ECLI:CZ:US:2020:3.US.16.20.1
sp. zn. III. ÚS 16/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. S., zastoupeného Mgr. Zbyňkem Čermákem, advokátem se sídlem Gočárova třída 504/54, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. října 2019, č. j. 6 Tdo 1254/2019-659, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Stěžovatel napadá v návětí uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu s tím, že jím měla být porušena jeho ústavně zaručená základní lidská práva dle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 40 odst. 2 Listiny, jakož i jeho práva garantovaná čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 1 a 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Ústavnímu soudu z tohoto důvodu navrhl zrušení napadeného usnesení.
II. Posouzení splnění procesních předpokladů řízení
2. Ústavní stížnost byla doručena Ústavnímu soudu včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem, předcházelo jí vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje, a tedy splňuje všechny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
III. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
3. Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Liberci (dále jen "nalézací soud") ze dne 22. 11. 2018, č. j. 2 T 212/2016-579, uznán vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti dle §143 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku dle §151 trestního zákoníku, pro něž a pro předcházející trestnou činnost, za niž byl stěžovatel odsouzen dřívějším rozsudkem (jehož výrok o trestu nalézací soud současně zrušil), byl stěžovateli uložen podle §143 odst. 2 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v délce trvání tří let, pro jehož výkon byl dle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a rovněž dle §73 odst. 1 a 3 trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání čtyř let. Nalézací soud rovněž částečně vyhověl nároku poškozených v celkové výši 400 000 Kč, jejichž zaplacení uložil stěžovateli, přičemž ve zbytku poškozené odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Skutek, jímž byl stěžovatel uznán vinným, spočíval stručně řečeno v tom, že stěžovatel jako řidič osobního motorového vozidla dne 20. 7. 2014 kolem čtvrté hodiny ranní v rozporu s §5 odst. 1 písm. b) a §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, dostatečně nesledoval situaci v provozu na pozemní komunikaci, nejel rychlostí, v níž mohl zastavit na vzdálenost, na niž měl rozhled, a přejel zesnulého syna poškozených, který ležel na pozemní komunikaci, čímž mu způsobil zranění, v jejichž důsledku tento krátce nato zemřel, přičemž z místa nehody ujel, aniž se přesvědčil, v jakém stavu zesnulý je a aniž se mu pokusil poskytnout potřebnou pomoc (dále jen "předmětný skutek").
5. Proti tomto rozsudku podali stěžovatel a v jeho neprospěch i státní zástupce odvolání, na jehož podkladě Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "odvolací soud") svým rozsudkem ze dne 30. 4. 2019, č. j. 55 To 94/2019-614, toliko k odvolání státního zástupce změnil výrok o trestu tak, že trest odnětí svobody identické délky i zařazení k výkonu uložil dle §175 odst. 2 trestního zákoníku vzhledem ke skutečnosti, že byl ukládán souhrnný trest, přičemž se však tato změna z hlediska nyní posuzované ústavní stížnosti nijak postavení stěžovatele nedotkla. Stěžovatel proto proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal dovolání, jež Nejvyšší soud svým napadeným usnesením odmítl dle §265i odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů.
6. Na tomto místě Ústavní soud podotýká, že stěžovatel sice označil na rubu své ústavní stížnosti za napadená rozhodnutí i rozsudky nalézacího a odvolacího soudu, avšak navrhl Ústavnímu soudu pouze zrušení napadeného usnesení Nejvyššího soudu a svou ústavněprávní argumentaci směřoval rovněž jen proti němu, proto Ústavní soud považoval ústavní stížnost za podanou jen proti tomuto usnesení.
IV. Argumentace stěžovatele
7. Po obsáhlé rekapitulaci vývoje trestního řízení, v němž bylo vydáno napadené usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatel Nejvyššímu soudu vytýká: 1) nesprávné dovození nedůvodnosti dovolání; 2) nedostatečné vypořádání se s námitkami stěžovatele; 3) nedůvodné odmítnutí námitky nesprávného zhodnocení přitěžujících okolností. Podstatu těchto námitek lze vyjádřit následovně:
8. Ad 1) stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud nesprávně považoval jeho dovolání za nedůvodné, ačkoliv ve skutečnosti důvodné bylo. Stěžovatel založil své dovolání na existenci tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěnými skutkovými závěry, což přípustný dovolací důvod naplňuje.
9. Ad 2) stěžovatel vytýká Nejvyššímu soudu, že se nedostatečně vypořádal se všemi okolnostmi, které stěžovatel uvedl jako zakládající dovolací důvod tzv. extrémního rozporu. Následně ve své ústavní stížnosti stěžovatel podrobně tyto okolnosti rozvádí. Stěžovatel zejména poukazoval na nesprávné hodnocení zajištěných stop na místě činu, absenci náležitého zkoumání biologických stop zajištěných v interiéru motorového vozidla atd., přičemž vyčetl-li mu Nejvyšší soud, že tyto důkazy nenavrhl, pak stěžovatel kontruje, že je to stát, kdo nese důkazní břemeno a že je v rozporu s jeho presumpcí neviny, že obecné soudy tak zásadní důkazy neprovedly.
10. Stěžovatel rovněž považuje za stojící v rozporu s presumpcí neviny, pokud obecné soudy odůvodnily nesoulad biologických a trasologických stop na místě činu a v zajištěném vozidle časovou prodlevou mezi předmětným skutkem a zajištěním vozidla, neboť neexistoval žádný důvod se domnívat, že by došlo k úpravě vozidla či k odstranění stop, neboť k vydání vozidla došlo v krátkém časovém úseku po předmětném skutku.
11. Taktéž stěžovatel obecným soudům vytýká, že jeho vina byla zjištěna až na základě řetězce nepřímých důkazů, v němž však figuroval záznam tras a kopie map, včetně satelitních snímků, na kterých je označena pouze "možná trasa" vozidla, přičemž orgány činné v trestním řízení nevzaly do úvahy, že na kamerovém záznamu, který představuje další nepřímý důkaz, bylo zachyceno i jiné vozidlo. Výpověď svědka H. v neprospěch stěžovatele, z níž obecné soudy vycházely, přitom byla obsažena v protokolu o jeho výslechu sepsaného dle §158 odst. 9 trestního řádu, který však pro rozpory v jeho výpovědi nebyl přečten.
12. Ad 3) stěžovatel uvádí, že v dovolání uplatnil námitku vady jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, spočívající v tom, že obecné soudy nepostupovaly při ukládání trestu správně co do obecných zásad pro ukládání trestu dle §38 a §39 trestního zákoníku s přihlédnutím ke všem polehčujícím a přitěžujícím okolnostem dle §41 a §42 trestního zákoníku. Tyto námitky nesměřovaly proti nepřiměřenosti trestu, ale proti nesprávnému posouzení přitěžujících okolností. Stěžovateli bylo k tíži přičteno odsouzení za skutek, kterého se měl dopustit až poté, co spáchal předmětný skutek, a vedení dalšího trestního řízení, které však dosud nebylo ukončeno. Ve vztahu k předmětnému skutku tyto skutečnosti nebylo možno hodnotit v jeho neprospěch.
V. Posouzení Ústavním soudem
13. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci ve státě, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou, jinak by totiž popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
14. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
15. Ústavní soud konstatuje, že napadené usnesení Nejvyššího soudu v konfrontaci se stěžovatelem namítanými vadami plně obstojí. Žádná ze stěžovatelem tvrzených vad není ani potenciálně způsobilá založit rozpor napadeného usnesení s ústavním pořádkem. K jednotlivým námitkám pak Ústavní soud uvádí následující:
16. K námitce 1) lze pouze odkázat na níže uvedené k námitce 2). Ústavní soud se stěžovatelovými námitkami vážně zabýval a dostatečně odůvodnil, proč vady tzv. extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a zjištěním skutkového stavu neshledal. Za těchto okolností nelze jeho závěr, že dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tak jak jej ústavně konformně Nejvyšší soud vyložil ve vztahu ke skutkovým vadám, ve stěžovatelově věci nebyl naplněn. Pokud Nejvyšší soud důvodně stěžovatelem tvrzený extrémní rozpor neshledal, nemohl své napadené usnesení zatížit vadou protiústavnosti, pokud stěžovatelovo dovolání opírající se právě o takový rozpor odmítl dle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.
17. Ohledně námitky 2) Ústavní soud připomíná, že proces dokazování před nalézacím i odvolacím soudem se nachází mimo meze přezkumu, které stěžovatel vytyčil tím, že předmětem řízení o ústavní stížnosti učinil jen napadené usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatel toliko opakuje svoji obhajobu uplatněnou jak v dovolání, tak v předcházejícím průběhu trestního řízení, nereflektuje přitom způsob, jakým se Nejvyšší soud ve svém napadeném usnesení s jeho námitkami vypořádal, a to zejména v bodech 26. a 27. Stěžovatel na tuto argumentaci Nejvyššího soudu nikterak z valné části nereaguje, a Ústavní soud tedy nemá důvodu se s touto argumentací Nejvyššího soudu neztotožnit.
18. Stěžovatel reagoval ovšem na odůvodnění Nejvyššího soudu ohledně námitek údajně neprovedených důkazů, a to jednak tvrzením, že upozorňoval na neprovedení kriminalistické expertízy stop zajištěných v interiéru vozidla, a jednak tím, že Nejvyšší soud neshledal pochybení pouze proto, že je nenavrhl, ačkoliv důkazní břemeno nese stát. Stěžovatel tak však ani sám netvrdí, že by skutečně učinil procesně bezvadný návrh na provedení těchto důkazů, přičemž s Nejvyšším soudem se Ústavní soud nemůže než shodnout v tom, že taková situace nemůže představovat vadu opomenutého důkazu, která by zakládala dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Jelikož stěžovatel, jak již shora poznamenáno, předmětem řízení o ústavní stížnosti učinil jen napadené usnesení Nejvyššího soudu, nemůže ani případné pochybení soudu nalézacího či odvolacího, jež nebyl Nejvyšší soud povinen vzhledem k rozsahu přezkumu skutkových námitek v dovolacím řízení dle trestního řádu napravit, zakládat vadu napadeného usnesení Nejvyššího soudu.
19. Ostatně jak ze samotné ústavní stížnosti, tak z nenapadených rozsudků nalézacího a odvolacího soudu, které stěžovatel Ústavnímu soudu zaslal přílohou své ústavní stížnosti, vyplývá, že tyto soudy se vypořádaly s tím, proč kriminalistické expertízy, na něž stěžovatel poukazoval, neprovedly, a to vzhledem k časovému odstupu mezi předmětným skutkem a zajištěním vozidla stěžovatelovy přítelkyně. Ten se stěžovatel ve své ústavní stížnosti pokoušel relativizovat tím, že tento odstup byl relativně krátký, aniž by sám tvrdil, že by v něm bylo nemožno provést manipulaci s předmětným vozidlem, o níž se zmiňují obecné soudy. Ve svém dovolání, které zaslal přílohou své ústavní stížnosti Ústavnímu soudu, přitom sám uvádí, že k vydání vozidla přítelkyní stěžovatele došlo dne 20. 7. 2014 "v dopoledních hodinách", tedy s odstupem přinejmenším několika hodin. Je tedy vcelku zřejmé, proč ani Nejvyšší soud, ani obecné soudy nedospěly k závěru, že by absence kriminalistické expertízy, na niž stěžovatel setrvale poukazuje, představovala ve věci zásadní mezeru v dokazování, neboť časový odstup mezi předmětným skutkem a vydáním vozidla rozhodně nelze považovat za krátký, a tedy nelze ani vyloučit riziko manipulace s vozidlem.
20. Kromě toho se zde rovněž projevuje již Nejvyšším soudem stěžovateli vytčená selektivnost jím uváděných výsledků dokazování. Stěžovatel se např. nijak nevymezil proti závěru Nejvyššího soudu, že neexistovalo žádné jiné logické vysvětlení přítomnosti plastových úlomků nalezených na místě činu, na jejichž základě bylo individuálně identifikováno předmětné vozidlo (viz bod 20. rozsudku nalézacího soudu), přičemž ačkoliv byl zjištěn pohyb i jiných vozidel poblíž místa činu, žádné z nich se nepohybovalo přímo na něm a po žádném jiném vozidle rovněž na místě činu nezůstaly žádné stopy (srov. např. bod 27. rozsudku odvolacího soudu). Toto zjištění již samo o sobě vylučuje veškeré další stěžovatelovy námitky týkající se toho, zda nemohlo zesnulého usmrtit jiné vozidlo, a při absenci jakékoliv reakce stěžovatele na uvedený závěr Nejvyššího soudu nemůže v tomto ohledu Ústavní soud považovat způsob, jakým se Nejvyšší soud s dovoláním stěžovatele vypořádal, za ústavně nekonformní.
21. Namítal-li konečně stěžovatel, že výpověď svědka H., z níž obecné soudy dovodily, že inkriminované vozidlo v době předmětného skutku řídil on, vychází z protokolu o jeho výpovědi, který nebyl v hlavním líčení pro rozpory přečten, pak jde o typickou námitku vady procesního charakteru, k jejímuž zhojení řízení o dovolání není určeno. Stěžovatel navíc ve své ústavní stížnosti netvrdí a ani neprokazuje, že by tuto námitku v řízení o dovolání vůbec vznesl. Přitom z textu jeho dovolání nic takového nevyplývá, a to přesto, že stěžovatel výpověď svědka H. na s. 3 zmiňuje jakožto jeden z nepřímých důkazů, na jejichž základě byl odsouzen. Za těchto okolností se nemohl Nejvyšší soud dopustit porušení žádného ústavně zaručeného základního práva či svobody stěžovatele, pokud se údajné vadě týkající se výpovědi svědka H. ve svém napadeném usnesení nevěnoval.
22. Ani ohledně námitky 3) nemohl Ústavní soud stěžovateli přisvědčit. Jak Ústavní soud vyložil již v minulosti, ani výrok o trestu se nemůže v dovolacím řízení vymykat požadavkům práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, nicméně tyto požadavky jsou limitované povahou tohoto výroku [srov. k tomu nález sp. zn. II. ÚS 492/17 ze dne 17. 4. 2018 (N 75/89 SbNU 153)] a v nynější věci jim Nejvyšší soud zcela jednoznačně dostál.
23. Nejvyšší soud velmi pregnantně vyjádřil v bodech 42. až 45. svého napadeného usnesení, proč se odvolací soud žádného pochybení při ukládání trestu stěžovateli nedopustil. S těmito jeho úvahami, na něž stěžovatel rovněž ve své ústavní stížnosti nijak nereagoval, se Ústavní soud zcela shoduje. Pouze ve stručnosti tedy lze shrnout, že z ústavněprávních pozic nelze nic vytknout závěru Nejvyššího soudu, že k pravomocnému odsouzení stěžovatele za trestný čin spáchaný až po předmětném skutku, navíc ve zkušební době pravomocného odsouzení za jiný trestný čin, a ještě k tomu pro čin, který souvisel úzce s řízením pro předmětný skutek, neboť šlo o vyhrožování smrtí svědkovi v tomto řízení, lze přihlédnout jakožto k významné okolnosti svědčící o kriminálním narušení stěžovatele.
VI. Závěr
24. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí neshledal v mezích stěžovatelových námitek nic, co by toto rozhodnutí či postup předcházející jeho vydání zatěžovalo vadou neústavnosti. Žádnou takovou flagrantní vadu, která by svědčila o přepjatém formalismu Nejvyššího soudu, pokud by přes ni Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jen proto, že ji stěžovatel výslovně nenamítl, neshledal Ústavní soud ani sua sponte. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. června 2020
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu