ECLI:CZ:US:2020:3.US.1482.20.1
sp. zn. III. ÚS 1482/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti Jany P. (jedná se o pseudonym), se skrytou identitou, zastoupené Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem, sídlem Sokolovská 6234/64, Ostrava, proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. ledna 2020 č. j. 7 To 234/2019-479 a části výroku rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. září 2019 č. j. 7 T 170/2018-413, kterým byla stěžovatelka odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a T. L. N., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, resp. jejich částí, jimiž byla se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení občanskoprávní, a to s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a došlo i k porušení zásady rovnosti stran podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka vystupovala v řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, jako osoba poškozená trestnými činy, které spáchala vedlejší účastnice řízení (obviněná).
3. Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 11. 9. 2019 č. j. 7 T 170/2018-413 uznal vedlejší účastnici řízení vinnou ze spáchání zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 trestního zákoníku, jakož i ze spáchání přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), písm. c) trestního zákoníku, za což ji odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem v trvání dvou let a šesti měsíců. Stěžovatelce přiznal náhradu nemajetkové újmy (bolestného) ve výši 18 882 Kč, která jí vznikla v souvislosti s napadením obviněnou. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy za ztížení společenského uplatnění ve výši 573 930 Kč odkázal stěžovatelku podle §229 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku okresního soudu se odvolala jak vedlejší účastnice řízení, tak i stěžovatelka, a to proti výroku, jímž byla odkázána se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") výrokem II. rozsudku ze dne 29. 1. 2020 č. j. 7 To 234/2019-479 odvolání stěžovatelky zamítl. Krajský soud uvedl, že k hodnocení trvalých následků poté, co se zdravotní stav ustálí, nepostačí pouze uvedení bodového ohodnocení, nýbrž je zapotřebí vypracovat znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví stanovení nemateriální újmy na zdraví. Takový znalecký posudek však nebyl jako důkaz pro stanovení viny a trestu vedlejší účastnice řízení potřebný, pročež by jeho vypracování přesahovalo potřeby trestního řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Poukazuje na to, že v důsledku fyzického napadení vedlejší účastnicí řízení se u ní rozvinula posttraumatická stresová porucha a prožitý stres z napadení mohl být i jednou z příčin samovolného potratu. Nesouhlasí s názorem soudu, že praktická lékařka není způsobilá k tomu, aby utrpěné zdravotní poškození bodově ohodnotila a že je k tomu zapotřebí znaleckého posudku. Podle stěžovatelky odpovídá jí požadovaná částka náhrady škody za ztížení společenského uplatnění zásadě spravedlnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. V dané věci stěžovatelka nesouhlasí s tím, že byla se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Ústavní soud zastává názor, že demokratický právní stát má ústavní povinnost vytvořit co možná nejefektivnější systém procesních institutů sloužících ke kompenzaci trestnou činností způsobených škod. Využití těchto institutů přitom nelze považovat jen za soukromý zájem jednotlivce, neboť souvisí i s veřejným zájmem a výsadou státu na zjištění trestné činnosti a potrestání jejích pachatelů. Stát je proto povinen takto porušená práva chránit a v maximální možné míře dopomoci poškozenému k náhradě škody [nález ze dne 19. 2. 2015 sp. zn. I. ÚS 1397/14 (N 38/76 SbNU 515), bod 15 odůvodnění; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Možnosti odkázat poškozeného s jeho nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních tudíž nelze nadužívat, neboť pak by institut uplatnění nároku na náhradu újmy v trestním řízení pozbyl svého smyslu (viz usnesení ze dne 1. 12. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2177/11; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
9. Ústavní soud konstatuje, že byť rozhodnutí o náhradě škody poškozené v adhezním řízení není konečným rozhodnutím ve věci, neboť poškozená stěžovatelka byla se svým nárokem, resp. se zbytkem svého nároku odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních, přesto Ústavní soud ve většině případů považuje ústavní stížnosti proti takovým rozhodnutím za přípustné, neboť nelze vyloučit, že i v adhezním řízení dojde k natolik flagrantním pochybením, která mohou založit porušení základního práva nebo svobody poškozeného (srov. usnesení ze dne 29. 4. 2015 sp. zn. IV. ÚS 2762/14, bod 8 odůvodnění; shodně též např. usnesení ze dne 18. 2. 2015 sp. zn. II. ÚS 165/15).
10. Možnost zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí, kterým byl poškozený odkázán se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, je však omezená. Důvodem je, že většinu pochybení v adhezním řízení lze následně napravit právě v řízení občanskoprávním (viz výše uvedené usnesení sp. zn. II. ÚS 165/15). Trestní soud nemůže, ani částečně, řádně uplatněný nárok poškozených zamítnout. V tomto ohledu tedy nejde o věc rozsouzenou, ale nároku na náhradu újmy se poškozený nadále může domáhat v řízení občanskoprávním, na které je odkazován.
11. Stěžovatelka namítá, že soudy nerozhodly o náhradě nemajetkové újmy pouze na základě bodového ohodnocení jejího zdravotního poškození (posttraumatické stresové poruchy), nýbrž požadovaly znalecký posudek. Ústavní soud, odhlédne-li už jen od toho, že stěžovatelka fakticky v ústavní stížnosti nevznesla žádnou námitku, kterou by se Ústavní soud mohl zabývat, nemůže stěžovatelce přisvědčit. Předně je třeba uvést, že o potřebě vyhotovení znaleckého posudku pro posouzení jejího nároku byla stěžovatelka informována již okresním soudem. Pro účely posouzení trestní odpovědnosti vedlejší účastnice řízení však nebylo třeba tuto skutečnost (rozvinutí posttraumatické stresové poruchy stěžovatelky) dále zkoumat, nicméně pro účely posouzení nemajetkové újmy stěžovatelky by bylo třeba dokazování v tomto směru doplnit, což by však pro soudy rozhodující v trestních věcech znamenalo neúměrné prodlužování řízení. Obecné soudy rozhodly spravedlivě, když stěžovatelce přiznaly bolestné za utrpěné zranění, a to ve výši, kterou stěžovatelka požadovala. Zbytku svého nároku se stěžovatelka může nadále domáhat v řízení před civilními soudy.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu