ECLI:CZ:US:2020:3.US.1443.19.1
sp. zn. III. ÚS 1443/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky J. M., zastoupené Mgr. Pavolem Riškem, advokátem, sídlem Jakubská 156/2, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 5. března 2019 č. j. 6 T 73/2018-190, za účasti Městského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla v záhlaví uvedené rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i její základní právo podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka není spokojena s výsledkem trestního řízení, ve kterém měla postavení poškozené. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2019 č. j. 6 T 73/2018-190 byl obžalovaný P. R. podle §226 písm. b) trestního řádu zproštěn návrhu na potrestání podaného Městským státním zastupitelstvím v Brně ze dne 24. 9. 2018 sp. zn. 5 ZK 251/2018 pro skutek, jehož se měl dopustit tím, že dne 18. 3. 2018 úmyslně sdělil nepravdivý údaj, když umístil na svém facebookovém profilu fotografii poškozené s textem: "z tašky mi vytáhla 10 000 a odmítá je vrátit, navíc dělá, že mě nezná ... tak si na ni dejte pozor", kdy s tímto textem se prostřednictvím internetové sítě Facebook seznámilo vícero lidí, čímž došlo k ohrožení vážnosti a pověsti stěžovatelky, která byla na uvedené sociální síti vystavena posměchu a negativnímu hodnocení od třetích osob, a která v důsledku následného špatného psychického stavu byla nucena vyhledat odbornou psychologickou pomoc, čímž měl spáchat přečin pomluvy podle §184 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Městský soud shledal, že v rámci dokazování nebylo bez pochybností zjištěno, zda dané peníze, které měl obžalovaný dle svého tvrzení v tašce v bytě stěžovatelky, existovaly, ani zda je případně stěžovatelka odcizila, nebo je odcizila jiná osoba mající do bytu přístup; v návaznosti na to pak není ani možné bez pochybností dovodit subjektivní stránku žalovaného přečinu, když nebyla vyvrácena obhajoba obžalovaného, že se skutečně domníval, že stěžovatelka peníze odcizila.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka uvádí, že řízení bylo vedeno z jejího podnětu, je nadále přesvědčena, že důvodně, a že subjektivní stránka trestného činu pomluvy byla naplněna. Zavinění jako obligatorní znak trestného činu musí v případě trestného činu pomluvy zahrnovat skutečnost, že údaje sdělované obviněným jsou nepravdivé a současně způsobilé značnou měrou ohrozit vážnost osoby dotčené pomluvou. Stěžovatelka má za to, že obžalovaný jednal v úmyslu přímém, kdy jeho cílem bylo ji veřejně difamovat. Sám uvedl ve sdělení u Policie České republiky "Byl jsem naštvaný, a proto jsem to na zeď dal". Přitom již několik týdnů před zveřejněním příspěvku byl stěžovatelkou ubezpečen, že mu žádnou finanční hotovost nevzala. Nadto k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu pomluvy stačí úmysl nepřímý, tedy obžalovaný musel být přinejmenším srozuměn, že svým jednáním může porušit zájem chráněný zákonem, totiž čest, dobrou pověst a vážnost stěžovatelky. Stěžovatelka upozorňuje, že její majetkové poměry nenapovídají, že by mohla mít motiv k takové krádeži, a naopak dle zprávy od společného kamaráda obžalovaný udělal v minulosti něco podobného již bývalé přítelkyni. Obžalovaný na sdělení stěžovatelky, že mu nic nevzala, reagoval sdělením, že ji čeká ostuda. Ve prospěch obžalovaného v řízení svědčil toliko jeho kamarád P. H., a i ten tak činil pouze částečně, když se sám vyjádřil tak, že si nemyslí, že by stěžovatelka peníze vzala. Pachateli trestného činu byla v řízení poskytnuta mnohem větší ochrana, než jeho oběti.
předseda senátu
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud se k problematice ústavních stížností poškozených, směřujících proti rozhodnutím o zproštění obžaloby či jiném skončení trestního procesu bez potrestání pachatele, jednoznačně vyjádřil ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301). V něm uvedl, že poškozený "má ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení na obranu svých práv a svobod. K ochraně tohoto práva pak může (samozřejmě po formálním a materiálním vyčerpání ostatních prostředků, pokud je zákon poškozeným poskytuje - srovnej zejména §159a odst. 7, §171 odst. 2, §172 odst. 3, §307 odst. 7, §309 odst. 2 trestního řádu) využít ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím, kterými se trestní proces končí, jako jsou rozhodnutí o odložení věci, zastavení trestního stíhání či zproštění obžaloby." Ústavní stížnosti tohoto typu je tak nutno považovat za přípustné.
6. Na straně druhé však Ústavní soud v témže nálezu upozornil, že "povinnost vedení efektivního trestního řízení je povinností prostředků, a nikoli výsledku. Povinnost státních orgánů vyšetřovat a stíhat nemůže být absolutní, neboť je zjevné, že mnoho trestných činů zůstává neobjasněných nebo nepotrestaných i přes rozumnou snahu orgánů státu. Povinností spočívající na státu je spíše zajistit, že proběhne řádné a adekvátní trestní vyšetřování a že příslušné státní orgány budou jednat kompetentně a efektivně, totiž tak, aby jejich konání bylo způsobilé vyústit v potrestání odpovědné osoby." Zároveň platí, že na postup orgánů činných v trestním řízení je třeba klást různé nároky podle závažnosti daného zásahu do práv a svobod poškozeného, respektive vůči němu spáchaného trestného činu: "V případě zásahů méně závažných, kterým bude v rovině obecného práva zpravidla odpovídat kategorie "pouhých" přečinů (ve smyslu §14 odst. 2 trestního zákoníku) by zásah Ústavního soudu byl možný jen ve zcela mimořádných situacích, totiž u extrémních případů flagrantních pochybení s intenzivními přetrvávajícími následky pro poškozeného. V těchto souvislostech je zároveň na místě přihlížet k tomu, zda poškozený má možnost podání občanskoprávní žaloby vůči domnělým pachatelům, která by měla reálnou šanci na úspěch vedoucí k ochránění jeho práv. Pokud tomu tak je, bude zásah Ústavního soudu možný jen ve zcela mimořádných situacích i u závažnějších trestných činů, byť zároveň třeba doplnit, že nikoliv u některých trestných činů nejzávažnějších (v rovině obecného práva zpravidla odpovídajících kategorii zvlášť závažných zločinů), u kterých by byla jejich závažnost natolik vysoká, že by se jejich řešení toliko prostředky civilního práva, byť by byly k dispozici, jevilo hrubě nedostatečné."
7. Konečně třeba z citovaného nálezu dodat, že "i když se nebude jednat o případ, kdy by ve smyslu výše uvedeného byl zásah Ústavního soudu možný jen zcela mimořádně, stále samozřejmě platí, že k němu Ústavní soud může přistoupit, s přihlédnutím k ustáleně judikované zásadě zdrženlivosti v rozhodování Ústavního soudu, jen při existenci velmi závažných pochybení, porušujících ústavně zaručená práva příslušného stěžovatele. Proto například situace, kdy bude obžalovaný přes proběhlé dokazování obžaloby zproštěn pro nedostatek důkazů na základě uplatnění zásady in dubio pro reo, by stěží mohla být sama o sobě základem důvodné ústavní stížnosti."
8. V nynější věci jde o případ, kdy mělo dojít k jednání méně závažnému, spadajícímu z pohledu trestněprávní úpravy do kategorie přečinů. Zásah Ústavního soudu by tak, jak plyne z nálezu sp. zn. I. ÚS 3196/12, byl možný jen zcela mimořádně. Takovou mimořádnou situaci však Ústavní soud v posuzované věci neshledává. Stěžovatelčina ústavní stížnost obsahuje pouhou polemiku se skutkovými závěry obecného soudu, pohybující se toliko v rovině běžného zákona. Jestliže soud ve věci nevyslovil vinu, pak tak učinil po provedeném dokazování, a své závěry odůvodnil. Nepodařilo-li se v trestním řízení určité obžalobou potažmo stěžovatelkou tvrzené skutečnosti obžalovanému prokázat, pak lze stěží v postupu (napadeném rozsudku) městského soudu shledat pochybení, když v trestním řízení nutno respektovat princip in dubio pro reo.
9. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2020
Jiří Zemánek v.r.