ECLI:CZ:US:2020:3.US.1453.20.1
sp. zn. III. ÚS 1453/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. V., zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2020, č. j. 39 Co 29/2020-118, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 10. 2019, č. j. 12 C 120/2017-87, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a na náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 4 Ústavy, podle kterého jsou základní práva pod ochranou soudní moci.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví označeným rozsudkem zamítl žalobu podanou podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), kterou se stěžovatel po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhal zaplacení částky 36 750 Kč s úrokem z prodlení. Stěžovatel se touto žalobou podanou dne 15. 8. 2017 domáhal zaplacení žalované částky představující nemajetkovou újmu způsobenou průtahy v trestním řízení, ve kterém vystupoval jako poškozený. Trestní řízení bylo zahájeno dne 19. 3. 1997 a Policie České republiky rozhodla o odložení věci usnesením ze dne 31. 3. 2008. Toto usnesení však podle stěžovatele nebylo doručeno všem poškozeným, nenabylo právní moci a trestní řízení tak nebylo skončeno.
3. Obvodní soud však vyšel z toho, že se stěžovatel uvedené částky domáhal již v jiném řízení zahájeném v roce 2011, a to jako náhrady škody s tím, že tato mu měla být způsobena v důsledku vadného zahájení trestního stíhání, čímž došlo ke zmaření jeho možnosti uplatnit nárok na náhradu škody v trestním řízení. Za tohoto stavu obvodní soud stěžovatelovu žalobu zamítl pro námitku promlčení, důvodně uplatněnou žalovanou. Stěžovatel totiž podle obvodního soudu uplatnil svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy u žalované až dne 1. 2. 2017 a žalobu podal dne 15. 8. 2017. S ukončením trestního stíhání však byl nepochybně seznámen již před podáním žaloby k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 vedené pod sp. zn. 27 C 204/2011, tedy přede dnem 4. 8. 2011. Nejpozději tento den se tedy stěžovatel dozvěděl o tom, že již žádné trestní řízení neběží a proto již tehdy začala rovněž běžet šestiměsíční promlčecí doba plynoucí z ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., která ke dni podání žádosti o náhradu nemajetkové újmy u žalované, jakož i ke dni podání žaloby dne 15. 8. 2017 u soudu, již uplynula.
4. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí potvrdil, když se zcela ztotožnil s rozhodnutím obvodního soudu. Jestliže totiž žalobce již dne 4. 8. 2011 podával k soudu jinou žalobu na náhradu škody, kterou se domáhal zaplacení škody způsobené nezákonným rozhodnutím a postupem v trestním řízení, není pochyb o tom, že o skončení takového trestního řízení, k němuž došlo usnesením o odložení věci, věděl. Ke dni podání žaloby, od níž se odvíjí i městským soudem přezkoumávané prvostupňové rozhodnutí, tak již byl nárok stěžovatele zjevně promlčen a vzhledem k námitce promlčení nelze nárok přiznat.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Rovněž je třeba uvést, že nezbytným předpokladem meritorního zkoumání předmětné věci je vyloučení tzv. bagatelnosti. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem tento pojem nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, které zákonodárce v civilním řízení ve smyslu bagatelnosti vymezil. Brání-li totiž občanský soudní řád podání dovolání u sporů o částku nepřevyšující 50 000 Kč, nebylo záměrem zákonodárce, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud. Částku 36 750 Kč, o kterou jde v tomto řízení, lze v tomto ohledu považovat za bagatelní (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 53/10). Na druhou stranu Ústavní soud vzhledem ke zmíněné možnosti uvážení dovodil, že při splnění určitých zvláštních podmínek je oprávněn meritorně přezkoumat též věci bagatelního rázu. Stěžovatel však žádné zvláštní okolnosti, které by teprve byly způsobilé ústavněprávně "povýšit" relevanci tohoto případu, v ústavní stížnosti neuvádí a není úkolem zdejšího soudu, aby je případně domýšlel namísto samotného stěžovatele.
9. K vlastní argumentaci stěžovatele Ústavní soud uvádí následující.
10. Ústavní soud nezpochybňuje, že stěžovateli se skutečně mohla udát nespravedlnost, když v trestním řízení nebyly potrestány osoby odpovědné za spáchání trestné činnosti, v důsledku které stěžovatel (a nejen on) přišel o jím investované prostředky. To však Ústavní soud posuzovat nemůže a jediné, čím je oprávněn se v tomto řízení zabývat, je okolnost, zda byly splněny podmínky pro náhradu nemajetkové újmy způsobené stěžovateli. Závěr o promlčení stěžovatelova nároku přitom Ústavní soud shledal věcně správným a ústavně konformním. Na tom nemůže nic změnit ani okolnost, že stěžovatel - jako poškozený trestnou činností - má právo podle jím citované judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva na efektivní trestní řízení.
11. Stěžovatelovo základní východisko je - jak plyne i z výše uvedeného - následující. Když se totiž nemohl ekvivalentu částky, o kterou měl být připraven trestnou činností, jež v trestním řízení nebyla potrestána, domoci jako náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., vyšel z toho, že mu usnesení Policie České republiky o odložení věci nebylo řádně doručeno, tedy nikdy nenabylo právní moci, a proto trestní řízení dále běží, když v něm dochází k průtahům (respektive je nepřiměřeně dlouhé). Za tyto průtahy stěžovatel požaduje náhradu nemajetkové újmy ve výši 36 750 Kč, což je zároveň částka, o niž měl být připraven trestnou činností.
12. Ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. ovšem váže počátek promlčecí lhůty k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy v řízení na jeho ukončení (zde tedy k trestnímu řízení, v němž mělo docházet k průtahům); dále podle citovaného ustanovení platí, že se začátek běhu promlčecí lhůty odvíjí od okamžiku, kdy se poškozený o vzniku nemajetkové újmy dozví. I kdyby tedy Ústavní soud přistoupil na stěžovatelovu tezi, že mu usnesení o odložení věci nebylo řádně doručeno (a nenabylo tak právní moci), v ústavní stížností napadených rozhodnutích je vysvětleno, že v trestním řízení by nebylo možno pokračovat už jen s ohledem na amnestii prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013. Rovněž o této skutečnosti byl přitom stěžovatel informován, a to státní zástupkyní v řízení o jeho stížnosti proti odložení věci.
13. Je tedy správný závěr obecných soudů učiněný v nyní posuzované věci, že trestní řízení bylo již skončeno, a to bez ohledu na to, zda stěžovateli jako poškozenému bylo usnesení o odložení věci doručeno prostřednictvím zmocněnkyně (když ani ve stěžovatelem odkazovaném usnesení sp. zn. IV. ÚS 1362/17 ze dne 19. 12. 2017 se Ústavní soud k této otázce nevyjadřoval, neboť pro něj, stejně jako v nyní posuzované věci, bylo podstatné, kdy se tehdejší stěžovatel o vzniku nemajetkové újmy dozvěděl). Vzhledem k okolnostem případu, kdy stěžovatel věděl, že v trestním řízení nemůže být pokračováno a rovněž se podle toho choval (zahájil jiné řízení podle zákona č. 82/1998 Sb.), je pak logické ukončení trestního řízení a počátek běhu promlčecí lhůty vztahovat i ke stěžovatelem nyní požadovanému nároku.
14. Tato interpretace je ostatně plně souladná rovněž se stěžovatelem odkazovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 649/2017 (www.nsoud.cz), neboť zde je výslovně uvedeno, že o výši nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení se poškozený dozví nejpozději k okamžiku skončení řízení, jež nepřiměřenou délkou trpí. Jak vidno, i pro stěžovatelem odkazované usnesení je prvořadá vědomost poškozeného o jeho nepřiměřené délce, respektive o průtazích v něm, nikoliv samotné skončení takového řízení, vážící se na právní moc posledního v něm vydaného rozhodnutí.
15. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele a proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu