ECLI:CZ:US:2020:3.US.1563.20.1
sp. zn. III. ÚS 1563/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Romana Hájka, zastoupeného Mgr. Danielem Hájkem, LL. M., advokátem, sídlem Vinohradská 29/93, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. března 2020 č. j. 9 Ads 364/2019-30 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2019 č. j. 57 Ad 20/2018-49, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení a České správy sociálního zabezpečení, sídlem Křížová 1292/25, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Vedlejší účastnice rozhodnutím ze dne 1. 12. 2017 č. j. XY přiznala ode dne 16. 8. 2017 stěžovateli starobní důchod ve výši 7 837 Kč měsíčně. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel námitky, kterým vedlejší účastnice částečně vyhověla a rozhodnutím ze dne 5. 4. 2018 č. j. X přiznala stěžovateli starobní důchod ve výši 7 880 Kč měsíčně, zároveň mu od lednové splátky důchodu v roce 2018 zvýšila starobní důchod na 8 188 Kč měsíčně.
3. Stěžovatel podal proti rozhodnutí vedlejší účastnice žalobu, kterou Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 10. 12. 2019 č. j. 57 Ad 20/2018-49 zamítl. Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že stěžovatel byl sice v roce 1992 osobou samostatně výdělečně činnou (dále jen "OSVČ") na území České republiky, ale pouze mezi 1. 1. 1992 a 31. 10. 1992; dne 19. 10. 1992 se ze systému sociálního zabezpečení v České republice odhlásil a přihlásil se opět až 4. 1. 1993. Za listopad a prosinec 1992 okresní správa sociálního zabezpečení neeviduje žádné platby pojistného a stěžovatel je ani nedokládal. V listopadu a prosinci 1992 byl proto stěžovatel pojištěn výhradně z titulu pracovního poměru u zaměstnavatele se sídlem na území dnešní Slovenské republiky.
4. Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 31. března 2020 č. j. 9 Ads 364/2019-30 zamítl. Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěry krajského soudu, že odhlásil-li se stěžovatel ze sociálního zabezpečení jako OSVČ dne 19. 10. 1992 a za měsíce listopad a prosinec 1992 pojistné nehradil, nebyl po tuto dobu z titulu OSVČ účasten důchodového zabezpečení. Pro posouzení stěžovatelova nároku jsou podstatné právě tyto skutečnosti (odhláška a neplacení pojistného), které stěžovatel nijak nerozporuje, a nikoliv, zda v rozhodné době, jakkoliv krátké, ve skutečnosti nepřerušovaně vykonával samostatně výdělečnou činnost.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje své přesvědčení, že mu měl být přiznán starobní důchod za celou dobu pojištění dle právních předpisů platných v České republice. Pracovní poměr stěžovatele sjednaný na dobu určitou od 1. 11. 1992 do 31. 12. 1992 vyplývající z pracovní smlouvy ze dne 30. 10. 1992 s obchodní společností EUROUNION, spol. s r. o. se sídlem v Bratislavě byl vykonáván pouze jako činnost vedlejší, doplňková, k činnosti hlavní, tedy k činnosti osoby samostatně výdělečně činné. Mimo to, stěžovatel i přes sídlo svého dočasného zaměstnavatele ve Slovenské republice pracovní činnost fakticky vykonával na území České republiky, kde měl i své bydliště. Měl-li stěžovateli být skutečně přiznán starobní důchod jen za období od 1. ledna 1993, tak by měla být dorovnána výše starobního důchodu o rozdíl, který mu vznikl tím, že starobní důchod vyměřovaný ve Slovenské republice je nižší než ten, na který by měl stěžovatel nárok v rámci českého systému sociálního zabezpečení. Do současné doby nicméně nedošlo k přiznání starobního důchodu stěžovateli ve Slovenské republice, jelikož vedlejší účastnice nedodala slovenské Sociální pojišťovně veškeré nezbytné podklady k výpočtu a přiznání starobního důchodu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Při výkonu této své pravomoci je samozřejmě i Nejvyšší správní soud povinen vykládat a používat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy v souladu s účelem a smyslem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález ze dne 18. 12. 2002 sp. zn. II. ÚS 369/01 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud považuje být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem výkladu, který by extrémně vybočil z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jej bylo možno kvalifikovat jako výklad práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95), nález ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03 (N 129/31 SbNU 159) a další].
8. Ústavní soud především zohlednil, že stěžovatel shora předestřené námitky uplatnil již v řízení před správními soudy, proto se zaměřil pouze na to, zda se jimi správní soudy zabývaly a náležitě ústavně konformním způsobem se s nimi vypořádaly. Ústavní soud v tomto směru dospěl k závěru, že Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí řádně a podrobně objasnil, z jakých důvodů nepovažuje námitky stěžovatele proti rozsudku krajského soudu za důvodné. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v dostatečném rozsahu, odkázal na svou judikaturu a vysvětlil, že krajský soud argumentoval v souladu se zákonem, a rozhodnout jinak ani nemohl. Ústavní soud proto dovozuje, že rozsudek Nejvyššího správního soudu nevykazuje prvky libovůle, neboť je z jeho odůvodnění dostatečně zřejmé, z jakých úvah při posuzování kasační stížnosti soud vycházel, jeho závěry jsou ústavně souladné a není důvod je zpochybňovat. Uvedené platí i pro rozsudek krajského soudu, který Ústavní soud považuje za řádně odůvodněný a přesvědčivý. Ke všem konkrétním argumentům, jež stěžovatel vznesl v žalobě, se krajský soud dostačujícím způsobem vyjádřil, Ústavní soud proto nepovažuje za přínosné tyto závěry podrobně opakovat, když na ně postačí pro stručnost odkázat, jak bylo učiněno výše.
9. Správní soudy zejména ústavně souladným způsobem odůvodnily svůj závěr, že vedlejší účastnice své rozhodnutí postavila na správných skutkových okolnostech, neboť podle §62 odst. 2 vyhlášky č. 149/1988 Sb., kterou se provádí zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění účinném do 31. 12. 1992, zabezpečení vzniká dnem, který OSVČ uvedla na přihlášce jako den zahájení činnosti, a podle §62 odst. 1 téže vyhlášky jsou OSVČ v kalendářním měsíci účastny důchodového zabezpečení, pokud zaplatily za tento měsíc pojistné. Není tedy podstatné, která z činností stěžovatele byla hlavní a která vedlejší, neboť by to bylo namístě pouze v případě souběhu přihlášených výdělečných činností ve stejném časovém období. Z toho důvodu nebylo namístě aplikovat čl. 16 odst. 1 Správního ujednání o provádění Smlouvy o sociálním zabezpečení ze dne 8. 1. 1993, publikovaného sdělením Ministerstva zahraničních věcí č. 117/2002 Sb.m.s.
10. Nejvyšší správní soud se vypořádal i s námitkou stěžovatele, že nebylo zohledněno případné dorovnání výše stěžovatelova důchodu. Nejvyšší správní soud konstatoval, že k dorovnání výše důchodu slouží dorovnávací přídavek upravený v §106a a násl. zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, který se přiznává na základě žádosti (§123h odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů), nyní projednávaná věc se však netýká řízení o takové žádosti a stěžovatel ani netvrdí, že by takovou žádost podal, a proto není pochybením, pokud se vedlejší účastnice ve svém rozhodnutí dorovnávacím přídavkem nezabývala. Také tomuto závěru nemá Ústavní soud čeho vytknout.
11. Ze shora popsaných příčin nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry napadených rozhodnutí, v nichž porušení základních práv stěžovatele neshledal. Nejvyšší správní soud i krajský soud se danou věcí podrobně zabývaly, a jak již bylo uvedeno, v odůvodnění svého rozhodnutí ústavně souladným způsobem uvedly, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěly. Stěžovatel toliko polemizuje s rozhodnutími správních soudů v rovině běžného zákona, nesouhlasí s jejich aplikací zákona č. 100/1988 Sb. a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nedospěl k závěru o porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu