ECLI:CZ:US:2020:3.US.1758.20.1
sp. zn. III. ÚS 1758/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Symona, zastoupeného Mgr. Tomášem Krásným, advokátem, sídlem Čs. legií 1719/5, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2020 č. j. 30 Cdo 3868/2019-139 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. května 2019 č. j. 44 Co 544/2017-128, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. 6. 2020, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Stěžovatel se žalobou proti vedlejší účastnici domáhal zaplacení částky 1 723 125 Kč s příslušenstvím jako nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného před Okresním soudem v Ostravě pod sp. zn. 36 C 264/93 a řízení vedeného před Městským soudem v Brně (dále jen "městský soud") pod sp. zn. 41 C 32/2004. Rozsudkem městského soudu ze dne 22. 6. 2017 č. j. 49 C 166/2016-88 byla vedlejší účastnici uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 315 525 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 19. 8. 2016 do zaplacení (výrok I) a na náhradě nákladů řízení částku 22 004 Kč (výrok III). Co do částky 1 407 600 Kč se stejným úrokem z prodlení z této částky a stejným úrokem z prodlení z částky 1 723 125 Kč za dobu od 19. 2. 2016 do 18. 8. 2016 byla žaloba zamítnuta (výrok II).
3. K odvolání stěžovatele i vedlejší účastnice řízení Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 16. 5. 2019 č. j. 44 Co 544/2017-128 potvrdil rozsudek městského soudu v části výroku I, pokud jde o povinnost vedlejší účastnice zaplatit stěžovateli částku 177 875 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 19. 8. 2016 do zaplacení a co do částky 137 650 Kč s týmž úrokem z prodlení žalobu zamítl (výrok I). Dále zrušil výrok II rozsudku městského soudu v části týkající se úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 19. 2. 2016 do 18. 8. 2016 a v tomto rozsahu řízení zastavil. Ve zbylé části tento výrok potvrdil (výrok II). Vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 37 847,75 Kč (výrok III).
4. Dovolání stěžovatele proti výroku I rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 4. 2020 č. j. 30 Cdo 3868/2019-139 odmítl podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu, neboť mělo vady, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly odstraněny v zákonné lhůtě. Podle Nejvyššího soudu dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované §241a odst. 2 občanského soudního řádu. Nebylo v něm řádně vymezeno, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu. Takovéto vymezení bylo třeba provést samostatně pro každý jednotlivý dovolací důvod, a nikoli pouze obecně citací §237 občanského soudního řádu. Z dovolání není seznatelné, který předpoklad přípustnosti považoval stěžovatel pro jednotlivé dovolací důvody za splněný.
III.
Argumentace stěžovatele
5. Podle stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání pro vady v rozporu se zákonem. V dovolání bylo uvedeno, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena. Rovněž v něm bylo uvedeno, že již není možné vycházet z částky odškodnění, kterou stanovil Nejvyšší soud v stanovisku jeho občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010, a také, že se krajský soud odchýlil od tohoto stanoviska. Právní otázkou, kterou Nejvyšší soud doposud neřešil, měla být valorizace částky stanovené v uvedeném stanovisku jako základní výše odškodnění za průtahy v řízení. Další právní otázka pak měla spočívat v tom, zda skutečně je možné postihovat poškozeného za jednání jiných účastníků, které vedlo k prodloužení sporu, anebo zda má za taková jednání nést odpovědnost stát. Jestliže tedy stěžovatel zcela konkrétně popsal, v čem spatřuje právní otázku, která doposud nebyla dovolacím soudem řešena, není možné jeho dovolání odmítnout jako vadné. Šlo také o překvapivé rozhodnutí, protože právní zástupce stěžovatele v minulosti již podával obdobně konstruované dovolání a dovolací soud je věcně projednal. Další uplatněné námitky se týkaly věcného posouzení žaloby ze strany krajského soudu a městského soudu.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je v části, ve které směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, přípustná [stěžovatel neměl k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva dle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
7. Závěr o přípustnosti ústavní stížnosti již ale nelze vztáhnout k té její části, kterou se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku krajského soudu. K odmítnutí dovolání totiž došlo z důvodu, že v něm nevymezil, v čem spatřuje předpoklady přípustnosti dovolání podle §241a odst. 2 občanského soudního řádu, tedy z důvodu nesplnění zákonem stanovených náležitostí návrhu [v podrobnostech viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. K věcnému přezkumu tohoto rozhodnutí by proto mohlo dojít pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud v tomto řízení zrušil napadené usnesení dovolacího soudu. Teprve v takovém případě by se otevřel prostor pro jeho přezkum jednak v dovolacím řízení, jednak v případném následném řízení o ústavní stížnosti.
V.
Vlastní posouzení
8. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele, napadenými rozhodnutími a obsahem spisu vedeného u městského soudu pod sp. zn. 49 C 166/2016, který si vyžádal pro účely tohoto řízení, zhodnotil, že ústavní stížnost je v části, ve které byla shledána přípustnou, zjevně neopodstatněná.
9. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
10. Pro rozhodnutí o ústavní stížnosti bylo určující, zda Nejvyšší soud v souladu se zákonem posoudil náležitosti stěžovatelem podaného dovolání. Pokud by totiž dovolání odmítl, aniž by k tomu byl dán některý z důvodů podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu, takovéto rozhodnutí by mělo za následek odepření přístupu k dovolacímu soudu a tím i porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Řádné vyčerpání dovolání je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zároveň podmínkou toho, aby Ústavní soud mohl přezkoumat napadený rozsudek krajského soudu.
11. Za této situace se Ústavní soud předně zabýval otázkou, zda dovolání stěžovatele obsahovalo náležitosti podle §241a odst. 2 občanského soudního řádu, mezi něž patří i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Je zjevné, že dovolání mohlo být přípustné jen podle §237 občanského soudního řádu, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Součástí dovolání tak mělo být vymezení, který z uvedených předpokladů přípustnosti dovolání měl být dán v případě dovoláním napadeného rozsudku krajského soudu.
12. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že takovéto vymezení v dovolání řádně provedeno nebylo, a tomuto hodnocení po seznámení se s obsahem dovolání přisvědčil i Ústavní soud. Zákon nestanoví konkrétní formu, jakou má dovolatel předmětné vymezení učinit, a tedy samo o sobě není překážkou, jestliže se tak stane v dovolání na více místech. Z obsahu dovolání nicméně musí být zřejmé, co je obsahem právní otázky, na které závisí rozhodnutí odvolacího soudu, a jakým způsobem na ni dovolatel nahlíží z hlediska dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu, tedy která ze situací uvedených v §237 občanského soudního řádu měla podle jeho názoru nastat [srov. např. nález ze dne 16. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 2622/16 (N 79/85 SbNU 353)]. Toto vymezení musí být jednoznačné, přičemž není úlohou Nejvyššího soudu je jakkoli domýšlet či doplňovat.
13. V dané věci stěžovatel namítal, že krajský soud měl v rámci svého posouzení valorizovat výchozí částku pro určení výše náhrady nemajetkové újmy způsobené průtahy v soudním řízení. I kdyby bylo možné uznat, že v souvislosti s touto námitkou byla v dovolání formulována určitá právní otázka ve smyslu §237 občanského soudního řádu (což nebyla), z textu dovolání není zřejmé, v jakém vztahu by její řešení obsažené v rozsudku krajského soudu bylo k dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu. Na jednom místě stěžovatel v souvislosti s touto námitkou vytýká krajskému soudu, že neměl vycházet ze stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010, na jiném místě zase tvrdí, že se krajský soud od tohoto stanoviska odchýlil. Předmětné vymezení pak chybí i u dalších námitek, které stěžovatel uplatnil, respektive nelze jej dovodit jen z úvodního obecného vymezení, že napadený rozsudek krajského soudu "závisí na vyřešení otázky práva hmotného, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a také, že při řešení právní otázky se soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně od stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010". Při posouzení dovolání a jeho odmítnutí pro vady tak Nejvyšší soud postupoval v souladu s §243c odst. 1 občanského soudního řádu. Napadeným usnesením nebylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani jiné jeho ústavně zaručené základní právo nebo svoboda.
14. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele, a to zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro zjevnou neopodstatněnost a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2020
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu