ECLI:CZ:US:2020:3.US.183.20.1
sp. zn. III. ÚS 183/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného J. S., zákonným zástupcem a Mgr. Bc. Ivem Nejezchlebem, advokátem, sídlem Joštova 138/4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2019 č. j. 8 Tdo 1215/2019-431, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. ledna 2019 sp. zn. 4 Tmo 1/2019 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 7. listopadu 2018 sp. zn. 8 Tm 18/2018, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V posuzované věci Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. Stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Brně, soudu pro mládež (dále jen "městský soud") uznán vinným ze spáchání pokusu provinění těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 trestního zákoníku, jakož i ze spáchání provinění výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu bylo uloženo úhrnné trestní opatření odnětí svobody v délce dvaceti měsíců, jež bylo podmíněně odloženo na zkušební dobu třiceti měsíců. Po dobu běhu zkušební doby byla stěžovateli uložena výchovná povinnost ve formě účasti na skupinovém probačním programu s názvem Z kruhu ven. Městský soud též rozhodl o náhradě škody. Předmětného jednání se stěžovatel dopustil tak, že dne 30. 12. 2017 v Brně v parku pod hradem Špilberk fyzicky napadl poškozeného L. R., s nímž si předtím domluvil schůzku, kovovým boxerem, když jej udeřil touto zbraní do obličeje, čímž poškozenému způsobil tržnou ránu nad obočím v délce 10 cm, která si vyžádala lékařské ošetření v celkové anestézii. Poškozený byl v důsledku svého zranění omezen v běžném způsobu života až do 12. 1. 2018.
3. Stěžovatel rozsudek městského soudu napadl odvoláním podaným ke Krajskému soudu v Brně, soudu pro mládež (dále jen "krajský soud"), který odvolání stěžovatele jako nedůvodné podle §256 trestního řádu zamítl.
4. Usnesení krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním, které bylo Nejvyšším soudem, soudem pro mládež (dále jen "Nejvyšší soud") podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítnuto.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že závěr o jeho vině byl postaven toliko na výpovědi poškozeného L. R., který byl před incidentem jeho přítelem, s nímž měl však stěžovatel jisté konflikty, neboť se mu nelíbilo, že poškozený prodával spolužákům drogy a zároveň se oba zajímali o stejnou dívku.
6. Městský soud se měl dle přesvědčení stěžovatele více zabývat věrohodností poškozeného, když z hlediska důkazního šlo o tzv. tvrzení proti tvrzení. Nadto se stěžovatel domnívá, že věrohodnost poškozeného je snížena, pokud tento mohl mít zájem na výsledku řízení a navíc prodával drogy. Městský soud nerespektoval princip presumpce neviny a princip in dubio pro reo, když upřednostnil výpověď L. R. před výpovědí stěžovatele.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Stěžovatel se svými námitkami de facto domáhá revize skutkového stavu, který byl však dle náhledu Ústavního soudu objasněn dostatečně ve smyslu §2 odst. 5 trestního řádu. Stěžovatel brojí zejména proti způsobu, jakým městský soud v nalézacím řízení hodnotil výpověď poškozeného L. R. a domnívá se, že věrohodnost svědka měla být zkoumána podrobněji, za využití znaleckého zkoumání, když byly důvodné pochybnosti o věrohodnosti tohoto svědka. Na tomto místě je však třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané zákonem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není (až na výjimečné situace tzv. extrémního rozporu skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů) v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. V posuzované věci nadto nebyla důkazní situace taková, jak ji popisuje stěžovatel, tedy toliko tvrzení stěžovatele proti tvrzení poškozeného, neboť z napadeného usnesení Nejvyššího soudu, které sumarizuje dokazování před obecnými soudy, vyplývá, že výpověď poškozeného byla podpořena dalšími ve věci provedenými důkazy (zejména svědeckými výpověďmi dalších svědků, záznamy telekomunikačního provozu za účelem lokalizace telefonů v době spáchání provinění; taktéž byl proveden znalecký posudek k mechanismu zranění poškozeného, neboť stěžovatel uváděl, že povaha zranění neodpovídá úderu tzv. boxerem, ze znaleckého posudku však vyplynulo, že zranění odpovídá úderu velké intenzity tupým předmětem a že rána tzv. boxerem odpovídá tomuto typu zranění), kdežto obhajoba stěžovatele nebyla relevantně důkazně podložena. Městský soud se taktéž vypořádal se všemi námitkami obhajoby týkajícími se různých pohnutek, které podle stěžovatele měly vést poškozeného ke smyšlené výpovědi (např. zájem o stejnou dívku, dále údajná msta poškozeného z důvodu sporu o finanční prostředky). Pokud jde o údajnou nutnost provedení znaleckého zkoumání za účelem zhodnocení věrohodnosti poškozeného, Ústavní soud podotýká, že nalézací soud není povinen, zejména za situace, kdy je výpověď poškozeného potvrzena dalšími ve věci provedenými důkazy, provádět další dokazování k věrohodnosti svědka. Primárně si věrohodnost vyhodnocuje sám nalézací soud při výslechu svědka v hlavním líčení za dodržení zásad ústnosti a přímosti.
10. Stěžovatel též namítá, že nebyl dodržen princip presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny. Z presumpce neviny je odvozen princip rozhodování in dubio pro reo, jemuž dle platných procesních předpisů odpovídá důvod pro zproštění obžaloby dle §226 písm. a) a c) trestního řádu. Součástí presumpce neviny je i zásada, podle níž musí být obžalovanému vina trestným činem bez rozumných pochybností prokázána. Tam, kde existují jakékoliv rozumné pochybnosti, musejí být vyloženy ve prospěch obviněného [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 3094/08 (N 103/53 SbNU 293), I. ÚS 910/07 (N 156/50 SbNU 389), I. ÚS 49/06 (N 92/49 SbNU 381) či I. ÚS 429/03 (N 141/31 SbNU 257)]. Presumpce neviny vždy vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese v trestním řízení konkrétní důkazní břemeno, přičemž je to nakonec obecný soud, na němž spočívá odpovědnost za náležité objasnění věci (srov. §2 odst. 5 in fine trestního řádu). V nálezu sp. zn. III. ÚS 2042/08 (N 247/55 SbNU 377) Ústavní soud konstatoval, že lze-li v trestním řízení na základě provedeného dokazování dospět k několika přibližně stejně pravděpodobným skutkovým verzím, a soud se přikloní k verzi, která je pro obviněného nepříznivá, porušuje princip rozhodování in dubio pro reo, a tím i presumpci neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny. V posuzované věci nicméně Ústavní soud neshledává porušení principu in dubio pro reo, neboť nedošlo k naplnění podmínek pro jeho uplatnění ve smyslu shora uvedeného, když na základě provedeného dokazování nebylo možno dospět ke dvěma přibližně stejně pravděpodobným skutkovým verzím.
11. Ústavní soud na základě výše uvedeného konstatuje, že z hlediska rozsahu provedeného dokazování a hodnocení jednotlivých důkazů nedošlo v postupu obecných soudů k žádným vadám, jež by měly za důsledek porušení základních práv stěžovatele.
12. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu