskému soudu dne 27. 3. 2020 návrh na předání stěžovatele do Slovenské republiky. Nyní napadeným usnesením krajského soudu bylo rozhodnuto, že se předběžná vazba mění na vazbu předávací a stěžovatel byl podle §205 odst. 1 ZMJS předán do Slovenské republiky k trestnímu stíhání pro trestné činy specifikované ve výroku napadeného usnesení. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel v zákonné lhůtě stížnost. Rovněž nyní napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") byla tato stížnost podle §148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") zamítnuta.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti (doručené Ústavnímu soudu dne 20. 5. 2020 v 21.36 hod.) uvádí, že k jeho předání do Slovenské republiky má dojít dne 21. 5. 2020 v 10 hodin. S ohledem na tuto skutečnost proto navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost ústavní stížností napadených usnesení. Argumentuje, že odložení jeho předání představuje i důležitý veřejný zájem, neboť spolupracuje s českou Národní protidrogovou centrálou SKPV při objasňování rozsáhlé drogové činnosti páchané na území České republiky, a proto je jeho přítomnost na území České republiky pro policejní orgány důležitá.
4. Ve vztahu k napadeným usnesením namítá, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Stěžovatel byl poté, co byl dne 17. 2. 2020 vzat do předběžné vazby, podle §93 odst. 2 ZJMS dne 3. 3. 2020 vyslechnut. V tomto předběžném výslechu stěžovatel uvedl, že skutek, pro který byl vydán výše zmíněný evropský zatýkací rozkaz, spáchal na území České republiky, kde dlouhodobě pracuje a žije se svojí snoubenkou. Při tomto výslechu nabídl českým orgánům činným v trestním řízení spolupráci, která by vedla k odhalení dalších pachatelů. Tato nabídka spolupráce však byla odmítnuta, proto se stěžovatel - donucen okolnostmi a touhou zůstat na území České republiky v blízkosti své snoubenky - písemně doznal k páchání trestné činnosti na území České republiky. Ani na základě tohoto písemného doznání však orgány činné v trestním řízení neprovedly žádné kroky k vyšetření skutečností sdělených stěžovatelem. Tuto ignoranci považuje stěžovatel za porušení zásady legality podle §2 odst. 3 tr. ř., tj. porušení povinnosti stíhat všechny trestné činy, o nichž se orgány činné v trestním řízení dozví.
5. Jelikož Policie ČR ani Krajské státní zastupitelství v Brně o stěžovatele neprojevily zájem, sepsal stěžovatel další písemné vyjádření s popisem jeho trestné činnosti a identifikací dalších spolupracujících osob, které adresoval Národní protidrogové centrále SKPV. Ta stěžovatele dne 29. 4. 2020 ve vazební věznici vyslechla a na základě tohoto výslechu se chystá proti stěžovateli zahájit trestní stíhání, dosud tak však neučinila. Vrchní soud při projednávání stížnosti proti napadenému usnesení krajského soudu na zahájení trestního stíhání stěžovatele "nepočkal" a napadeným usnesením dne 14. 5. 2020 rozhodl tak, že se stížnost stěžovatele zamítá, a to navzdory veškeré spolupráci stěžovatele s Policií ČR a s Národní protidrogovou centrálou.
6. Stěžovatel se kvůli nezákonnému postupu orgánů činných v trestním řízení dostal do absurdní situace, kdy musel bojovat za to, aby orgány činné v trestním řízení zahájily úkony trestního řízení a prověřily závažné skutečnosti, které uváděl od počátku svého zadržení. V důsledku nečinnosti orgánů byl stěžovatel nucen k sebeobviňování, aby prokázal, že skutek, pro který byl vydán evropský zatýkací rozkaz, spáchal na území České republiky. Uvedený nezákonný postup orgánů činných v trestním řízení nakonec vedl k rozhodnutí o předání stěžovatele k trestnímu stíhání do Slovenské republiky, a to navzdory skutečnosti, že v dané věci po celou dobu existuje překážka pro předání ve smyslu §205 odst. 2 písm. g) ZMJS, neboť skutek byl zcela nebo zčásti spáchán na území České republiky.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Mechanismus evropského zatýkacího rozkazu je založen na vysokém stupni důvěry mezi členskými státy Evropské unie; jeho provádění lze proto pozastavit pouze v případě závažného a trvajícího porušování zásad stanovených v článku 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii některým členským státem, bude-li toto porušování formálně Radou zjištěno ve shodě s článkem 7 Smlouvy o Evropské unii. Samotný Evropský soudní dvůr Evropské unie již v roce 2003 konstatoval, že členské státy mají vzájemnou důvěru ve své systémy trestní justice a každý z nich uznává trestní právo platné v jiném členském státě, a to i tehdy, dospěl-li by aplikací svého vlastního práva k jinému výsledku. Je vždy nutno pamatovat na skutečnost, že všechny členské státy EU jsou signatáři evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Proto nemůže být občan významněji dotčen na svých právech tím, že o jeho trestní věci bude rozhodováno v jiném členském státě Unie, neboť každý členský stát EU je vázán Listinou základních práv Evropské unie, popř. i obecnými zásadami práva Unie. Tento standard ochrany lidských práv je ekvivalentní se standardem vyžadovaným v České republice [(srov. nález ze dne 3. 5. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 66/04, nález sp. zn. Pl. ÚS 19/08 ze dne 26. 11. 2008 (č. 446/2008 Sb., N 201/51 SbNU 445 - "Lisabonská smlouva I.") a usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2013, sp. zn. I. ÚS 2484/13)].
9. Z tohoto důvodu je případný přezkum rozhodnutí vydaných soudy jiného členského státu v trestních věcech do značné míry limitován, nikoliv však vyloučen. Ve vztahu k evropskému zatýkacímu rozkazu tyto hranice stanovuje předně samotné rámcové rozhodnutí a dále vnitrostátní úprava, obsažená v ustanovení §205 odst. 2 ZMJS, na niž ostatně stěžovatel sám upozorňuje.
10. Stěžovatel namítá, že v projednávané věci nebyly splněny podmínky pro jeho předání k trestnímu stíhání do Slovenské republiky, neboť skutek specifikovaný v evropském zatýkacím rozkazu Okresního soudu Trenčín ze dne 13. 2. 2020, sp. zn. 17 Tp 21/2020, byl z velké části (ne-li zcela) spáchán na území České republiky.
11. S touto námitkou se však již dostatečně vypořádal v napadeném usnesení krajský soud, když k tomu uvedl, že "je sice pravdou, že se jedná o trestnou činnost, jež byla spáchána na území jak České republiky, tak Slovenska, nicméně je nutno poukázat na skutečnosti, že spoluobviněný předávaného se v současné době nachází ve vazbě na území Slovenské republiky a ze Slovenska pocházejí minimálně zčásti svědci trestné činnosti. V neposlední řadě i případný nepodmíněný trest odnětí svobody by měl předávaný vykonávat na tomto území, neboť Slovensko je jeho domovským státem, kde má zaručeny lepší podmínky převýchovy" (str. 4). Vrchní soud se v označeném usnesení navíc vyjádřil i ke stěžovatelovu tvrzení o zahájení jeho trestního stíhání na území České republiky, kdy podle vrchního soudu "...není možno najisto postavit, že ve věci Národní protidrogové centrály SKPV skutečně dojde k zahájení trestního stíhání.... Naproti tomu ve Slovenské republice se již trestní stíhání vede pro konkrétní trestnou činnost jednoznačně vymezenou v obsahu evropského zatýkacího rozkazu". K tomu vrchní soud dále uvedl, že pokud by se údaje sdělené Národní protidrogové centrále ukázaly být pravdivými, bylo by možné trestnou činnost páchanou na Slovensku považovat za dílčí útok pokračujícího trestného činu ve smyslu §12 odst. 12 tr. ř. Předání stěžovatele na Slovensko tak rozhodně není způsobilé zmařit případné vyšetřování trestné činnosti stěžovatele na území České republiky (viz odst. 15 napadeného usnesení).
12. Právě uvedené závěry obecných soudů shledává Ústavní soud z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnými. Okolnosti, pro něž by bylo možné přistoupit k vydání kasačního nálezu, proto v posuzovaném případě nenastaly. Lze tak uzavřít, že napadená rozhodnutí splňují všechny požadavky kladené na rozhodnutí o předání podle §205 ZMJS. Mají zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), byla vydána k tomu příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nejsou projevem svévole. Rozhodující orgány dostály své povinnosti vykládat a používat příslušná zákonná ustanovení způsobem nevybočujícím z mezí ústavnosti. V jejich procesním postupu nebyla zjištěna výkladová ani aplikační libovůle, která by svědčila o dotčení stěžovatelových ústavně zaručených práv.
13. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
14. Návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, jakožto návrh akcesorický, sdílí osud ústavní stížnosti, přičemž Ústavní soud rozhodl o samotné ústavní stížnosti v nejkratší možné době.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu