ECLI:CZ:US:2020:3.US.1480.20.1
sp. zn. III. ÚS 1480/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky K. H., zastoupené Mgr. Petrou Vytejčkovou, advokátkou se sídlem Eliášova 28, Praha 6, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 2. 2020, č. j. 5 To 31/2020-20, a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 1. 2020, č. j. 40 Nt 1265/2019-8, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovaným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího základního práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní stížností napadeným usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta žádost stěžovatelky o bezplatnou právní pomoc podle ustanovení §51a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Okresní soud toto rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatelka, vystupující v daném trestním řízení jako poškozená, nemůže být považována za zvlášť zranitelnou oběť ve smyslu ustanovení §2 odst. 4 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o obětech trestných činů") a nesplňuje ani zákonné podmínky pro bezplatné poskytnutí právní pomoci předvídané v ustanovení §51a odst. 1 trestního řádu. Okresní soud dále přihlédl k povaze a výši uplatněné náhrady škody (pozn. Ústavního soudu: v dané věci se jednalo o prověřování přečinu krádeže, kterým měl neznámý pachatel odcizit osobní a svěřené věci poškozené, a tím jí způsobit škodu ve výši 6 962 Kč) a konstatoval, že "bezplatná právní pomoc, ustanovení zmocněnce, by v této věci byla nadbytečná, neboť se jedná o škodu ve výši zjevně nižší, než by byly náklady na případné právní zastoupení zmocněncem." Nadto se jedná o právně i skutkově jednoduchý nárok, který je doložen a zdůvodněn hodnotou odcizených věcí. Nadbytečnosti právní pomoci nasvědčuje podle okresního soudu i skutečnost, že v současné době je trestní řízení odloženo a je nepravděpodobné, že by v něm bylo v budoucnu pokračováno.
3. Proti tomuto rozhodnutí okresního soudu podala stěžovatelka stížnost, která byla v záhlaví citovaným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") podle ustanovení §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu pro nedůvodnost zamítnuta, neboť závěry okresního soudu byly stížnostním soudem zhodnoceny po stránce procesní i věcné jako správné. Krajský soud s odkazem na ustanovení §51a trestního řádu uvedl, že v případě stěžovatelky se nejedná o poškozeného mladšího osmnácti let nebo zvlášť zranitelnou osobu. Proto by stěžovatelka musela osvědčit - neboť není osobou, které byla úmyslným trestným činem způsobena těžká újma na zdraví a rovněž není pozůstalou po oběti trestné činnosti - že nemá dostatek prostředků, aby si hradila náklady vzniklé přibráním zmocněnce sama. Stěžovatelka však své osobní majetkové, ani výdělkové poměry soudu nedoložila, když pouze uvedla, že jí byl přiznán "první stupeň invalidity". I kdyby přitom stěžovatelka osvědčila nedostatek finančních prostředků, nic by to na věci nezměnilo, neboť nesplnila zbývající podmínky uvedené v §51a trestního řádu.
4. Stěžovatelka se s uvedenými závěry obecných soudů neztotožnila a brojí proti nim ústavní stížností, v níž předkládá obdobnou argumentaci jako v předchozím řízení. Opětovně tudíž namítá, že jí bylo v důsledku chybného posouzení jejího postavení jakožto zvlášť zranitelné oběti odepřeno právo na poskytnutí právní pomoci. Obecným soudům vytýká, že nepresumovaly její zranitelnost, přestože dle ustanovení §3 odst. 1 zákona o obětech trestných činů jsou orgány činné v trestním řízení povinny oběť v případě pochybností za zvlášť zranitelnou považovat, a naopak nesprávně dovodily, že pro přidělení bezplatného zmocněnce je nutné, aby škoda způsobená trestným činem dosahovala určité výše.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
6. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
7. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 83 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůrazňuje subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. např. nález ze dne 3. 6. 2003 sp. zn. I. ÚS 177/01 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
8. Ústavní soud dále připomíná, že je-li ústavní stížnost podána proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, namítá-li stěžovatel toliko věcnou nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání toho, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
9. Již ze stručné rekapitulace stěžovatelčiny argumentace plyne, že se týká jen jejích výhrad k výkladu příslušných ustanovení trestního řádu a zákona o obětech trestných činů, a tedy souvisí s aplikací podústavního práva na posuzovaný případ a skutkovými zjištěními obecných soudů. Ústavní soud v těchto jejích argumentech neshledal žádný relevantní aspekt, který by poukazoval na zásah do základních práv a svobod. Jak již bylo řečeno výše, pouhý nesouhlas s výkladem podústavního práva a posouzením konkrétních skutkových okolností případu obecným soudem totiž nemůže založit pravomoc Ústavního soudu zabývat se určitou věcí. Okresní i krajský soud navíc dostatečně jasně, srozumitelně a přesvědčivě vyložily, jakými úvahami byly vedeny při formulaci shora rekapitulovaných právních závěrů, na nichž zdejší soud nehodlá (a vzhledem ke shora naznačené zásadě minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci ani nemůže) cokoliv zpochybňovat. Ústavní soud proto v odkazu na ústavní stížností napadená rozhodnutí (srov. usnesení krajského soudu, body 8-10; usnesení okresního soudu, bod 8) a příslušnou právní úpravu (ustanovení §51a trestního řádu) uvádí, že v dané trestní věci skutečně nebyly splněny podmínky pro vyhovění stěžovatelčině žádosti o poskytnutí bezplatné právní pomoci, neboť jí nebyla způsobena úmyslným trestným činem těžká újma na zdraví a stěžovatelka není ani pozůstalou po oběti, které byla trestným činem způsobena smrt, ani osobou mladší 18 let.
10. V případě stěžovatelky pak zjevně nebyly splněny ani předpoklady pro poskytnutí postavení zvlášť zranitelné oběti podle dikce ustanovení §2 odst. 4 zákona o obětech trestných činů ve spojení s §51a odst. 2 trestního řádu, neboť tento status zákonná úprava přiznává pouze dítěti, oběti trestného činu obchodování s lidmi nebo trestného činu teroristického útoku, oběti trestného činu proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti, trestného činu, který zahrnoval nátlak, násilí či pohrůžku násilím, trestného činu spáchaného pro příslušnost k některému národu, rase, etnické skupině, náboženství, třídě nebo jiné skupině osob nebo oběti trestného činu spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny.
11. Ačkoliv stěžovatelka v průběhu řízení uváděla, že v důsledku prověřovaného trestného činu trpí psychickými problémy a je v péči psychologa (srov. usnesení okresního soudu, body 1 a 7), což by eventuálně vytvářelo prostor pro použití ustanovení §2 odst. 4 písm. b) zákona o obětech trestných činů, jenž přiznává postavení zvlášť zranitelné oběti rovněž osobám postiženým fyzickým, mentálním nebo psychickým hendikepem nebo smyslovým poškozením, omezila se na pouhé obecné a nepřezkoumatelné tvrzení, které ovšem blíže nepopsala ani natolik, aby mohlo být obecnými soudy zhodnoceno či zohledněno. Sama stěžovatelka přitom uváděla, že svou žádost v tomto ohledu doplní, což však neučinila (srov. usnesení okresního soudu, bod 1; usnesení krajského soudu, bod 10). Obecným soudům tudíž nelze důvodně vytýkat, že v případě stěžovatelky nepresumovaly postavení zvlášť zranitelné oběti ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 věta druhá zákona o obětech trestných činů, a to jednoduše proto, že o statusu stěžovatelky neměly jakékoliv pochybnosti, a tyto pochybnosti soudům nepředestřela ani samotná stěžovatelka.
12. Obecné soudy žádosti stěžovatelky o bezplatnou právní pomoc nevyhověly ostatně i proto, že prověřování trestné činnosti zahájené z jejího podnětu bylo odloženo (byť proti usnesení o odložení podala stěžovatelka dozorujícímu státnímu zástupci stížnost). Stěžovatelka však nevysvětluje, v čem je nesprávná úvaha obecných soudů, že alespoň prozatím je případ stěžovatelky natolik jednoduchý, že pomoc zmocněnce by nebyla účelná a v čem konkrétně by jí mohl být zmocněnec nápomocen. Ani Ústavní soud přitom neidentifikoval tzv. další (sekundární) újmu, která by za této situace mohla stěžovatelce v důsledku trestního řízení vzniknout [srov. k tomu odst. 22 stěžovatelkou odkazovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2018, čj. 2 As 297/2017-25, a rovněž v širších souvislostech též stěžovatelkou uváděný nález sp. zn. III. ÚS 2916/15 ze dne 28. 2. 2017 (N 35/84 SbNU 401)].
13. S ohledem na všechny tyto okolnosti pak nemůže k eventuální kasaci ze strany Ústavního soudu vést ani stěžovatelkou rozporovaný a soudy uváděný nepoměr mezi nízkou škodou, způsobenou odcizením věcí stěžovatelky (respektive věcí stěžovatelce svěřených) ve výši okolo 13 000 Kč, a náklady, jež by si vyžádalo zastoupení stěžovatelky zmocněncem. Byť totiž skutečně z ústavní stížností napadených rozhodnutí nevyplývá, že by obecné soudy ve svých úvahách zohlednily i případnou výši odškodnění stěžovatelce trestnou činností způsobené nemajetkové újmy, stále platí, co bylo uvedeno výše; stěžovatelka neosvědčila, že je osobou (respektive obětí) zvlášť zranitelnou pro své psychické problémy a nebyla jí trestnou činností způsobena tak závažná újma, jak ustanovení §51a t. ř. pro přiznání bezplatné právní pomoci vyžaduje.
14. S ohledem na shora uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu