ECLI:CZ:US:2020:3.US.159.20.1
sp. zn. III. ÚS 159/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele společnosti RUP Zavod Gazetnoj Bumagi, sídlem 1-JA Zavodskaja 9, Mogilev, Skhlov, Běloruská republika, zastoupené JUDr. Robertem Pelikánem, Ph.D., advokátem, sídlem Pobřežní 394/12, Praha 8, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2019 sp. zn. 44 To 516/2019 a usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitury Olomouc ze dne 15. října 2019 č. j. NCOZ-7193-76/TČ-2019-417802, za účasti Městského soudu v Praze a Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitury Olomouc jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitury Olomouc (dále jen "policie") ze dne 15. 10. 2019 č. j. NCOZ-7193-76/TČ-2019-417802 bylo, po předchozím souhlasu vedlejšího účastníka, dle §79a odst. 1 trestního řádu rozhodnuto, že se jako nástroj trestné činnosti a výnos z trestné činnosti zajišťuje právo stěžovatelky na vyplacení částky 10 350 000 Euro, která vyplývá z bankovní záruky č. 133106267 ze dne 18. 10. 2016, která byla vystavena společností Commerzbank Aktiengesellschaft, v České republice podnikající prostřednictvím pobočky sídlem Jugoslávská 934/1, Praha 2.
3. Usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 12. listopadu 2019 sp. zn. 44 To 516/2019 byla stěžovatelčina stížnost proti usnesení policie zamítnuta.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka uvádí, že je společností (státním podnikem) založenou podle běloruského práva a podniká v papírenském průmyslu. U české obchodní společnosti PAPCEL a. s. si objednala výstavbu papírenského závodu, za což zaplatila, po poskytnutí bankovní záruky, 100 % smluvené ceny předem. Posléze svá práva z této bankovní záruky, vystavené na žádost společnosti PAPCEL a. s. společností COMMERZBANK Aktiengesellschaft jednající prostřednictvím její pražské pobočky, uplatnila. Vyplacení této bankovní záruky bylo nejprve znemožněno předběžným opatřením vydaným městským soudem na žádost společnosti PAPCEL a. s., a to do doby rozhodnutí k tomu příslušného Mezinárodního rozhodčího soudu Hospodářské komory Rakouska ve Vídni (VIAC) ve věci samé (tedy o žalobě, již k tomuto soudu proti stěžovatelce společnost PAPCEL a. s. podala). VIAC po provedeném řízení žalobu zamítl a toto předběžné opatření tak zaniklo. Dříve ovšem, než banka stihla záruku vyplatit, vstoupila do věci svým opatřením policie, která k trestnímu oznámení společnosti PAPCEL a. s. zahájila prověřování údajného podezření ze spáchání trestného činu podvodu ze strany stěžovatelky nebo jejích zaměstnanců a zajistila bankovní záruku jako údajný "nástroj, resp. výnos z trestné činnosti". Ke stížnosti stěžovatelky bylo sice toto opatření dvakrát soudem zrušeno, vždy však bylo policejním orgánem prakticky obratem vydáno znovu. Naposledy již městský soud stížnosti stěžovatelky nevyhověl, čímž usnesení policejního orgánu nabylo právní moci.
5. Stěžovatelka vysvětluje, že šlo o bankovní záruku na první výzvu a bez námitek, která měla být vyplacena na žádost stěžovatelky okamžitě bez ohledu na jakékoliv výhrady ze strany dodavatele (společnosti PAPCEL a. s.) nebo třetích stran. Takovýto postup je běžnou praktikou u rozsáhlých výstaveb investičních celků, bankovní záruka je považována za bezpečný instrument, zde navíc vydaný renomovanou evropskou bankou. Podstata využití bankovních záruk tkví v tom, že není-li objednatel s plněním ze smlouvy spokojen, dostane své peníze okamžitě zpět. Zhotovitel se dále buďto zaváže k nápravě a objednatele uspokojí řádně, nebo má-li za to, že objednatel není v právu, podá žalobu na náhradu škody k příslušnému soudu s návrhem na soukromoprávní řešení sporu. S tím společnost PAPCEL a. s. na počátku souhlasila, avšak poté, co si uvědomila neschopnost splnit parametry smlouvy, soustředila veškeré své úsilí na znemožnění výplaty bankovní záruky, včetně trestního oznámení.
6. Stěžovatelka namítá, že podmínkou zajištění podle §79a odst. 1 trestního řádu jsou konkrétní zjištěné skutkové okolnosti nasvědčující s vyšším stupněm pravděpodobnosti tomu, že zajišťovaná věc je skutečně nástrojem či výnosem trestné činnosti, ty však absentují. Policie vychází především z informací podatele trestního oznámení, které jsou však jednostranné. Je přesvědčena, že trestný čin podvodu ani nebylo možno spáchat, když banka poskytující záruku měla rozsáhlé znalosti případu, včetně pravidelných inspekčních zpráv, pro které ji nebylo možno uvést v omyl, jak policie tvrdí, a správnost předložených listin nikdy nebyla podmínkou pro vyplacení bankovní záruky. A i kdyby znalosti neměla předtím, má je nyní, a je tak nesmyslné nadále dokonání podvodu vůči ní bránit.
7. Stěžovatelka dále vyjadřuje názor, že jde svojí podstatou o soukromoprávní spor. Měl by se proto v poměru k trestnímu řízení uplatnit princip ultima ratio.
8. Stěžovatelka též vyslovuje pochybnosti, zda v řízení nedochází k průtahům, když prověřování trvá již téměř 6 měsíců.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že již v nálezu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243) vyslovil tezi, dle níž ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Konstatoval, že trestní řízení je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Co do své zákonnosti a ústavnosti prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze, zejména při vlastním rozhodování o meritu věci, i soudnímu přezkumu. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení je proto nutno považovat, s výjimkou mimořádné situace, za nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí. Její možnost je tak v těchto souvislostech nutno vykládat restriktivním způsobem. Své místo má pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit.
11. V řadě druhé lze uvést, že majetkové hodnoty zajišťované podle §79a a násl. trestního řádu představují majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a zajištění samotné je opatřením zasahujícím do základního práva na pokojné užívání majetku. Jde ovšem o opatření dočasné, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nejde tudíž o "zbavení majetku" podle čl. 1 odst. 1 věty druhé Dodatkového protokolu k Úmluvě, nýbrž pouze o opatření, jež se týká "užívání majetku" podle odst. 2 tohoto článku (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému království, č. 5493/72, §62). Na druhou stranu skutečnost, že jde pouze o časově omezené opatření, nevylučuje jeho způsobilost zasáhnout do ústavně zaručených práv osob.
12. Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů upravených v §79a a násl. trestního řádu Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění je institutem, který napomáhá objasňování závažné, zejména hospodářské, kriminality, jehož podstatou je nikoliv odejmutí daných prostředků vlastníkovi, ale omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k takovému jejich užití, které by mařilo průběh a výsledek probíhajícího trestního řízení. Jde o omezení vlastnického práva dotčených subjektů, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů (§1 odst. 1 trestního řádu) i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností.
13. Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetkových hodnot dle §79a a násl. trestního řádu z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti zformuloval do těchto tezí: musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění je pak především věcí příslušných orgánů veřejné moci; při naplnění uvedených požadavků další přezkum Ústavnímu soudu nepřísluší, a to zejména z toho důvodu, že by předjímal výsledek dosud neskončeného trestního řízení (obdobně viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 105/07, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Kromě toho i za situace, kdy orgány činné v trestním řízení, ač povinny při svém rozhodování respektovat ústavně zaručená lidská práva a svobody, tomuto požadavku nedostojí, platí, že důvodnost trestního stíhání a oprávněnost úkonů, které s ním souvisejí, je v prvé řadě posuzována v soustavě orgánů činných v trestním řízení, a to tak, aby v případě pochybení mohly zjednat nápravu již na této úrovni. Nutno zdůraznit, že je možné i následně kdykoli žádat o zrušení zajištění. Zároveň zákon stanoví, že pokud zajištění pro účely trestního řízení již není nutné, orgán činný v trestním řízení je zruší nebo omezí i bez podnětu.
14. Zajištění (a platí to přiměřeně i při zajišťování náhradní hodnoty) lze provést, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že určité majetkové hodnoty jsou určeny ke spáchání trestného činu, nebo k jeho spáchání byly použity, nebo jsou výnosem z trestné činnosti. Vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný konkrétními zjištěnými skutečnostmi, postačí. Na počátku řízení, kdy je potřeba získané poznatky rychle vyhodnotit a hrozí nebezpečí z prodlení, nelze na zdroje, z nichž pravděpodobnost takového určení majetkových hodnot vyplynula, vztáhnout obecné požadavky hodnověrnosti, věrohodnosti a spolehlivosti, jaké jsou jinak kladeny na důkazy v trestním procesu. Z preventivní povahy zajišťovacích institutů vyplývá, že se pohybují vždy v rovině pravděpodobnosti, nikoli jistoty, ohledně budoucích následků, jež se snaží předvídat. Závěr, že majetkové hodnoty mají uvedené určení, tedy nemusí být plně hodnověrný a není ani konečný, neboť může být dalším šetřením vyvrácen (srov. též např. Šámal, P. a spol., Trestní řád. Komentář, I. díl, 4. vydání 2002, str. 477). Přitom výsledky trestního řízení Ústavní soud nemůže svým rozhodnutím předjímat.
15. Ústavní soud se vzhledem k uvedenému zaměřil zejména na posouzení, zda rozhodnutí o zajištění má zákonný podklad, zda bylo vydáno příslušným orgánem, a zda není projevem svévole, to vše posuzováno s přihlédnutím k možnostem stěžovatelky dosáhnout nápravy případných pochybení prostředky zakotvenými v trestněprávní úpravě. Důvody k vyhovění ústavní stížnosti přitom neshledal.
16. Předmětná rozhodnutí zákonný podklad nepostrádají, když zajištění práva stěžovatelky na vyplacení peněz z bankovní záruky probíhá v režimu dle §79a trestního řádu. Rozhodováno je přitom orgány k tomu trestním řádem určenými. Stejně tak Ústavní soud ve věci neshledal existenci svévole. Proti dostatečnosti důkazů a argumentů pro vedení trestního stíhání či případnosti právní kvalifikace lze jistě vnášet námitky, nicméně Ústavní soud nemá za to, že by odůvodnění napadených rozhodnutí byla natolik strohá, že by svědčila o libovůli v rozhodování, která by mohla být důvodem k jeho zásahu. Třeba přitom zdůraznit, že v ústavní stížnosti uváděné nedostatky odůvodnění nutno hodnotit ve světle toho, že závěry v této fázi trestního procesu činěné nemusejí být postaveny najisto, a nároky, jaké lze na rozhodnutí o zajištění a jeho odůvodnění, s přihlédnutím k jejich toliko zatímnímu charakteru, klást, nelze srovnávat s nároky vznášenými například na konečná rozhodnutí o vině a trestu. Samu skutečnost, že orgány činné v trestním řízení při rozhodování o zajištění v jisté míře vycházejí z tvrzení podatele trestního oznámení, které nemají plně ověřeny, nelze v situaci, kdy trestní proces se nachází teprve na svém počátku, považovat za nepřijatelnou.
17. Co se týče namítaných průtahů, Ústavní soud upozorňuje, že při posuzování ústavních stížností je vázán návrhem stěžovatele v souladu se zásadou ultra petitum partium iudex condemnare non potest. Proto se může věnovat jen takovým námitkám, které mají vztah k navrhovanému petitu. Z těchto důvodů se Ústavní soud tvrzenými průtahy nezabýval, neboť stěžovatelka se v této souvislosti v mezích §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu ničeho nedomáhala.
18. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu