ECLI:CZ:US:2020:3.US.1818.20.1
sp. zn. III. ÚS 1818/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace ADIVIT, spol. s r. o., sídlem Murgašova 2, Nitra, Slovenská republika, zastoupené JUDr. Vojtěchem Mádrem, advokátem, sídlem kanceláře Údolní 552/65, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. června 2020 č. j. 32 Cdo 1253/2020-831, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2019 č. j. 2 Cmo 8/2018-793 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2017 č. j. 45 Cm 47/2007-721, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní korporace Viking Mašek, a.s., sídlem Na Maninách 1620/6, Praha 7 - Holešovice a Ing. Rudolfa Maška, jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, konkrétně rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a usnesení Nejvyššího soudu.
2. Z ústavní stížnosti, z ústavní stížností napadených rozhodnutí a dalších podkladů přiložených k ústavní stížnosti, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti.
3. Krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky na zaplacení částky 3 917 673, 90 Kč s příslušenstvím, rozhodl o nákladech řízení a o vrácení zaplacené zálohy na znalce. V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud uvedl, že se stěžovatelka domáhala po vedlejších účastnících vrácení zaplacené kupní ceny za balící stroj a úhrady z titulu náhrady škody vzniklé jí v důsledku porušení smluvní povinnosti, neboť byla přesvědčena, že při uvádění stroje do provozu byly zjištěny jakostní vady, jež nesplňovaly sjednané technické podmínky a po marném upozornění na ně proto od kupní smlouvy odstoupila. Podle krajského soudu však nebyl dán důvod k odstoupení od kupní smlouvy, neboť nedošlo k jejímu podstatnému porušení.
4. Vrchní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek krajského soudu v meritu věci potvrdil, a částečně změnil výrok o nákladech řízení. Vrchní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka neprokázala, že dodaný stroj byl vadný ve smyslu ujednání kupní smlouvy a vada nedostatečného výkonu stroje byla vytknuta až po uplynutí sjednané záruční doby. Proto podle jeho názoru neměla stěžovatelka právní důvod k odstoupení od kupní smlouvy.
5. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl. Podle Nejvyššího soudu není dovolání přípustné, protože rozhodnutí vrchního soudu nespočívá na stěžovatelkou vyslovených procesních námitkách a vytýkané vady řízení nejsou způsobilým dovolacím důvodem.
II. Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy zasáhly do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod. Konkrétně uvádí, že došlo k zásahu do práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. Dále stěžovatelka konstatuje, že obecné soudy postupovaly v rozporu s čl. 1 odst. 2, čl. 10, čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
7. Stěžovatelka je přesvědčena, že v řízení vedeném před obecnými soudy docházelo k zásadnímu a opakovanému porušování jejího základního práva na soudní ochranu. Dále se domnívá, že Nejvyšší soud rozhodoval formalisticky bez zájmu o spravedlivé rozhodnutí věci. Stěžovatelka se domnívá, že obecné soudy nepostupovaly nestranně a zvýhodňovaly vedlejší účastníky a všechny skutečnosti svědčící ve prospěch stěžovatelky pomíjely. Stěžovatelka dokonce vyjadřuje přesvědčení, že byla obecnými soudy diskriminována, neboť je slovenskou obchodní korporací.
8. Stěžovatelka vytýká Nejvyššímu soudu, že nesprávně hodnotil dokazování provedené soudy nižších stupňů. Dále stěžovatelka uvádí, že Nejvyšší soud postupoval formalisticky a věcně se nezabýval porušením jejích základních práv a svobod a tím aproboval vady důkazního řízení vedeného soudy nižších stupňů.
9. Stěžovatelka dále uvádí, že krajský soud prováděl selektivní dokazování a opomenul většinu důkazů jí navržených. Podle mínění stěžovatelky tak neprovedl takové důkazy, které by objasnily skutečný stav věci. Tím dle jejího názoru došlo k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Další stěžovatelkou navržené důkazy měl krajský soud zcela pominout. Při tom se stěžovatelka odvolává na nález sp. zn. I. ÚS 1135/17 ze dne 1. 11. 2017 (N 200/87 SbNU 259; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná v internetové databázi Nalus - viz http://nalus.usoud.cz) a nález sp. zn. III. ÚS 2110/07 ze dne 28. 5. 2009 (N 123/53 SbNU 553).
10. Stěžovatelka je přesvědčena, že krajský soud postupoval nesprávně ve vztahu k nesporným skutečnostem, neboť tyto skutečnosti ve svém rozhodnutí zpochybnil, aniž by ji na to předem upozornil. Stěžovatelka pak tyto skutečnosti neprokazovala, což jí mělo být krajským soudem přičteno k tíži. Závěry krajského soudu proto stěžovatelka považuje za vnitřně rozporné a nepředvídatelné. V tomto směru považuje stěžovatelka i rozhodnutí vrchního soudu za nedostatečně odůvodněné a nepřesvědčivé. Stěžovatelka dále uvádí, že krajský soud ji nepoučil podle §118a odst. 3 o. s. ř., čímž rovněž zatížil řízení vadou, která zasáhla do jejích základních práv a svobod. Tento nedostatek pak podle jejího názoru nezhojil žádný ze soudů vyšších stupňů. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka také uvádí, že, přes rozpory ve znaleckých posudcích, krajský soud neprovedl výslech znalců a podle jejího názoru se pasoval do role experta, který dokáže posoudit předkládané skutečnosti. Stěžovatelka se také domnívá, že obecné soudy nepřihlédly k jí namítané podjatosti znalce ani k námitkám k dalším vadám znaleckých posudků. Tím podle stěžovatelky zapříčinily nepřezkoumatelnost ústavní stížností napadených rozhodnutí. Stěžovatelka také uvádí, že neměla možnost vyjádřit se ke všem navrženým a provedeným důkazům, která je dána §123 o. s. ř.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s požadavky kladenými §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V této části řízení o ústavních stížnostech je přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Dospěje-li Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (viz čl. 83 Ústavy), který je postaven mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto není další přezkumnou instancí v systému obecných soudů, která by měla pravomoc znovu posuzovat otázky tzv. podústavního práva a vyjadřovat se ke všem interpretačním a aplikačním prvkům obsaženým v ústavní stížností napadených rozhodnutích orgánů veřejné moci. V případech, kdy podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje Ústavní soud o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, proto nemá pravomoc svým vlastním rozhodováním nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho přezkum je limitován ústavností pravomocných rozhodnutí, jakož i řízení, která je předchází. Vázán touto svou pravomocí posoudil i předloženou ústavní stížnost.
14. Podstata ústavní stížnosti směřuje k vadám důkazního řízení, včetně namítaných porušení procesních předpisů, které s tímto řízením souvisí. Stěžovatelka se odvolává na tzv. opomenuté důkazy, případně extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Tyto vady jsou podle jejího názoru takového rozsahu, že představují zásah do ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Z rozsudku vrchního soudu i usnesení Nejvyššího soudu a přiložených dovolání a odvolání je patrné, že stěžovatelka v ústavní stížnosti z velké části opakuje námitky, které již uplatnila před obecnými soudy, aniž by se soustředila na jejich ústavněprávní rozměr. Odkazy, případně četné citace rozhodnutí Ústavního soudu, ani tvrzení o porušení práva na soudní ochranu tento nedostatek nemohou odstranit. To se zřetelně projevuje i ve stěžovatelčině argumentaci proti usnesení Nejvyššího soudu. Dovolací řízení není identické s nalézacím ani odvolacím řízením, a proto nelze Nejvyššímu soudu vytýkat, že se soustředil na pravomoci, které mu občanský soudní řád při přezkumu dovolání svěřil, ani to, že nemůže bez dalšího posoudit všechny vypočítané vady. Postup Nejvyššího soudu tak není přehnaně formalistický, ale odehrává se v rámci zákona.
15. Tvrzením stěžovatelky proto Ústavní soud nemůže přisvědčit. Napadaná rozhodnutí obecných soudů jsou ucelená a předložené závěry nejsou logicky ani empiricky vadné. Vady, které stěžovatelka uvádí, v nich nejsou patrné a rozhodnutí obecných soudů nijak nevyvolávají dojem, že by byla nepřezkoumatelná. Vylíčený skutkový stav je přesvědčivý a je patrné, jak k němu krajský soud, případně vrchní soud, dospěl. To, že neprovedl všechny navržené důkazy, protože byl důvodně přesvědčen o tom, že zjistil všechny rozhodující skutečnosti, neznamená, že opomenul důkazní návrhy stěžovatelky.
16. Ústavní soud proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
17. Co se týče návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti ústavní stížností napadených usnesení obecných soudů podle ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, pak takový postup by byl možný, pouze pokud by Ústavní soud ústavní stížnost přijal. Takový návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu, a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2020
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu