ECLI:CZ:US:2020:3.US.164.20.1
sp. zn. III. ÚS 164/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti Terézie Ellingerové, zastoupené JUDr. Matějem Zachvejou, advokátem, sídlem 28. října 1727/108, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2019 č. j. 24 Cdo 2580/2019-121, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Miluše Foberové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Vedlejší účastnice řízení (žalobkyně) se žalobou vycházející z §1672 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, domáhala určení dědického práva ve svůj prospěch po zůstaviteli MUDr. Mariánu Karpišovi (dále jen "zůstavitel"), a to z titulu pozůstalé družky žijící se zůstavitelem ve společné domácnosti podle třetí třídy dědiců (§1637 občanského zákoníku). Stěžovatelka (žalovaná) pak svoje dědické právo uplatňovala v šesté třídě dědiců (§1640 občanského zákoníku) jako pozůstalá teta.
3. Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 12. 2019 č. j. 24 Cdo 2580/2019-121 odmítl dovolání stěžovatelky (žalované) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 19. 2. 2019 č. j. 56 Co 295/2018-95, jelikož nebylo přípustné, neboť rozhodnutí krajského soudu bylo v otázce osoby spolužijící se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti v souladu s jeho ustálenou rozhodovací praxí. K tomu doplnil, že (s ohledem na svoji dřívější judikaturu, která je ovšem použitelná i ve stávajících poměrech) společnou domácností ve smyslu §115 a §474 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, se rozumí soužití dvou nebo více fyzických osob, které spolu žijí trvale a které společně uhrazují náklady na své potřeby. Společná domácnost zpravidla předpokládá společné bydlení v jednom nebo více bytech (k naplnění jejích znaků proto nepostačují např. občasné návštěvy). Výjimka z tohoto pravidla je možná jen tehdy, jde-li o dočasný a přechodný pobyt jinde z důvodu léčení, návštěvy příbuzných, výkonu práce apod. Jde tedy o spotřební společenství trvalé povahy, a proto společnou domácnost představuje jen skutečné a trvalé soužití, v němž její členové přispívají k úhradě a obstarávání společných potřeb (nepostačuje např. jen příležitostná výpomoc v domácnosti, společné trávení dovolených) a v němž společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy. Spolužijící fyzická osoba musí žít ve společné domácnosti tak, jako by byla členem rodiny. Vyžaduje se, aby pečovala o společnou domácnost (obstaráváním domácích prací, udržováním pořádku v bytě, obstaráváním prádla a údržby šatů, přípravou jídla apod.) nebo poskytovala prostředky na úhradu potřeb společné domácnosti anebo aby byla odkázána výživou na zůstavitele. O tom, že vedlejší účastnice řízení pečovala o domácnost, v níž spolu se zůstavitelem žila, přitom v projednávané věci nebylo pochyb. Z citované judikatury pak nevybočil ani závěr krajského soudu, že není vyloučeno, že ten z partnerů, který má lepší ekonomické podmínky, hradí veškeré náklady společné domácnosti.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve nastiňuje podstatu věci. Poukazuje na to, že vedlejší účastnice řízení svá tvrzení ohledně dědického práva uvedla velice vágně, bez bližší konkretizace. Vznáší pochybnosti o výpovědích svědků, kteří se podle jejího názoru nebyli schopni objektivně vyjádřit ke spotřebnímu aspektu domácnosti. Soudy rovněž opomenuly její námitky týkající se spotřebního charakteru sdílené domácnosti. Soudům konečně vytýká, že nezohlednily zásadu rozvržení povinnosti tvrzení a umožnily tak deformovat soudní spor v neprospěch stěžovatelky.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Ústavní soud si pro posouzení věci vyžádal od Okresního soudu v Jeseníku (dál jen "okresní soud") příslušný spis (sp. zn. 5 C 23/2018).
8. Stěžovatelka sice v petitu ústavní stížnosti brojí proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo její dovolání odmítnuto jako nepřípustné, avšak žádné konkrétní výhrady proti tomuto rozhodnutí nevznáší. Její argumentace se v podstatě pohybuje v poloze pouhé polemiky se skutkovými a z nich vyvozenými právními závěry, k nimž dospěly soudy nižších instancí (viz např. námitky týkající se pochybností o výpovědích svědků). Takto vymezeným stížnostním petitem a svojí argumentací ovšem stěžovatelka podstatně omezuje prostor pro ústavněprávní přezkum ze strany Ústavního soudu.
9. S ohledem na velice sporou (resp. zcela absentující) argumentaci stěžovatelky ohledně rozhodnutí Nejvyššího soudu se Ústavní soud omezí na konstatování, že posouzení přípustnosti dovolání je zásadně věcí Nejvyššího soudu. Fakticky se tak přezkum Ústavního soudu soustřeďuje pouze na posouzení dvou otázek, a to, zda Nejvyšší soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, jde-li o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami. Ani jedna z citovaných situací v projednávaném případě nenastala.
10. Nejvyšší soud jednoznačně vymezil, resp. poukázal na svoji dosavadní judikaturu, která řešila otázku, jaké předpoklady je třeba splnit, aby mohlo nastat dědění ve třetí dědické třídě, tzn. existenci společné domácnosti, a proti jeho závěrům nelze mít žádné výhrady.
11. Zpochybňuje-li nyní stěžovatelka skutková zjištění soudů nižších stupňů, tedy že ze skutkových zjištění obecných soudů nevyplynulo, že by vedlejší účastnice řízení sdílela společnou domácnost se zůstavitelem, dostává se tak jednak mimo rámec svého stížnostního petitu, jednak i mimo kompetence Ústavního soudu, který není (až na výjimky) oprávněn přezkoumávat skutková zjištění obecných soudů. Jen pro doplnění však Ústavní soud uvádí, že okresní soud provedl řádné dokazování ohledně existence společné domácnosti zůstavitele a vedlejší účastnice řízení vycházející z bezprostřední znalosti osob obeznámených se životem zůstavitele a své závěry rovněž dostatečně odůvodnil. Ani z tohoto pohledu by nemohla být ústavní stížnost stěžovatelky úspěšná.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu