ECLI:CZ:US:2020:3.US.1612.20.1
sp. zn. III. ÚS 1612/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, zastoupeného JUDr. Jiřím Solilem, advokátem, sídlem Jakubská 647/2, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2020 č. j. 3 Tdo 1503/2019-1478, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. května 2019 sp. zn. 8 To 36/2019 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2019 č. j. 2 T 8/2018-1153 za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") uznán vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 a 2 písm. g) trestního zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 a 2 písm. a) trestního zákoníku, jichž se dopustil tím, že v říjnu roku 2015 v brzkých ranních hodinách v Praze v klubu X po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl poškozeného J. H., kterého udeřil pěstí do hrudníku a následně do obličeje s takovou razancí, že poškozenému, stručně řečeno, rozdrtil, způsobením mnohočetných zlomenin, obličejový skelet, kdy u poškozeného byla nutná v důsledku tohoto zranění hospitalizace a celkem dvě operace v celkové anestezii. Předmětného jednání se stěžovatel dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (rozsudkem městského soudu ze dne 31. 5. 2001 sp. zn. 56 T 9/2001 byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 trestního zákona). Za uvedené jednání byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody ve výměře pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla stěžovateli uložena povinnost k náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky ve výši 41 774 Kč. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla stěžovateli dále uložena povinnost nahradit poškozenému nemajetkovou újmu ve výši 150 000 Kč, se zbytkem svého nároku byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Stěžovatel napadl rozsudek městského soudu odvoláním, jež bylo Vrchním soudem v Praze (dále jen "vrchní soud") jako nedůvodné podle §256 trestního řádu zamítnuto.
4. Stěžovatel napadl usnesení vrchního soudu dovoláním, které bylo Nejvyšším soudem dle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítnuto jako dovolání podané z jiného důvodu než stanoví zákon.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo, když přehlížely důkazy svědčící ve prospěch stěžovatele, čímž zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces a porušily tím i princip presumpce neviny.
6. Dle náhledu stěžovatele jsou všechna napadená rozhodnutí nepřezkoumatelná, neboť ani jedno není jasné, logické a přesvědčivé. Především se obecné soudy nevypořádaly s provedenými důkazy a obhajobou namítanými skutečnostmi.
7. Stěžovatel k výše uvedenému podrobně uvádí, že ve výpovědích svědků byly rozpory, s nimiž se soudy nevypořádaly, zejména sporuje výpověď bratra poškozeného, který uvedl v hlavním líčení, že byl vyvlečen členem ochranky před klub, což je v rozporu se všemi svědeckými výpověďmi. Každý ze svědků na straně poškozeného líčí průběh útoku jinak, přičemž tito svědci se shodují jen v tom, že stěžovatel byl členem ochranky v klubu X a poškozeného dvakrát udeřil pěstí. Motiv jednání stěžovatele však žádný ze svědků nepředestírá. Stěžovatel dále předkládá jako důkaz nevěrohodnosti poškozeného a jeho bratra skutečnost, že tito vypověděli, že v době útoku byli střízliví, což je v hrubém nepoměru k závěrům znaleckého posudku, v němž je citována lékařská zpráva z příjmu poškozeného k hospitalizaci, z níž vyplývá, že orientační dechová zkouška u poškozeného prokázala 1,48 promile alkoholu v jeho dechu. K uváděným rozporům stěžovatel předkládá některé pasáže z přepisu protokolů z hlavních líčení.
8. Stěžovatel také uvádí, že soudy se nezabývaly skutkovou verzí, kterou předložila obhajoba. Stěžovatel předestírá, že se odebral na toaletu klubu, kde byl napaden skupinou mužů, přičemž poškozený ho udeřil několikrát pěstí a stěžovatel se pouze bránil a na svou obranu učinil naslepo jeden úder, kterým zranil poškozeného. Verze poškozeného naopak dovozuje, že stěžovatel jako člen ochranky klubu bez jakéhokoliv důvodu napadl poškozeného. Skutková verze poškozených není podle stěžovatele důkazně podložena.
9. Stěžovatel dále brojí proti znaleckým posudkům, které si nechala zpracovat obhajoba. Takto nesouhlasí se závěry znalce MUDr. Hladíka, který zastává názor, že poškozený utrpěl těžkou újmu na zdraví. Nesouhlasí ani se závěry znalce doc. MUDr. Pilina, který při zpracování posudku vycházel jen z informací poškozeného. Stěžovatel poukazuje na závěry posudku zpracovaného MUDr. Vajtrem, který byl vyhotoven k požadavku obhajoby a z něhož vyplývá, že délka léčení poškozeného byla ovlivněna pouze subjektivními stesky poškozeného na jeho zdravotní stav. Uvedený znalec se řádně zabýval i stěžovatelovým zdravotním stavem, když u něj byla diagnostikována porucha rovnovážného ústrojí a po úderu do hlavy ze strany poškozeného mohla být u stěžovatele ovlivněna schopnost koordinovat své pohyby.
10. Stěžovatel namítá i řadu procesních pochybení městského soudu. Nesouhlasí se způsobem vedení výslechu, kdy předsedkyně senátu zejména neustále opakovala kladené otázky, dále byly zamlčeny námitky obhajoby, protokoly z jednání byly zasílány zmatečně, což jsou vše námitky, s nimiž se řádně nevypořádal ani vrchní soud. Městský soud selhal i při hodnocení důkazů, když se přiklonil k verzi poškozeného, že stěžovatel byl v klubu X vyhazovačem či brigádníkem. Uvedené stěžovatel popírá, neboť ze shromážděných důkazů nevyplynulo, že by byl zaměstnancem tohoto klubu. Stěžovatel popírá, že by někoho napadl. Ještě absurdnější konstrukce se dotýká údajného motivu stěžovatele, kdy předsedkyně senátu vyvodila, že poškozený odmítl zaplatit vstupné, a proto ho stěžovatel napadl. Městský soud se taktéž nevypořádal s brýlovým hematomem, který stěžovatel utrpěl útokem ze strany poškozeného. Stěžovatel uzavírá, že jednal v sebeobraně, neboť byl napaden poškozeným a jeho bratrem.
11. Stěžovatel brojí též proti usnesení vrchního soudu, který se nevypořádal s námitkami uvedenými v odvolání, zejména s námitkou vadné protokolace v hlavním líčení.
12. Stěžovatel též sporuje rozhodnutí Nejvyššího soudu. Uvádí, že v odmítavém usnesení nebylo zohledněno video s názvem "Dcerunka Ondřeje Maliny mu nadělila solidní nakládačku od rozzuřených chlapů", které je dostupné na Televizi Seznam jako jedna z epizod pořadu s názvem Blbej den. Video se věnuje použití bojového umění aikido v nutné obraně. Stěžovatel pak popisuje děj videa se scénkou, kde dochází k fyzické potyčce mezi aktéry. Stěžovatel považuje za stěžejní, že ke zinscenovanému konfliktu se přímo na videu z hlediska nutné obrany vyjadřuje soudce vrchního soudu JUDr. Lněnička a soudní lékař MUDr. Beran. Stěžovatel uzavírá, že byť skutková situace byla na videu a v jeho případě obdobná, tak uvedený soudce, který rozhodoval i v jeho věci, na videu vyvozuje jiné závěry (hovoří o nutné obraně), než pak vyvodil v případě stěžovatele.
13. Stěžovatel žádá Ústavní soud, aby věc znovu důkladně prošetřil, neboť popsaný stav je neudržitelný.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
16. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
17. Stěžovatel většinou svých námitek rozporuje skutková zjištění učiněná v řízení před obecnými soudy a zpochybňuje způsob, jakým soudy hodnotily důkazy v jeho věci provedené. Stěžovatel vznáší velmi podrobná skutková tvrzení a žádá po Ústavním soudu detailní přezkum skutkového stavu. Byť explicitně nenamítá existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, tato skutečnost vyplývá ze způsobu jeho argumentace. Ústavní soud však těmto námitkám skutkové povahy nemůže přisvědčit, neboť z napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy postupovaly pečlivě při zjišťování skutkového stavu a právní závěry vyvozené na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu odpovídají skutkovému ději. Ústavní soud k tomu podotýká, že stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá toho, aby byla přijata jeho verze skutkového děje, a tudíž aby důkazy, v jeho trestní věci provedené, byly hodnoceny jiným způsobem, než jaký se stal podkladem pro rozhodnutí soudu o vině a trestu. Je to však pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat.
18. Napadené rozhodnutí městského soudu je opřeno o velké množství provedených důkazů, které byly logicky zhodnoceny a byly z nich vyvozeny přesvědčivé právní závěry. Stěžovateli lze přisvědčit, že nebyl prokázán mimo důvodnou pochybnost motiv jeho jednání, tedy důvod, proč stěžovatel napadl poškozeného, nicméně motiv není znakem skutkové podstaty předmětných trestných činů, za jejichž spáchání byl stěžovatel odsouzen. Naopak bylo prokázáno, že to byl skutečně stěžovatel, kdo poškozeného napadl, a to po předchozí slovní potyčce. Nebyla tedy bezvýhradně přijata výpověď poškozeného, že útok stěžovatele byl zcela nepředvídatelný a bezdůvodný. Tomuto incidentu bylo přítomno několik svědků, kteří v hlavním líčení vypovídali, a městský soud považoval jejich výpovědi za věrohodné, byť se poskytnuté výpovědi mohly v nepodstatných detailech rozcházet. Námitky stěžovatele stran tzv. brýlového hematomu, který měl stěžovatel utržit od poškozeného, byly městským soudem vyvráceny. Je nutno poukázat v tomto ohledu zejména na skutečnost, že stěžovatel je osobou provozující bojový sport MMA, přičemž se účastní i zápasů, při nichž nevyhnutelně utrpí různá zranění, mimo jiné i tzv. brýlový hematom. Městský soud v tomto duchu vedl dokazování (není úkolem Ústavního soudu na tomto místě rekapitulovat podrobné dokazování a odůvodnění městského soudu - viz zejména bod 93 napadeného rozsudku městského soudu), kterým vyvrátil verzi stěžovatele, že by on byl ve skutečnosti obětí (a že dané zranění utrpěl v důsledku útoku poškozeného) a toliko se bránil útoku ze strany poškozeného. V posuzované věci tedy nelze konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, který by odůvodňoval kasační zásah Ústavního soudu z důvodu porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.
19. Stěžovatel též brojí proti znaleckým posudkům. Z napadeného rozsudku městského soudu vyplývá, že rozpory v posudcích plynuly především z posouzení těžké újmy na zdraví, která závisí i na době léčení. Poškozený podstoupil nejprve první operaci po zahájení hospitalizace, kde doba léčení trvala po dobu nižší než šest týdnů. Následně však, kvůli komplikacím spojeným se zraněním, musel podstoupit další operaci, tudíž doba rekonvalescence se sčítá a není pochyb o tom, že celková doba léčení přesáhla diskutovaných šest týdnů, když nutnost druhé operace vzešla ze zranění, které poškozenému způsobil stěžovatel. Hodnocení zranění tedy odpovídá těžké újmě na zdraví. Ani z hlediska zhodnocení znaleckých posudků městským soudem nelze dovodit extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, které by vedly k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces.
20. Pokud jde o namítaná procesní pochybení, tato byla podrobně přezkoumána již vrchním soudem. Nadto nelze konstatovat, že by způsob vedení dokazování předsedkyní senátu, kdy např. se opakovaně dotazovala na tytéž otázky za situace, kdy svědci, resp. obviněný, nebyli schopni danou otázku souvisle zodpovědět, zakládal zásah do práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
21. Stěžovatel taktéž namítá chybný postup Nejvyššího soudu, který ve svém rozhodnutí nezohlednil důkazní materiál stěžovatele s názvem "Dcerunka Ondřeje Maliny mu nadělila solidní nakládačku od rozzuřených chlapů". Ústavní soud konstatuje, že tento důkazní návrh je zcela irelevantní, nijak nesouvisí s posuzovanou věcí. Především však stěžovatel takto doplnil dovolání až dne 30. 1. 2020, tedy v den vynesení odmítavého usnesení. Pokud Nejvyšší soud doplnění dovolání v podobě uvedeného internetového odkazu nijak nezohlednil v napadeném usnesení, nelze konstatovat, že by zasáhl do práv stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
22. Ústavní soud na základě výše uvedeného konstatuje, že ústavní stížnost je v podstatě polemikou s obsahem odůvodnění napadených rozhodnutí, která však ústavní konformitu těchto rozhodnutí nemůže zpochybnit. Ústavní soud má za to, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději.
23. Na základě uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu