ECLI:CZ:US:2020:3.US.1568.19.1
sp. zn. III. ÚS 1568/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky A. D., zastoupené JUDr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem, sídlem Bolzanova 461/5, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2019 č. j. 25 Cdo 4521/2018-436 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. června 2018 č. j. 44 Co 542/2016-401, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a 1) obchodní společnosti SurGal Clinic s. r. o., sídlem Drobného 307/38, Brno a 2) obchodní společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8 - Karlín, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení svých základních práv na život, zdraví a jejich ochranu, na nedotknutelnost osoby, na ochranu soukromého života a na soudní ochranu, zaručených v čl. 6, 7, 10 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, k ní přiložených kopií napadených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka (žalobkyně) se v řízení před obecnými soudy domáhala vůči první vedlejší účastnici (žalované) náhrady újmy na zdraví - bolesti a ztížení společenského uplatnění, kterou měla utrpět v jejím zdravotnickém zařízení během hospitalizace v době od 7. 4. 2009 do 20. 5. 2009 v souvislosti s chirurgickým zákrokem. Rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 20. 7. 2016 č. j. 42 C 67/2011-322 jí byl přiznán nárok na zaplacení částky 558 160 Kč s úrokem z prodlení a v částce 819 920 Kč byla žaloba zamítnuta. Současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
3. Krajský soud rozsudek městského soudu změnil tak, že žalobu i v částce 558 160 Kč s příslušenstvím zamítl, v zamítavém výroku rozsudek městského soudu potvrdil a nepřiznal žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Důvodem zamítnutí celého nároku uplatněného stěžovatelkou bylo neprokázání příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti první vedlejší účastnice a vznikem škody na zdraví stěžovatelky.
4. Dovolání stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť nebylo přípustné podle §237 o. s. ř., jelikož stěžovatelka v něm obsaženými námitkami zpochybňovala "správnost skutkových zjištění a správnost hodnocení provedených důkazů, jež přípustnost dovolání nemohou založit, neboť nesměřují proti právnímu posouzení věci". Závěr krajského soudu o nesplnění předpokladů vzniku povinnosti k náhradě škody v důsledku nedostatku příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti první vedlejší účastnicí a vznikem škody na zdraví stěžovatelky je přitom v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. K porušení práv stěžovatelky mělo podle jejích tvrzení dojít rozhodováním soudů o jejím uplatněném nároku na škodu na zdraví, přičemž brojí proti ústavní stížností napadeným rozhodnutím, která podle jejích tvrzení "spočívají na vadném právním posouzení věci, chybné subsumpci, která nemá oporu ve skutkových zjištěních a nevyplývá z provedeného dokazování", resp. dále zpochybňuje odmítnutí dokazování v rozsahu podstatném pro zjištění skutkového stavu, v důsledku čehož podle stěžovatelky její legitimní očekávání o dovození odpovědnosti první vedlejší účastnice za poškození jejího zdraví nebylo naplněno.
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka nejdříve vyjádřila svůj nesouhlas se závěry krajského soudu, který podle ní bez toho, že by došlo ke změně skutkového stavu zjištěného městským soudem, neshledal existenci příčinné souvislosti mezi poškozením zdraví stěžovatelky a jednáním první vedlejší účastnice. Další argumentace stěžovatelky se zaměřuje na průběh a hodnocení výslechu znalce MUDr. Vl. Hřebena před krajským soudem.
7. Stěžovatelka též namítá nevyhovění jejímu návrhu na zpracování revizního znaleckého posudku, který by vyřešil otázku stanovení podílu účasti jednotlivých možných příčin vzniku škody na zdraví, čímž mělo být zasaženo její právo na soudní ochranu. Poukazuje přitom na nález Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 3253/13 (N 157/78 SbNU 359), dle kterého v případě, že existuje více možných příčin škody na zdraví, je potřeba aby znalec byl schopen uvažovat též v dimenzi vymezení počtu jejich pravděpodobnosti. Podle stěžovatelky tak za situace, kdy byly zjištěny tři možné příčiny jejího poškození femorálního nervu nelze dospět k závěru, že zde není příčinná souvislost mezi porušením povinnosti první vedlejší účastnice a vznikem škody. Usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka napadá pro jeho aprobaci nesprávného postupu krajského soudu.
8. Namítané porušení práva na život, zdraví a jejich ochranu podle čl. 6 Listiny, práva na nedotknutelnost osoby podle čl. 7 Listiny a práva na ochranu soukromého života dle čl. 10 Listiny stěžovatelka blíže neodůvodňuje.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Nepředstavuje další instanci v systému obecného soudnictví, proto do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud totiž neshledal existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež by rozhodnutími soudů nastala v právní sféře stěžovatelky. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, Ústavnímu soudu nepřísluší. Argumentace stěžovatelky zaměřená na zjišťování skutkového stavu a jeho právní posouzení obecnými soudy nedosahuje ústavněprávní úrovně. Nelze přisvědčit jejímu tvrzení, že krajský soud změnil rozhodnutí městského soudu, aniž by se změnil jím zjištěný skutkový stav. Z rozsudku krajského soudu se podává, že v odvolacím řízení bylo doplněno dokazování výslechem operatéra MUDr. A. Kleinbauera a znalce MUDr. Vl. Hřebena, v důsledku kterých došlo ke korekci původních skutkových závěrů městského soudu. Tyto však Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat a hodnotit. Ústavní soud se tak skutkovým stavem zabýval výlučně v souvislosti s posouzením existence vad při jeho zjišťování, které by představovaly extrémní vybočení z požadavků kladených na činnost soudů a byly tak v rozporu s principy řádného procesu. Ve věci stěžovatelky však existence takových vad nebyla shledána. Skutkové závěry krajského soudu o neexistenci příčinné souvislosti mezi poškozením zdraví stěžovatelky a porušením povinnosti vedlejší účastnice jsou v jeho napadeném rozhodnutí dostatečně odůvodněny. Stejně tak zamítnutí návrhu na vypracování revizního znaleckého posudku je řádně odůvodněno způsobem nevyžadujícím zásah Ústavního soudu.
13. Ústavní soud neshledal ústavněprávně relevantní újmu stěžovatelky ani v souvislosti s právním názorem obecných soudů na neexistenci odpovědnosti první vedlejší účastnice za poškození zdraví stěžovatelky. Vyslovený právní názor soudů není možno hodnotit jako neústavní, nepřípustně postihující některé ze základních práv a svobod, případně pomíjející možný výklad jiný, ústavně souladný, nebo jako výraz zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu. Krajský soud, jehož závěry aproboval i Nejvyšší soud, dostatečně a srozumitelně vysvětlil, proč existující poškození zdraví stěžovatelky neshledává za způsobené v příčinné souvislosti s porušením povinnosti první vedlejší účastnicí, která podle závěrů krajského sudu poskytovala zdravotní péči způsobem, jenž lze označit za postup lege artis. Skutkové závěry dovozené krajským soudem vylučují přímé mechanické poškození nervu v průběhu chirurgického zákroku a u dalších možných příčin poškození femorálního nervu neshledal krajský soud kauzální nexus s porušením povinnosti první vedlejší účastnice - proto nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3253/13, na který poukazuje stěžovatelka, na její věc nedopadá, když se týká odlišných skutkových okolností. Ve věci stěžovatelky měly soudy za prokázané, že kauzální nexus ani u jedné z možných příčin poškození zdraví není dán, a nevznikla tu pochybnost o tom, které z více možných jednání, za které by byla případně odpovědna první vedlejší účastnice, danou poruchu způsobilo.
14. Stěžovatelka namítá porušení svého procesního základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu není možno vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení, nebo se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na řádné soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelka se skutkovými závěry či právními názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 3608/18, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud rovněž předesílá, že případná existence vady v řízení před obecnými soudy sama o sobě nezakládá porušení práva na soudní ochranu, neboť řízení je nezbytné posuzovat jako celek, a to především s ohledem na povahu vady a její potenciální vliv na výsledek řízení. Samotný fakt, že se stěžovatelka se závěry krajského soudu aprobovanými Nejvyšším soudem neztotožňuje, není možno považovat za neústavní zásah do jejích práv, přičemž v ústavní stížností napadených rozhodnutích soudů Ústavní soud neshledal vady, jež by představovaly nespravedlnost s ústavněprávními přesahy.
15. Namítané porušení práva stěžovatelky na život, zdraví a jejich ochranu podle čl. 6 Listiny, práva na nedotknutelnost osoby podle čl. 7 Listiny a práva na ochranu soukromého života dle čl. 10 Listiny Ústavní soud rovněž neshledal. Je nepochybné, že operací a následnými lékařskými zákroky bylo zasaženo do tělesné integrity stěžovatelky, ale tento zásah dle skutkového stavu zjištěného soudy nepředstavoval zákrok non lege artis, tj. není možno hovořit o zásahu neoprávněném. Nic přitom nenasvědčuje tomu, že by k porušení uvedených práv mělo dojít rozhodnutími soudů v řízení o náhradě škody, napadenými ústavní stížností, a ani stěžovatelka žádné tvrzení v tomto směru nepodává.
16. Ústavní soud opět zdůrazňuje, že není povolán k výkladu a použití jiných než ústavních předpisů, jež při řešení konkrétních případů náleží obecným soudům. V posuzovaném případě Ústavní soud považuje argumentaci soudů za ústavně souladnou a srozumitelnou, nevybočující ze standardů právního výkladu způsobem, jenž by si vyžadoval jeho zásah.
17. Na základě uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu