ECLI:CZ:US:2020:3.US.1455.20.1
sp. zn. III. ÚS 1455/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. P. J., 2. M. Š., 3. M. U., 4. P. U., a 5. M. V., všech zastoupených Mgr. Markem Dianem, advokátem, sídlem Husitská 832, Hostinné, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2020 č. j. 25 Cdo 3333/2019-375, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. dubna 2019 č. j. 26 Co 76/2019-291 a rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 18. října 2018 č. j. 19 C 294/2017-127, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Trutnově, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Kablo Vrchlabí, s. r. o., sídlem Českých bratří 509, Vrchlabí, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Okresní soud v Trutnově (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 18. 10. 2018 č. j. 19 C 294/2017-127 uložil stěžovatelům (v řízení vystupujícím jako 2., 5., 6., 7. a 8. žalovaný) spolu s dalšími třemi žalovanými povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení (žalobkyni) společně a nerozdílně částku ve výši 13 748 375 Kč; řízení zastavil ohledně částky 47 000 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu. Okresní soud vyšel ze zjištění, že stěžovatelé spolu s ostatními žalovanými v období nejméně od 26. 9. 2013 do 28. 11. 2016 jako členové organizované skupiny, po vzájemné domluvě o rozdělení rolí se zaměřením na soustavné opakované a dlouhodobé páchání trestné činnosti, postupně v úmyslu se obohatit odcizili ze závodu právní předchůdkyně vedlejší účastnice řízení silové kabely s vysokým obsahem mědi, čímž způsobili škodu ve výši 14 101 196 Kč, za což byli pravomocně odsouzeni rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 7. 9. 2017 č. j. 9 T 5/2017-2731 za zločin krádeže. Poškozená vedlejší účastnice řízení byla s nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Okresní soud jsa vázán výrokem trestního rozsudku o vině i výši škody zjištěné v trestním řízení znaleckým posudkem, po částečném zpětvzetí žaloby, dovodil, že stěžovatelé spolu s ostatními žalovanými odpovídají za škodu podle §2910 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, společně a nerozdílně v přiznané výši s tím, že vzhledem k pravomocnému odsouzení žalovaných jako členů organizované skupiny nejsou ve smyslu §2915 odst. 2 věta druhá občanského zákoníku splněny podmínky jejich pro dělenou odpovědnost za vzniklou škodu.
3. K odvolání stěžovatelů (a ještě 1. a 3. žalovaného) krajský soud rozsudkem ze dne 23. 4. 2019 č. j. 26 Co 76/2019-291 potvrdil rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu (tj. ve vyhovujícím výroku o věci samé a v nákladovém výroku vůči všem žalovaným s výjimkou 4. žalovaného, který odvolání nepodal), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Krajský soud vyšel ze skutkových zjištění okresního soudu a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Uzavřel, že s ohledem na závaznost výrokové části trestního rozsudku [srov. §135 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], podle které byla škoda způsobena všemi žalovanými jako spolupachateli ve formě organizované skupiny, nelze naplnění tohoto kvalifikačního znaku na straně žádného z žalovaných (tedy ani stěžovatelů) účinně zpochybňovat. Jelikož spolupachatelé odpovídají za následek bez ohledu na okolnosti vedoucí ke konkrétní výši škody, tj. na intenzitu jejich jednání, je použití §2915 odst. 2 věta prvá občanského zákoníku vyloučeno. Krajský soud rovněž zdůvodnil, proč má za to, že v daném případě by nebyl dán ani důvod zvláštního zřetele hodný pro postup podle posledně citovaného ustanovení.
4. Následné dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 2. 2020 č. j. 25 Cdo 3333/2019-375, směřovala-li proti potvrzujícímu rozsudku krajského soudu, jímž bylo stěžovatelům (a 1. a 3. žalovanému) uloženo zaplatit vedlejší účastnici řízení společně a nerozdílně částku 13 748 375 Kč, zamítl. Ve zbývajícím rozsahu je odmítl a stěžovatelům uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici řízení náklady dovolacího řízení. Nejvyšší soud připustil dovolání pro řešení otázky, zda lze uložit náhradu škody trestně odsouzeným škůdcům podle jejich účasti na vzniku škody, jestliže škodu způsobili jako spolupachatelé a současně jako členové organizované skupiny, jež dosud nebyla za nové úpravy řešena. Dospěl však k závěru, že dovolání nebyla důvodná. S odkazem na svoji dřívější judikaturu (vztahující se k §438 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013), která je však použitelná i podle nového občanského zákoníku konstatoval, že společná odpovědnost vzniká jako výsledek spoluzavinění či souběžné (na sobě nezávislé) činnosti, případně nečinnosti nebo opomenutí, vedoucí ke vzniku jediného škodlivého následku. Solidární odpovědnost více škůdců za újmu je pravidlem a dělená odpovědnost ve smyslu §2915 odst. 2 občanského zákoníku je výjimkou z tohoto pravidla, která je v neprospěch poškozeného, a proto se uplatní jen ve výjimečných odůvodněných případech. Nejvyšší soud proto uzavřel, že bylo-li trestním rozsudkem pravomocně rozhodnuto, že škůdci spáchali trestný čin jako spolupachatelé a členové organizované skupiny (byť takto nebyli v trestním rozsudku výslovně označeni, nicméně z jeho obsahu tato skutečnost jednoznačně vyplynula), nepřipadá dělená povinnost k náhradě újmy (škody) ve smyslu §2915 odst. 2 věta prvá občanského zákoníku v úvahu, a škůdci jsou povinni nahradit újmu společně a nerozdílně.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení svého shora uvedeného ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Civilním soudům vytýkají, že opustily východiska, na nichž byl založen trestní rozsudek, tedy, že je třeba diferencovat odpovědnost jednotlivých spolupachatelů podle míry jejich účasti na trestné činnosti, a nesprávně rozhodly o solidární odpovědnosti všech spolupachatelů. Civilní soudy navíc zcela převzaly (bez podrobné analýzy) vyčíslení škody, které bylo provedeno v trestním řízení. Rozhodnutí o solidární odpovědnosti za škodu bez ohledu na skutkové okolnosti vzniku škody, podíl jednotlivých spolupachatelů (tedy i stěžovatelů) a důsledné objasnění výše škody považují stěžovatelé za nesprávná a za nesouladná s principem obecné spravedlnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Ústavní soud úvodem podotýká, že stěžovatelé ve svém stížnostním návrhu vesměs toliko opakují argumenty, které uplatnili v předchozím průběhu řízení a s nimiž se obecné soudy a zejména pak Nejvyšší soud ve svém zamítavém rozsudku - navzdory opačnému mínění stěžovatelů, podrobně vypořádaly. Projednávaná ústavní stížnost tak představuje jen pokračující polemiku se skutkovými a právními závěry obecných soudů, vedenou v rovině práva podústavního, v níž stěžovatelé předkládají svoje vlastní názorové konstrukce. Jsou přitom přesvědčeni o věcné nesprávnosti napadených rozhodnutí a stížnostní argumentací se je snaží zvrátit ve svůj prospěch. Tímto ovšem staví Ústavní soud do role třetí (resp. dokonce čtvrté) soudní instance, která mu, jak již bylo naznačeno výše, nepřísluší.
9. Stěžovatelé požadují, aby civilní soudy v občanskoprávním řízení respektovaly názor vyslovený v trestním rozsudku, že vzhledem k účasti jednotlivých žalovaných na trestné činnosti by rozhodnutí o solidární odpovědnosti nebylo spravedlivé, a proto je na místě rozhodnout o jejich dělené odpovědnosti. K otázce vázanosti trestním rozhodnutím (výrokem o vině a trestu, jakož i odůvodněním) v občanskoprávním řízení se vyjádřil dostatečně jasně a srozumitelně Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí, přičemž proti jeho závěrům nemá Ústavní soud žádné výhrady.
10. Vyplynulo-li tedy z trestního rozsudku, že stěžovatelé spolu ostatními žalovanými byli považováni za spolupachatele (v rámci organizované skupiny) trestného činu krádeže, při němž vznikla vedlejší účastnici řízení škoda, byly civilní soudy takovým výrokem (jeho skutkovou i právní částí) vázány. Byla-li z pohledu občanskoprávních předpisů (viz §2915 odst. 2 věty druhé občanského zákoníku) výslovně vyloučena dělená odpovědnost, když jednání všech spolupachatelů, jako členů organizované skupiny, se vždy považuje za úmyslné, nemohly civilní soudy v řízení o náhradě škody rozhodnout jinak, než že všichni žalovaní (tedy i stěžovatelé) odpovídají za vzniklou škodu společně a nerozdílně. Vzhledem k výše uvedenému, jakož i k tomu, že civilní soudy nejsou vázány odůvodněním trestního rozhodnutí, je poznámka vyslovená trestním soudem o nespravedlnosti solidární odpovědnosti jednotlivých žalovaných pro posouzení věci irelevantní. Zůstává pak věcí žalovaných, jak se podle míry zavinění mezi sebou vypořádají.
11. Stěžovatelé rovněž zpochybňovali stanovení vyčíslení výše škody, které soudy převzaly z trestního řízení. Třebaže lze polemizovat s názorem okresního soudu o vázanosti civilního soudu trestním rozhodnutím, jde-li o výši škody, v nyní posuzované věci neshledal Ústavní soud důvod pro svůj zásah. Podle judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 22. 10. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1877/2013 odkazující na stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSR "Ze zprávy o rozhodování soudů o náhradě škody ve věcech, jímž předcházelo adhezní řízení" sp. zn. Cpj 35/78) totiž platí, že soud rozhodující v občanském soudním řízení není vázán ve smyslu §135 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, právě jde-li o výši škody. Je to dáno tím, že civilní soud si musí učinit o výši škody vlastní závěr podložený zjištěním skutečného stavu věci, nicméně současně přitom může využít i podklady v trestním spise. V nyní posuzované věci byla výše škody stanovena podle znaleckého posudku vypracovaného pro účely trestního řízení. Nelze přitom přehlédnout, že stěžovatelé její výši, jak byla vyslovena ve výroku trestního rozsudku, v podstatě akceptovali tím, že se výslovně vzdali odvolání proti trestnímu rozsudku, který byl z tohoto důvodu vypracován ve zjednodušené podobě [srov. §129 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů]. Za dané situace civilní soudy považovaly zjištění výše škody za dostatečné a v jejich postupu nelze spatřovat pochybení, které by mělo za následek porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu