ECLI:CZ:US:2020:3.US.1494.20.1
sp. zn. III. ÚS 1494/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Dr. Karla Rotta, zastoupeného Mgr. Ilonou Kindlovou, advokátkou, sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4 - Nusle, proti výrokům I a II usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. března 2020 č. j. 25 Co 81/2020-711 a výrokům II a III usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 8. února 2020 č. j. 25 C 138/2018-689, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8 jako účastníků řízení a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, a Hlavního města Prahy, sídlem Mariánské nám. 2/2, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených výroků, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, stěžovatel se v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") domáhal nahrazení projevu vůle žalované České republiky - Státního pozemkového úřadu s odůvodněním, že je nositelem nároku na vydání náhradních pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. Stát je vlastníkem pozemků, jichž se stěžovatel domáhá, a jejich správa byla svěřena Státnímu pozemkovému úřadu, který podle stěžovatele neplnil svou zákonnou povinnost nabízet vhodné náhradní pozemky. Hlavní město Praha vystupovalo jako vedlejší účastník řízení na straně žalované, jelikož je vlastníkem skládky, která se na pozemku nachází, a nájemce pozemku.
3. V průběhu řízení vzal stěžovatel žalobu zpět, obvodní soud tedy usnesením č. j. 25 C 138/2018-689 ze dne 8. 2. 2020 řízení zastavil (výrok I) a rozhodl, že je stěžovatel povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení žalované 23 716 Kč (výrok II) a vedlejšímu účastníkovi řízení Hlavnímu městu Praha 13 552 Kč. Žalovaná i vedlejší účastník byli zastoupeni advokátem. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesením č. j. 25 Co 81/2020-711 ze dne 16. 3. 2020 výroky II a III prvostupňového rozhodnutí potvrdil (výrok I) a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 1 875,50 Kč (výrok II) a že mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů (výrok III).
4. Soudy rozhodnutí o nákladech odůvodnily stručně řečeno množstvím řízení, která v současnosti restituenti (i konkrétně stěžovatel) vůči Státnímu pozemkovému úřadu vedou, složitostí věci a tím, že pozemky, o které se v předmětném řízení stěžovatel ucházel, byly od počátku pro účely restituce zcela nevhodné, čehož si byl stěžovatel vědom.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel předně popisuje historii uplatňování svého restitučního nároku a vysvětluje, že je nyní nucen podávat množství žalob na nahrazení projevu vůle žalované, přičemž část těchto žalob následně bere zpět s ohledem na postupné uspokojování restitučního nároku v dalších řízeních. Stěžovatel dále argumentuje judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, podle níž v případech, kdy je účastníkem řízení stát, případně organizační složka státu personálně a finančně vybavena k hájení svých zájmů, nenáleží mu zásadně náhrada nákladů zastoupení advokátem.
6. Stěžovatel nesouhlasí, že by důvodem přiznání náhrady mělo být množství sporů, přičemž poukazuje na informace zveřejněné Státním pozemkovým úřadem, z nich údajně vyplývá, že většinu soudních sporů tento úřad zvládal řešit vlastním aparátem. Stejně tak stěžovatel nesouhlasí, že by věc byla natolik složitá, aby právě tím výjimečné nahrazení nákladů na zastoupení advokátem ospravedlňovala. To platí i ve vztahu k Hlavnímu městu Praha, které se jen připojilo s návrhem žalobu zamítnout. Není navíc údajně zřejmé, proč se žalovaná nenechala zastoupit Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových.
7. Dle ústavní stížnosti důvodem ke zpětvzetí žaloby nebyla nevhodnost požadovaných pozemků, nýbrž částečné uspokojení nároku ze strany žalované. Má přitom za to, že by mu nemělo jít k tíži, že žalobu nevzal zpět hned poté, co se o nevhodnosti pozemků dozvěděl.
8. Stěžovatel také reaguje na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 889/20 ze dne 19. 5. 2020, jímž byla obdobně formulovaná ústavní stížnost téhož stěžovatele odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost mimo jiné s odkazem na bagatelnost sporu. V tehdejší věci šlo konkrétně o částku 37 268 Kč, nyní je povinen uhradit 39 143,50 Kč. Sečte-li stěžovatel obě sumy, rozhodně pro něj nepředstavují částku bagatelní, zvláště při vědomí, že Městský soud v Praze bude rozhodovat stejným způsobem, dokud Ústavní soud jeho praxi nezkoriguje (ačkoli ostatní odvolací soudy v prakticky totožných věcech náhradu nákladů nepřiznávají).
9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Jak už bylo zmíněno, Ústavní soud se obdobnou ústavní stížností zabýval již v usnesení sp. zn. IV. ÚS 889/20, jímž ji pro bagatelnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Ačkoli pro účely posouzení bagatelnosti ústavní stížnosti nelze částky, o nichž se vede vícero řízení, jednoduše sečíst, Ústavní soud připouští, že stěžovatelovu specifickou situaci je potřeba mít u nových ústavních stížností při posuzování bagatelnosti sporu na paměti.
11. Ústavní soud se totiž vesměs ztotožňuje se stěžovatelem, že se nikoli vlastním zaviněním dostal do situace, kdy je nucen - chce-li dosáhnout uspokojení svého restitučního nároku - podávat více žalob u různých soudů v České republice při vědomí, že nemůže být ve všech úspěšný. Pokud by mu ve všech neúspěšných řízeních soudy nařídily zaplatit žalované náhradu nákladů řízení, představovalo by to pro stěžovatele (postupujícího třeba i v intencích zákona a judikatury) značnou finanční zátěž.
12. Právě uvedené, tedy (v obecné rovině) opodstatněnost stěžovatelova postupu, vede Ústavní soud dále k závěru, že množství sporů, které stěžovatel a restituenti nacházející se v podobné situaci vedou, samo o sobě nestačí k tomu, aby náklady státu na zastoupení advokátem byly shledány účelně vynaloženými a protistraně byla uložena povinnost je nahradit. Lze totiž souhlasit se stěžovatelem, že judikatura Ústavního soudu připouští náhradu těchto nákladů spíše výjimečně. Stejně tak k tomu nestačí, bez argumentace vztažené ke konkrétní věci, ani tvrzení obecného soudu o náročnosti problematiky. Uspokojování restitučních nároků totiž obecně nepředstavuje agendu zásadním způsobem vybočující z běžné činnosti Státního pozemkového úřadu, přičemž množství sporů je jen logickým vyústěním stále nevyřešené situace restituentů, pro které může jít o jedinou možnost, jak se uspokojení svého nároku domoci.
13. Ústavní soud přesto dospěl k závěru o neopodstatněnosti ústavní stížnosti, a to s ohledem na specifické okolnosti věci, z níž ústavní stížnost vzešla. Jak totiž vysvětlil městský soud, stěžovatel požadoval náhradní pozemek, který byl pro restituce zcela nevhodný (byl zastavěný skládkou a hodnotou značně převyšoval restituční nárok), a nebyl proto dokonce vydán ani původnímu vlastníkovi, přímému restituentovi Rytířskému řádu Křižovníků s červenou hvězdou. Stěžovatel si této skutečnosti byl vědom, přesto na to nikterak nereagoval, čímž zbytečně způsobil nárůst výdajů.
14. Právě v tom shledal městský soud důvody, aby žalované přiznal náhradu nákladů řízení. Stěžovatel přitom k této části odůvodnění uvedl pouze to, že nevhodnost pozemků nebyla důvodem zpětvzetí žaloby, čímž ovšem argumentaci městského soudu jen potvrdil. Nemá-li množství sporů, které stěžovatel a další restituenti vedou, zásadně mít význam při úvaze, zda státu náleží náhrada nákladů na zastoupení advokátem, je zároveň potřeba, aby jednotlivé žaloby měly racionální základ. Zahajování řízení, v nichž žalobci požadují pozemky pro účely restituce zjevně nevhodné (a stěžovatel nepopírá, že takovým byl i pozemek, který požadoval v nyní posuzované věci, resp. netvrdí, že by jeho postup v této konkrétní věci byl z jiného důvodu opodstatněný) o to více zatěžuje kapacitu žalované a v konečném důsledku znesnadňuje případnou snahu, aby vše zvládala vlastním aparátem či za pomoci Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. Ústavní soud proto považuje vědomou snahu stěžovatele domoci se pro účely restituce nevhodného pozemku, který nebyl vydán ani přímému restituentovi, za okolnost relevantní pro posouzení důvodnosti přiznání náhrady nákladů státu jako účastníkovi řízení zastoupenému advokátem.
15. Oproti uvedenému lze samozřejmě namítnout, že byl-li požadavek stěžovatele zjevně nedůvodný, nebylo potřeba, aby se stát nechal pro řízení zastoupit. Zároveň ale šlo o pozemek značné hodnoty (podle soudu až 42 milionů Kč, byť dle znaleckého posudku předloženého stěžovatelem je hodnota nižší), u kterého panoval eminentní zájem, aby nebyl vydán.
16. Jde-li o náklady Hlavního města Prahy, u něj nejde o běžnou agendu, přičemž i vzhledem k hodnotě a významu pozemku, kterého se stěžovatel domáhal, Ústavní soud nepovažuje úvahu soudů o účelnosti jeho nákladů za vybočující z mezí stanovených judikaturou. Navíc, popírá-li stěžovatel bagatelnost ústavní stížnosti s ohledem na počet vedených sporů, tak účast Hlavního města Prahy není stabilní součástí těchto sporů, přičemž mu byla přiznána náhrada toliko ve výši 13 552 Kč.
17. Z uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Stejně jako ve věci sp. zn. IV. ÚS 889/20 tak ani nevyzýval advokáta stěžovatele k doložení plné moci.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2020
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu