ECLI:CZ:US:2020:3.US.185.20.1
sp. zn. III. ÚS 185/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti Aloise Žižky, zastoupeného JUDr. Davidem Kourou, advokátem se sídlem Františkánská 7, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2019, č. j. 22 Cdo 2082/2019-247, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 12. 2018, č. j. 56 Co 221/2018-219, a rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 28. 6. 2018, č. j. 5 C 187/2016-190, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Domažlicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí. Tvrdí přitom, že těmito rozhodnutími došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále i jen "Listina"), práva na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a práva vlastnit majetek garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatel stručně rekapituluje podstatu a průběh řízení před obecnými soudy. Soud prvního stupně zamítl jeho žalobu, kterou se domáhal určení, že v žalobě vymezený pozemek, resp. jeho část (dále i jen "předmětný pozemek") je v jeho vlastnictví. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a Nejvyšší soud posléze podané dovolání odmítl.
3. Soudy žalobu zamítly proto, že předmětný pozemek nabyla vydržením již matka stěžovatele, která jej v dobré víře téměř 30 let držela. Oproti tomu stěžovatel podmínky pro vydržení nesplnil, neboť jeho držba netrvala 10 let. Vydržený pozemek přitom matka stěžovatele na svého syna (na rozdíl od pozemků jiných) nepřevedla.
4. Stěžovatel v řízení před obecnými soudy argumentoval, že do doby jeho držby měla být započtena i doba, po kterou věc v dobré víře držela jeho právní předchůdkyně. Ve věci aplikovaná judikatura Nejvyššího soudu však vycházela z názoru opačného. Podle této judikatury si totiž oprávněný držitel může započítat do doby nezbytné k vydržení věci či práva dobu oprávněné držby svého právního předchůdce jen tehdy, pokud ten sám věc či právo již nevydržel. Jestliže věc vydržel již právní předchůdce žalobce uplatňujícího své vlastnictví k věci z titulu vydržení, může žalobce nabýt vlastnictví k věci vydržením jen její oprávněnou držbou po celou vydržecí dobu; zápočet doby právního předchůdce je v takovém případě podle Nejvyššího soudu vyloučen.
5. Stěžovatel považuje takový právní názor za nesprávný a důsledky jeho aplikace v projednávané věci dokonce za protiústavní. Podle stěžovatele totiž tento právní názor vytváří nespravedlivou nerovnost mezi držiteli věci nacházejícími se v obdobné situaci (tj. mezi těmi, jejichž právní předchůdci věc vydrželi, a těmi, jejichž právní předchůdci věc sice drželi, ale nikoliv dostatečně dlouho), přičemž tyto dvě typové situace může od sebe dělit teoreticky i jediný den.
6. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
7. Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný.
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena v řízení o ústavní stížnosti výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí považuje za ústavně konformní a že shora vymezené důvody ke svému zásahu v projednávané věci neshledal. Jak totiž plyne již z rekapitulace ústavní stížnosti, stěžovatelův nesouhlas s napadenými rozhodnutími je založen na jediné klíčové námitce: stěžovatel považuje za nespravedlivé a protiústavní, pokud soudy na jedné straně dovolují zápočet doby držby u těch právních předchůdců, kteří věc ještě sami nevydrželi, a na straně druhé tuto možnost neuznává ve vztahu k právním předchůdcům, kteří sami vlastnické právo vydržením nabyli.
10. Ústavní soud - jakkoliv mu nepřísluší vyjadřovat se ke správnosti výkladu podústavního práva - však takové rozlišování má za ústavně konformní. V prvé řadě Ústavní soud konstatuje, že se nejedná o rozlišování vykazující znaky libovůle či dokonce svévole, jak argumentuje stěžovatel. Obě naznačené typové situace se totiž od sebe podstatně liší a skutečnost, že jsou podrobeny odlišnému právnímu režimu, nelze bez dalšího považovat za neodůvodněné nerovné zacházení.
11. V případě, že právní předchůdce věc vydržením sám nabyl, získává vlastnické právo k věci se všemi souvisejícími důsledky. Nadále tudíž může s vydrženou věcí sám disponovat (např. vlastnické právo k ní dále převést) a jakési další, v podstatě paralelní či nadbytečné, počítání trvání držby pro potřeby případných budoucích držitelů by tak postrádalo přesvědčivé logické odůvodnění.
12. Situace, v níž právní předchůdce držitele nedrží věc po dobu nutnou k vydržení, je pak podstatně odlišná. Za takové situace odpovídá podstatě a smyslu vydržení (totiž právní ochraně dlouho trvající faktické situace, resp. ochraně dlouho trvající dobrověrné držby), pokud zákonodárce poskytl pozdějším držitelům určité dobrodiní, které spočívá v tom, že si mohou dobu, po niž věc držel jejich právní předchůdce, do vydržecí doby započítat.
13. Přitakat nelze ani argumentu stěžovatele, podle něhož je nespravedlivé, že o tom, která z obou situací nastane, může často rozhodovat i několik málo dní. V prvé řadě Ústavní soud zdůrazňuje, že ve stěžovatelově věci se o tak těsný případ zdaleka nejednalo. Navíc Ústavní soud připomíná, že podobné problémy jsou spojeny s aplikací jakékoliv lhůty a jen stěží se jim lze vyhnout. Pokud by proto Ústavní soud podobné námitce přisvědčil, v podstatě by popřel smysl stanovení jakýchkoliv právních lhůt. Je nepochybně pravdou, že není velký faktický rozdíl mezi držbou trvající devět let a jedenáct měsíců a držbou trvající deset let a jeden den. V obou případech se jedná o dlouho (téměř stejně dlouho) trvající faktický stav a zákonodárce (či při aplikaci zákonných pravidel soudy) by měl zvažovat, zda takovému faktickému stavu poskytnout právní ochranu. Zpochybnění existence precizních lhůt, byť se jejich aplikace v hraničních případech může subjektivně zdát přehnaně přísnou, by ale mělo devastující důsledky pro efektivitu právního řádu a odporovalo by zejména principu právní jistoty.
14. Ústavní soud proto shrnuje, že řízení před obecnými soudy bylo spravedlivé a že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou opřena o přesvědčivý a racionální právní názor a lze je považovat za ústavně konformní. Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu