ECLI:CZ:US:2020:3.US.1450.20.1
sp. zn. III. ÚS 1450/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele V. S., t. č. Vazební věznice Hradec Králové, zastoupeného Mgr. Ladislavem Preclíkem, advokátem, sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. dubna 2020 sp. zn. 14 To 40/2020 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. dubna 2020 č. j. 11 Nt 51/2020-128, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2, čl. 8 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že proti stěžovateli je ukrajinskými orgány vedeno trestní řízení pro trestné činy podvodu dle čl. 190 odst. 1 a podněcování k dokonanému pokusu poskytnutí neoprávněné výhody úřední osobě dle čl. 27 odst. 4, čl. 15 odst. 2 a čl. 369 odst. 3 ukrajinského trestního zákoníku.
3. Napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 1. 4. 2020 č. j. 11 Nt 51/2020-128 bylo dle §94 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, rozhodnuto, že se stěžovatel bere do předběžné vazby.
4. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2020 sp. zn. 14 To 40/2020 byla stížnost stěžovatele proti usnesení krajského soudu zamítnuta jako nedůvodná.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že důvodnost vazby soudy dostatečně neodůvodnily. Za relevantní důvod totiž nelze považovat pouhou možnost uložení trestu. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. II. ÚS 1301/17 musí být důvodnost obavy z útěku založena na jednání dané osoby nebo dalších konkrétních skutečnostech. Stěžovatel upozorňuje, že má na Českou republiku vazby, konkrétně má uzavřenu nájemní smlouvu k bytu, a také zde žije jeho bratr, se kterým se stýká. Před vzetím do vazby Policii České republiky, která ho telefonicky kontaktovala, sám řekl, kde se nachází, a nepokusil se uprchnout. Jako důvodnou obavu z útěku v případě stěžovatele nelze akceptovat ani to, jak konstatují oba soudy, že uprchl před hrozícím trestem z Ukrajiny. Dané trestní řízení totiž stěžovatel považuje za politicky motivované.
6. Stěžovatel dále uvádí, že již v květnu 2018 podal žádost o mezinárodní ochranu, o které dosud nebylo rozhodnuto. Kdyby této žádosti nebylo vyhověno, je stěžovatel připraven podat správní žalobu a případnou kasační stížnost. To v praxi znamená, že řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude ukončeno reálně dříve, než nejméně za 2 roky a do té doby by stěžovatele nebylo možno na Ukrajinu vydat. Je zřejmé, že nebude přiměřené, aby po takovou dobu zůstával v předávací vazbě, a není tak ani důvod ho do této vazby brát od počátku.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
9. Stěžovatel tvrdí, že jeho vzetí do vazby soudy dostatečně neodůvodnily, avšak Ústavní soud s jeho názorem nesouhlasí. Takovéto námitce by bylo možno přisvědčit jen tehdy, pokud by rozhodnutí o vazbě obsahovala jen povšechná a obecná odůvodnění, obsahující pouhou reprodukci zákonných ustanovení bez jakéhokoliv odkazu na konkrétní okolnosti, které by měly existenci vazebních důvodů založit [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 137/2000 (N 174/20 SbNU 235)]. V dané věci soudy uvedly zcela konkrétní okolnosti, ze kterých při svém rozhodování vyšly, když zejména uvážily jen minimální míru vazeb stěžovatele k České republice. Existence či neexistence takovýchto vazeb přitom patří mezi základní otázky, které je v takovémto řízení nutno hodnotit. Soudy rovněž logicky přihlédly k tomu, že stěžovatel ani nezpochybňoval, že důvodem pro opuštění Ukrajiny v jeho případě byla právě snaha vyhnout se trestnímu řízení, potažmo trestu. Namítá-li stěžovatel politickou motivovanost jeho trestního stíhání, tato jeho argumentace jistě bude moci být přezkoumána v dalších fázích extradičního procesu, potažmo v řízení o udělení mezinárodní ochrany, nicméně samo toto tvrzení, nadto podrobněji neodůvodněné, stěží může být překážkou vzetí do vazby.
10. Co se pak týče stěžovatelovy úvahy, že by na něj neměla být uvalována vazba, neboť vzhledem k probíhajícímu řízení o udělení mezinárodní ochrany by následně mohla pokračovat po příliš dlouhou dobu, nutno konstatovat, že potřebu a přiměřenost vazby je třeba hodnotit k okamžiku, kdy je o ní rozhodováno. Stěžovatelem v této souvislosti činěné úsudky jsou tudíž předčasné. Úvaha, že se řízení o udělení mezinárodní ochrany potáhne značnou dobu, je jen hypotetickou spekulací. Stěžovateli přitom nic nebrání, aby příslušnými právními prostředky proti případným průtahům v azylovém řízení brojil a dožadoval se nápravy. Stejně tak mu nic nebrání, aby nepřiměřenost délky předběžné vazby v budoucnu napadl řízení o žádosti o propuštění z vazby. Institut ústavní stížnosti má sloužit k ochraně před reálnými zásahy do ústavně zaručených základních práv a svobod. Situace, kdy stěžovatel netvrdí, že by délka vazby byla již aktuálně nepřiměřená, a toliko spekuluje, že by se někdy v budoucnosti nepřiměřenou státi mohla, nesvědčí o tom, že by bylo nyní na místě konstatovat porušení stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod (obdobně usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2017 sp. zn. III. ÚS 3572/16, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. července 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu