ECLI:CZ:US:2020:3.US.1842.20.1
sp. zn. III. ÚS 1842/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky P. M., zastoupené Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou se sídlem 5. května 1050/66, Praha 4, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 6. 2020, č. j. 6 Co 726/2020-408, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovanému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ("krajský soud"), neboť má za to, že jím byla porušena její základní práva zaručená čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Předmětem řízení, předcházejícího podání nyní posuzované ústavní stížnosti, byla úprava výchovných a výživových poměrů a vydání předběžného opatření ve vztahu k nezletilému synovi M., jehož otcem je J. M.
3. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ("okresní soud") ze dne 5. 2. 2015, č. j. 24 Nc 980/2014-25, byl nezletilý na základě schválené dohody obou rodičů svěřen do péče stěžovatelky.
4. Dne 5. 9. 2018 byl otcem podán návrh na změnu úpravy poměrů k nezletilému s odůvodněním, že stěžovatelka stěhováním do místa vzdáleného 195 km od místa bydliště znemožnila otci styk s dítětem. Tomuto návrhu okresní soud vyhověl, když usnesením ze dne 20. 9. 2018 ve znění usnesení krajského soudu ze dne 23. 10. 2018 bylo vydáno předběžné opatření, které nezletilého svěřilo do péče otce s tím, že stěžovatelka měla zajištěn styk se synem po tři první po sobě následující víkendy v měsíci. Důvodem tohoto rozhodnutí byla okolnost, že za situace, kdy oba rodiče jsou schopni se o nezletilého postarat na velmi dobré úrovni a ten má k oběma citovou vazbu, stěžovatelka svým jednostranným jednáním zmařila možnost pravidelného styku otce se synem a projevila tím nedostatek respektu k němu.
5. Stěžovatelka si od března 2020 zajistila nové zaměstnání a bydlení v místě bydliště otce. Na základě této skutečnosti podala dne 11. 5. 2020 návrh na zrušení shora uvedeného předběžného opatření.
6. Okresní soud usnesením ze dne 20. 5. 2020, č. j. 37 P 32/2015-M388, návrhu stěžovatelky na zrušení předběžného opatření vyhověl a nově nařídil zatímní střídavou péči obou rodičů.
7. Oba rodiče se proti usnesení okresního soudu odvolali. Krajský soud následně usnesením napadeným nyní posuzovanou ústavní stížností usnesení okresního soudu změnil tak, že návrh stěžovatelky na nařízení předběžného opatření, kterým by bylo zrušeno předběžné opatření nařízené usnesením okresního soudu ze dne 20. 9. 2018, zamítl. Důvodem tohoto rozhodnutí byla okolnost, že v dané věci není dána potřeba zatímní úpravy poměrů v tom směru, aby byl nezletilý předběžně svěřen do péče stěžovatelky. Nenastala totiž žádná situace, na kterou by bylo třeba okamžitě reagovat ještě před vydáním konečného rozhodnutí. Nezletilý se se stěžovatelkou pravidelně stýká a na základě dohody rodičů je ve střídavé péči.
8. Bližší rekapitulace předchozího řízení není nutná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné informace známy.
9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítá, že se krajský soud nezabýval otázkou, zda pominuly důvody, pro které bylo předběžné opatření nařízeno, a dopustil se tak protiústavní svévole, neboť napadené usnesení takto postrádá zákonný podklad.
10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a na základě uplatněných stížnostních námitek a obsahu napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
11. Ústavní soud především připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a jeho úkolem, jakožto orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není výklad podústavního práva nebo sjednocování judikatury obecných soudů. Pokud proto napadené rozhodnutí obecného soudu je dostatečně odůvodněno a provedený výklad podústavního práva není zjevně nelogický, protismyslný či jinak vybočující z racionálních interpretačních metod, není důvod, aby závěry obecných soudů Ústavní soud jakkoliv relativizoval, a to i za situace, kdy si je vědom možného výkladu odlišného, který by byl také racionální. Z principu ústavně souladného výkladu a používání právních předpisů totiž plyne rovněž závěr, že Ústavní soud je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, zasahuje-li jimi zvolený výklad do ústavně zaručených základních práv stěžovatele, nikoliv ale v případě, kdy tento způsob výkladu Ústavní soud nepovažuje za nejlepší, případně jediný možný.
12. V nyní posuzované věci je napadeno usnesení krajského soudu, kterým byl zamítnut návrh stěžovatelky na zrušení předchozího předběžného opatření, týkajícího se zejména styku rodičů s nezletilým.
13. Ústavní soud k tomu považuje nejprve za nezbytné podotknout, že k soudním rozhodnutím v rodinných věcech přistupuje velmi rezervovaně. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak v kombinaci s omezeným přezkumem předběžného opatření jako rozhodnutí zatímní povahy velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda v případě napadeného rozhodnutí nejde o extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak zasáhlo do práva účastníka řízení na soudní ochranu.
14. K otázce samotné způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjádřil tak, že ji obecně vyloučit nelze. Ústavní soud však rozhodnutí o předběžných opatřeních věcně přezkoumává pouze výjimečně, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků nezasahují konečným způsobem a není jimi ani prejudikován konečný výsledek sporu. Proto je podrobuje ústavněprávnímu přezkumu jen v rámci tzv. omezeného testu ústavnosti. Při takovém testu zkoumá, zda předběžné opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu je také flagrantní porušení zásad spravedlivého procesu (z poslední doby srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1121/20 ze dne 11. 8. 2020; veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz). Předběžná opatření tedy zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany řízení, neboť při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků s konečnou platností, nýbrž jedná se o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu. Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta. Posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je proto věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření.
15. Ústavní soud posoudil věc ve výše vymezeném rozsahu a neshledal porušení základních práv stěžovatelky, a tedy ani žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah. Je totiž zřejmé, že stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje se závěry, ke kterým dospěl krajský soud, přičemž však její argumentace nepřekročila rámec výkladu podústavního práva. Napadené rozhodnutí má přitom zákonný podklad, bylo vydáno příslušným soudem a není svévolné ve smyslu čl. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny, čl. 36 Listiny ani čl. 8 odst. 1, odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Krajský soud návrh stěžovatelky náležitě posoudil a na základě své úvahy, kterou řádně odůvodnil, jej zamítl. Tyto závěry nehodlá zdejší soud - rovněž s přihlédnutím ke shora naznačené zásadě minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, jež je navíc zvláště zvýrazněna u ústavního přezkumu předběžných opatření - přehodnocovat, neboť je považuje za přiléhavé a nespatřuje v nich nic, co by odůvodnilo jeho kasační zásah.
16. Argumentace stěžovatelky, že v rozhodnutí krajského soudu chybí dostatečné odůvodnění, je dle názoru Ústavního soudu lichá. Jak se totiž podává již ze shora podané narace, krajský soud (bod 12 usnesení) uvedl, že ,,[...] se nedomnívá, že je v dané věci dána potřeba zatímní úpravy poměrů v tom směru, aby byl nezletilý předběžně svěřen do péče stěžovatelky. Nenastala totiž žádná situace, na kterou by bylo třeba okamžitě reagovat a která by byla důvodem pro to, že není možno vyčkat do konečného rozhodnutí věci." Nadto odvolací soud ve stejném bodě zdůrazňuje, že ačkoli je nezletilý v péči otce, není nijak bráněno jeho styku se stěžovatelkou. "[J]enom skutečnost, že si stěžovatelka zajistila nájemní smlouvou nájem bytu (nikoli domu), nemůže být důvodem pro změnu péče předběžným opatřením." Je tedy zřejmé, že napadené usnesení odůvodněno je a pokud proto stěžovatelka tvrdí opak, brojí ve skutečnosti proti závěrům učiněným krajským soudem, nikoliv proti absenci tohoto odůvodnění. Netřeba však zdůrazňovat, že pouhý nesouhlas s výsledkem soudního řízení nepožívá a ani nemůže požívat ústavní ochrany.
17. Stěžovatelka dále tvrdí, že obecné soudy nepřihlédly k výpovědi nezletilého, v níž bylo vysloveno přání trávit více času se stěžovatelkou.
18. Ústavní soud připomíná, že ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: "(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte" (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19 a 21, a tam citovanou judikaturu). V případě, že jeden z rodičů naplňuje tato kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče; naopak v případě, že oba rodiče naplňují tato kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529) či nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629)].
19. Jak se podává z předchozích rozhodnutí vydaných v této věci (srov. shora), před odstěhováním stěžovatelky do B. byla kritéria pro svěření nezletilého do péče naplněna u obou rodičů stejnou měrou. Po odstěhování stěžovatelky se ale situace změnila. Právě z toho důvodu bylo předběžné opatření vydáno ve prospěch otce nezletilého. Pokud však krajský soud založil svoje rozhodnutí na tom, že nezletilý je v současnosti v péči otce, nicméně se stěžovatelkou se pravidelně stýká a v důsledku dohody rodičů je nyní ve střídavé péči, což odpovídá jeho nejlepšímu zájmu, nespatřuje Ústavní soud v závěru, že není dána akutní potřeba změny stávající péče předběžným opatřením, žádné vybočení představující ústavněprávní exces, na které by musel zdejší soud reagovat kasačním nálezem.
20. Pokud by totiž krajský soud stěžovatelce vyhověl a akceptoval by její námitku, že pro vydání předběžného opatření již pominuly důvody a proto je soud musí zrušit, byl by v důsledku tohoto rozhodnutí nezletilý v péči stěžovatelky, pro což krajský soud neshledal za daných okolností žádný relevantní důvod a tento závěr Ústavní soud, pamětliv shora naznačené zdrženlivosti v těchto věcech, nehodlá jakkoliv zpochybňovat. O tom, komu bude nezletilý svěřen do péče, ostatně teprve bude rozhodnuto, a jak uvedl krajský soud, za tím účelem bude vypracován revizní znalecký posudek.
21. Dle názoru Ústavního soudu tedy nelze právním závěrům a ani procesnímu postupu krajského soudu z ústavněprávního hlediska nic podstatného vytknout, a proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu