ECLI:CZ:US:2020:3.US.172.20.1
sp. zn. III. ÚS 172/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Z. J., zastoupeného JUDr. Jiřím Novákem, advokátem, sídlem T. G. Masaryka 11, Přerov, proti usnesení Mgr. Jana Valenty, soudního exekutora, sídlem Dr. Milady Horákové 496/27, Olomouc ze dne 26. ledna 2018 č. j. 196 EX 5860/08-676 ve znění opravného usnesení ze dne 26. ledna 2018 č. j. 196 EX 5860/08-677, usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 25. června 2019 č. j. 60 Co 70/2018-936 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. listopadu 2019 sp. zn. 20 Cdo 3529/2019, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Mgr. Jana Valenty, soudního exekutora, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 6 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 12 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl v trestním řízení shledán vinným organizátorstvím trestného činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. a) k §250b odst. 1 a 5 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění zákona č. 265/2001 Sb., za což mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v délce trvání pěti let, trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech, včetně jejich zastupování na základě plné moci v trvání pěti let, a dále byl zavázán společně s druhým obžalovaným J. P., aby společně a nerozdílně zaplatili poškozené obchodní společnosti AB-Credit a. s., náhradu škody ve výši 17 000 000 Kč. Poškozenou společností bylo následně zahájeno exekučním řízení vedené k vymožení uvedeného exekučního titulu, které běží od roku 2008.
3. Dne 25. 1. 2018 manželka stěžovatele (povinného) navrhla částečné zastavení a odklad exekuce s odůvodněním, že vymáhaný dluh je výlučným dluhem stěžovatele a nemovitosti, které měly být v rámci exekuce následující den draženy, jsou jejím výlučným majetkem. Dne 26. 1. 2018 podala manželka stěžovatele vylučovací žalobu ohledně předmětných nemovitostí. Vylučovací žalobu následně podal i stěžovatel.
4. Rovněž dne 26. 1. 2018 byl napadeným usnesením Mgr. Jana Valenty, soudního exekutora, sídlem Dr. Milady Horákové 496/27, Olomouc (dále jen "soudní exekutor") ze dne 26. 1. 2018 č. j. 196 EX 5860/08-676, ve znění opravného usnesení ze dne 26. 1. 2018 č. j. 196 EX 5860/08-677, vydražitelce AMBRA UH s. r. o. udělen příklep v dražbě v jeho výroku blíže označených dražených nemovitostech ve společném jmění stěžovatele a jeho manželky za nejvyšší podání 3 726 000 Kč.
5. Stěžovatel následně podal odvolání proti usnesení soudního exekutora s tím, že vzhledem k uplatněným podáním byla dána překážka konání dražby.
6. Řízení o vylučovací žalobě stěžovatelovy manželky bylo usnesením Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud") ze dne 15. 3. 2018 č. j. 46 C 24/2018-71 zastaveno z důvodu překážky věci rozhodnuté. Vylučovací žaloba stěžovatele byla zamítnuta rozsudkem téhož soudu ze dne 21. 3. 2018 č. j. 41 C 23/2018-45 s tím, stěžovatel nebyl aktivně legitimován k jejímu podání.
7. Usnesením Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") ze dne 25. 6. 2019 č. j. 60 Co 70/2018-936 bylo o stěžovatelovu odvolání rozhodnuto tak, že usnesení soudního exekutora bylo potvrzeno.
8. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2019 sp. zn. 20 Cdo 3529/2019 bylo stěžovatelovo dovolání proti usnesení krajského soudu odmítnuto s tím, že je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
9. Stěžovatel uvádí, že soudní exekutor přistoupil k dražbě navzdory tomu, že věděl o vznesených podáních stěžovatele, respektive jeho manželky, s odůvodněním, že zastavení exekuce by nebylo důvodné. S tím však stěžovatel nemůže souhlasit, když dle §336i odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v rozhodném znění, platí, že bylo-li zjištěno, že byla podána žaloba na vyloučení prodávané nemovité věci z výkonu rozhodnutí (§267), soud dražební jednání odročí až do pravomocného rozhodnutí o žalobě. Postup soudního exekutora přitom měl závažné následky, zasahující do práv stěžovatele, když se jím celá jeho rodina ocitla bez střechy nad hlavou.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
12. Ustanovení §336i odst. 1 o. s. ř. vskutku stanoví, že bylo-li zjištěno, že byla podána žaloba na vyloučení prodávané nemovité věci z výkonu rozhodnutí (§267), soud dražební jednání odročí až do pravomocného rozhodnutí o žalobě. Praxe nicméně dovodila, že toto ustanovení nelze použít v případě zjevně neopodstatněné vylučovací žaloby, neboť je-li zřejmé, že žalobě nemůže být vyhověno, představovalo by odročení jednání jen nedůvodný průtah v provedení výkonu rozhodnutí. Ústavní soud se ztotožňuje s komentářovou literaturou, že opačný výklad není možný, neboť by ve svém důsledku znamenal, že dražební jednání by se nemuselo uskutečnit nikdy (viz MÁDR, J. in JIRSA, J. a kol: Občanské soudní řízení, soudcovský komentář; Praha, Wolters Kluwer, 2013; citováno dle informačního systému ASPI, §336i).
13. Tento závěr nutno bezpochyby uplatnit právě i na stěžovatelovu věc, když stěžovatel žádá, aby byla přisouzena relevance podáním, která měla obstrukční charakter, respektive zcela zjevně neměla naději na úspěch, jak ostatně dokládá výsledek řízení o podaných žalobách, kdy jedné nebylo vyhověno pro překážku věci rozhodnuté a druhé pro absenci aktivní legitimace. I stěžovatelova ústavní stížnost se jeví být sledující shodné cíle, totiž obstrukce bránící naplnění smyslu exekučního řízení, které je přitom vedeno k výkonu řádně vydaného exekučního titulu. K takovým záměrům však bezpochyby institut ústavní stížnosti sloužit nemá, a stěží by tedy bylo možno podanou stížnost považovat za důvodnou.
13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu