ECLI:CZ:US:2020:3.US.1520.20.1
sp. zn. III. ÚS 1520/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Viktora Pavlíka, advokáta se sídlem Opatovická 4, Praha 1, zastoupeného Mgr. Bohuslavou Zardovou Křikavovou, advokátkou se sídlem Opatovická 4, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2020, č. j. 51 Co 50/2020-244, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 1. 2020, č. j. 38 EXE 2968/2017-229, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivou odměnu za práci podle čl. 28 Listiny, právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a princip legitimního očekávání nabytí vlastnictví k majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Kontextuálně jimi bylo porušeno také právo jeho klienta - v exekučním sporu vazebně stíhaného povinného - na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") rozhodl, že náklady ustanoveného zástupce povinného (nyní stěžovatele) se určují částkou 30 553 Kč, a to za 5 úkonů právní služby: sepsání vyjádření ze dne 22. 7. 2019, účast u jednání dne 5. 9. 2019, sepsání odvolání ze dne 27. 9. 2019, sepsání vyjádření ze dne 15. 10. 2019, účast u jednání odvolacího soudu, to vše z tarifní hodnoty 300 000 Kč při částce 4 750 Kč za jeden úkon.
3. Stěžovatel proti tomuto usnesení obvodního soudu podal odvolání. Nad rámec již přiznaných nákladů požadoval odměnu a náhradu hotových výdajů za další úkony právní služby, a to konkrétně za převzetí a přípravu zastoupení, včetně první porady s klientem, dále za další poradu s klientem přesahující jednu hodinu konanou dne 22. 7. 2019 a další poradu s klientem přesahující jednu hodinu konanou dne 24. 9. 2019. Celkem za tyto 3 úkony, včetně náhrady hotových výdajů a DPH, stěžovatel požadoval částku 18 331,50 Kč.
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Obvodní soud totiž při rozhodování o výši odměny stěžovatele jako ustanoveného zástupce správně vycházel z tarifní hodnoty 300 000 Kč a aplikoval příslušná ustanovení advokátního tarifu. Rovněž správně stanovil počet úkonů, za které lze přiznat odměnu a náhradu hotových výdajů. Se stěžovatelem ovšem městský soud souhlasil v tom, že správně mu měl obvodní soud přiznat odměnu za jeden úkon právní pomoci (první poradu s klientem a převzetí věci), což prvostupňový soud neučinil. Na druhou stranu ovšem stěžovateli přiznal nesprávně odměnu za reakci jeho klienta na vyjádření oprávněného k odvolání povinného, byť se podle městského soudu nejednalo o účelně provedený úkon. V této souvislosti městský soud také uvedl, že k přezkumu usnesení obvodního soudu nařídil jednání a povinný prostřednictvím svého zástupce měl možnost své stanovisko k tvrzení oprávněného přednést u odvolacího soudu, což také učinil. Pokud jde o další stěžovatelem požadované úkony, pak tyto městský soud rovněž nepovažoval za účelné k bránění práva povinného. Jednak totiž další porady s klientem přesahující jednu hodinu prý stěžovatel řádně nedoložil, avšak i kdyby je řádně doložil, nebyl důvod za ně přiznat náhradu, neboť k bránění práva povinného nebyly třeba. Povinný se práva účasti na jednání před obvodním soudem vzdal a svou obranu stěžovateli jako ustanovenému zástupci nepochybně sdělil při první poradě s ním. Odvolání povinného pak zpochybňovalo skutková zjištění obvodního soudu a jeho právní hodnocení, takže další porada s klientem nebyla nutná.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Rovněž je třeba uvést, že nezbytným předpokladem meritorního přezkumu předmětné věci je vyloučení tzv. bagatelnosti. Přestože totiž úprava řízení před Ústavním soudem tento pojem nezná, není možné nepřihlížet k limitům, které zákonodárce v civilním řízení právě ve smyslu bagatelnosti vymezil. Brání-li totiž ustanovení §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu podání dovolání u rozhodnutí v řízeních, jejichž předmětem bylo peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč (a u odvolání 10 000 Kč, srov. §202 odst. 2 o. s. ř. ), nebylo jistě záměrem zákonodárce, aby roli další řádné či mimořádné přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud. Lapidárně řečeno, aby nastala situace, kdy určitý výsledek řízení s ohledem na jeho bagatelnost sice "není hoden" přezkumu v odvolacím nebo dovolacím řízení, avšak je plně přezkoumatelný v řízení o ústavní stížnosti, které je však zaměřeno zcela jiným směrem než ke sjednocování judikatury, resp. k výkladu norem podústavního práva, na které cílí právě řízení před instančně výše postavenými soudy. Částku 18 331,50 Kč, o kterou jde v tomto řízení, lze v tomto ohledu považovat za bagatelní [srov. k tomu nález sp. zn. Pl. ÚS 53/10 ze dne 19. 4. 2011 (N 75/61 SbNU 137; 119/2011 Sb.)].
9. Na druhou stranu Ústavní soud vzhledem ke zmíněné možnosti uvážení dovodil, že při splnění určitých zvláštních podmínek je oprávněn meritorně přezkoumat též věci bagatelního rázu. Stěžovatel však žádné takové zvláštní okolnosti, které by teprve byly způsobilé ústavněprávně "povýšit" relevanci tohoto případu, v ústavní stížnosti netvrdí.
10. K vlastní argumentaci stěžovatele proto Ústavní soud uvádí pouze následující.
11. Obecné soudy ve věci stěžovatele, jak výše konstatováno, neuznaly 3 úkony právní služby učiněné stěžovatelem jako ustanoveným zástupcem vazebně stíhaného povinného v exekučním řízení, což poměrně podrobně odůvodnily jejich neúčelností (viz zejména bod 5 odůvodnění rozhodnutí městského soudu).
12. K tomu Ústavní soud uvádí, že určitá "taktika" a konkrétní způsob vykonávání právního zastoupení (obhajoby) jsou nepochybně autonomní záležitostí právního zástupce a jeho klienta; účelnost právním zástupcem prováděných úkonů nicméně jsou obecné soudy do určité míry oprávněny posuzovat a v tomto ohledu nosná argumentace stěžovatele není případná. Jakkoliv je totiž věcí advokáta a jeho klienta, jakým způsobem budou postupovat a kolikrát budou spolu např. konzultovat různé skutkové a právní otázky, je důležité mít současně na zřeteli, že tento postup se nakonec projeví i v otázce nákladů ustanoveného zástupce a musí existovat určitá pojistka proti nadužívání tohoto institutu. Možnost vyjádřit se k účelnosti prováděných úkonů proto obecné soudy mají, jak ostatně plyne i z judikatury Ústavního soudu [srov. k tomu za všechny odst. 24 nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012 (N 68/64 SbNU 767)]. Úkolem obecného soudu tedy není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů, resp. jakého z možných způsobů jejího určení využije.
13. Advokát je nesporně vázán pokyny klienta, v souladu s nimiž úkony právní služby vykonává. Nicméně je opět na soudu, aby zvážil, zda náklady za všechny "účtované" úkony - nazíráno právě hlediskem jejich účelnosti - ponese například protistrana sporu, anebo v případě ustanoveného právního zástupce stát. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti v této souvislosti rozvíjí myšlenku, že nesmí být rozdíl v kvalitě právního zastupování prováděného advokátem na základě plné moci, kterého si hradí klient sám, a právním zástupcem, jehož právní služby hradí klientovi stát, pak myšlenka tomuto východisku stěžovatele odporující se v ústavní stížností napadených rozhodnutích neobjevuje ani náznakem.
14. Stejně tak není přiléhavý argument stěžovatele, že městský soud "trestá" jeho klienta za to, že využil svého práva neúčastnit se jednání před soudem. Klient stěžovatele jistě má právo osobně se neúčastnit jednání před soudem s tím, že jednání bude přítomen jen jeho advokát, který mu podstatné body argumentace z jednání zprostředkuje a vytvoří po poradě s klientem adekvátní reakci na to, co bylo při jednání řečeno. Na druhou stranu smyslem právní pomoci zajišťované ustanoveným zástupcem je, aby se nemajetnému klientovi dostalo sice kvalitní právní pomoci, ale současně aby stát za takovou pomoc nevynaložil více prostředků, než je z hlediska dosažení této kvalitní pomoci nutné.
15. V právě posuzované věci to konkrétně znamená, že stát ustanovenému právnímu zástupci sice uhradil účast na jednání (což stěžovatel nerozporuje), ale už není povinen - není-li k opačnému postupu závažný důvod - hradit úkony právní služby, kterých by nebylo třeba, kdyby se klient stěžovatele jednání před soudem zúčastnil.
16. Pro úplnost - vzhledem ke stěžovatelově stížnostní argumentaci - pak nutno ještě dodat, že městský soud relevantní část odůvodnění svého usnesení nemínil tak, že by snad stavěl rovnítko mezi první poradu s klientem a převzetí věci na straně jedné, a mezi zaslání repliky (dupliky) k argumentaci protistrany na straně druhé. Městskému soudu zjevně šlo jen o to, že zaslání dupliky sice nemělo být stěžovateli hrazeno jako jeden úkon právní služby (protože to podle městského soudu nebylo nutné k ochraně zájmů povinného), na druhou stranu výše náhrady takto soudem přiznaná odpovídala náhradě za první poradu s klientem, která stěžovateli původně přiznána nebyla a přiznána být měla. Vzhledem ke vzájemné "započitatelnosti" obou částek pak stačilo, když městský soud na pochybení obvodního soudu toliko upozornil, aniž by musel zasahovat do výrokové části prvostupňového rozhodnutí - proto rozhodnutí soudu prvního stupně jen potvrdil. Z toho důvodu není případný ani stěžovatelův odkaz na nález sp. zn. III. ÚS 2801/11 ze dne 10. 12. 2013 (N 213/71 SbNU 501), neboť v právě projednávané věci nedošlo k tomu, že by stěžovateli jako ustanovenému právnímu zástupci byla přiznána diametrálně jiná (nižší) odměna, než jakou mohl při převzetí zastupování očekávat.
17. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele a proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu