ECLI:CZ:US:2020:3.US.1856.20.1
sp. zn. III. ÚS 1856/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Jiřího Strnadela, zastoupeného JUDr. Josefem Čejkou, advokátem, sídlem náměstí 3. května 1606, Otrokovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020 č. j. 30 Cdo 1200/2018-268, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 3, 7, 10, 36 a 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práva zaručená v čl. 3, 6, 8 a 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatel (žalobce) se podanou žalobou domáhal po vedlejší účastnici řízení (žalované) zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 1 200 000 Kč, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího ve zveřejňování jeho osobních údajů na elektronické adrese www.isir.justice.cz v právní věci vedené u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. KSBR 45 INS 18298/2014.
3. Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 3. 2020 č. j. 30 Cdo 1200/2018-268 dovolání stěžovatele odmítl, a to zčásti podle §238 odst. 1 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), jímž bylo odmítnuto odvolání stěžovatele, byla přípustná žaloba pro zmatečnost podle §229 odst. 4 o. s. ř., zčásti podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jelikož výrokem III. a částí výroku II. rozsudku městského soudu nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč a nešlo o vztahy ze spotřebitelských smluv nebo o pracovněprávní vztahy. V rozsahu výroku II., kterým městský soud potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výrocích III., IV. a V., stál napadený rozsudek městského soudu na závěru o neexistenci újmy na straně stěžovatele, avšak námitka stěžovatele, že se nemajetková újma neprokazuje a vzniká již porušením práva, nemohla založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť se ohledně jejího posouzení městský soud neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 11. 11. 2015 sp. zn. 30 Cdo 3849/2014), posoudil-li danou otázku opačně, tedy že existenci nemajetkové újmy způsobené jinak, než porušením práva na přiměřenou délku řízení, musí žalobce tvrdit a také prokázat. Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2010 sp. zn. II. ÚS 862/10 (N110/57 SbNU 403; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) přitom nebyl podle názoru Nejvyššího soudu případný, neboť se týkal výlučně náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, tedy jiného nároku, než jaký byl předmětem tohoto řízení. Vzhledem k tomu, že se stěžovateli nepodařilo zpochybnit jeden z důvodů, který vedl městský soud k zamítnutí žaloby, nemohly další dovolací námitky zpochybňující závěr městského soudu o neexistenci nesprávného úředního postupu přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit, neboť by se jejich posouzení dovolacím soudem nemohlo v poměrech stěžovatele nijak projevit, což učinilo jeho dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005 sp. zn. 29 Odo 663/2003). Nejvyšší soud doplnil, že v režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu"), se nelze úspěšně domáhat uložení povinnosti konat nad rámec poskytnutí zadostiučinění podle §31a odst. 2 téhož zákona (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013 sp. zn. 30 Cdo 3279/2012). Vady řízení namítané stěžovatelem pak nemohly založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení Nejvyšší soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejvyššímu soudu vytýká, že se nevypořádal s jeho argumenty o nesprávném úředním postupu, ani s jinými stěžovatelem nastolenými otázkami (např. v judikatuře Nejvyššího soudu dosud neřešenými), na něž opětovně poukazuje v ústavní stížnosti. Nejvyšší soud ani neuvedl, jaká jeho konstantní judikatura (kromě věci sp. zn. 30 Cdo 3849/2014) je na daný případ přiléhavá, čímž porušil právo na spravedlivý proces. Rovněž namítá, že Nejvyšší soud nerespektoval názor Ústavního soudu vyslovený ve shora uvedeném nálezu sp. zn. II. ÚS 862/10, podle něhož vzniká nemajetková újma již samotným porušením základních práv a svobod. Nejvyšší soud zpochybnil nemajetkovou újmu stěžovatele, když přehlédl, že jinak než svými tvrzeními ji nemůže prokázat. Dále namítá, že Nejvyšší soud měl sjednotit dosud nejednotné rozhodování krajského soudu ohledně zveřejňování osobních údajů v insolvenčním rejstříku. Poukazuje i na to, že byť jde o občanskoprávní spor, má vedlejší účastnice řízení více práv než stěžovatel (např. je osvobozena od placení soudních poplatků na rozdíl od stěžovatele, který za řízení proti státu musel zaplatit soudní poplatek z dovolání). Stěžovatel uzavírá, že zveřejňování jeho osobních údajů v insolvenčním rejstříku není nezbytné ve smyslu čl. 8 Úmluvy a pakliže Nejvyšší soud tuto skutečnost nezohlednil (stejně jako ostatní stěžovatelem tvrzené okolnosti), porušil tím rovněž shora uvedená základní práva stěžovatele.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je rovněž přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Stěžovatel brojí proti usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo jeho dovolání odmítnuto, jelikož nebylo přípustné, mj. i proto, že se městský soud neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu v otázce potřeby prokázání nemajetkové újmy. K tomu Ústavní soud připomíná, že posouzení přípustnosti dovolání náleží do výlučné pravomoci Nejvyššího soudu, Ústavní soud pouze dbá o dodržení ústavním pořádkem vyžadovaných náležitostí odůvodnění soudního rozhodnutí, jakož i ostatních záruk spravedlivého procesu dle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nálezy ze dne 30. 10. 2019 sp. zn. II. ÚS 1852/19 či ze dne 10. 10. 2017 sp. zn. III. ÚS 3733/15].
8. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí jasně a srozumitelně vysvětlil, proč není stěžovatelovo dovolání přípustné. Ústavní soud nemá žádné výhrady proti závěrům prezentovaným ve výše citovaném rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3849/2014, v jakých případech je pro účely náhrady škody podle zákona o odpovědnosti státu třeba prokazovat vznik nemajetkové újmy a kdy nikoliv, resp. kdy se presumuje. Mimo oblast újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení není třeba vznik nemajetkové újmy dokazovat především v situacích, kdy je zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoli osoba, která by byla danou skutečností postižena, a šlo by tedy o notorietu, kterou dokazovat netřeba. O takový případ však v nyní posuzované věci zjevně nešlo.
9. Stěžovatel se dožadoval náhrady nemajetkové újmy za to, že v insolvenčním rejstříku byly zveřejněny jeho osobní údaje (bydliště, rodné číslo) a tyto byly odstraněny až po jeho opakovaných žádostech. Namítá, že tímto postupem došlo k zásahu do jeho základních práv (zejména do práva na ochranu soukromí a neponižující zacházení). V kontextu okolností případu nelze především přehlédnout, že stěžovatel ve věci vystupoval jako obecný zmocněnec jednoho z věřitelů (Společenství domu X). I když lze vnímat stěžovatelovu subjektivní obavu ze zneužití osobních údajů, je třeba respektovat, že insolvenční rejstřík je rejstříkem veřejným, takže i údaje, které stěžovatel sám dobrovolně poskytl, jsou v zásadě údaji veřejnými. To, že na jeho žádost byly určité osobní údaje z insolvenčního rejstříku posléze vymazány, neznamená, že jejich samotné uvedení bylo protiprávní.
10. Pakliže se stěžovateli nepodařilo prokázat vznik nemajetkové újmy, nemohly jeho další dovolací námitky, týkající se posouzení nesprávnosti úředního postupu, skutečně přípustnost dovolání založit, neboť by jimi nemohl zvrátit pro něj nepříznivé rozhodnutí. Nebylo tedy nutné, aby Nejvyšší soud tyto jednotlivé námitky podrobně vypořádával. Jak totiž Ústavní soud konstatoval již ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 989/08 ze dne 12. 2. 2009 (N 26/52 SbNU 247), není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy "nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná".
11. Nad rámec stěžovatelem vznesených námitek lze dodat (obdobně jako v usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2018 sp. zn. II. ÚS 2681/18, které se týkalo jeho podobné věci), že jakkoli je pravda, že zveřejněním podpisu, bydliště a data narození stěžovatele došlo do jisté míry k zásahu do jeho soukromí, šlo o zásah vycházející z výkladu §421 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, který stanoví, že v insolvenčním rejstříku insolvenční soud zveřejňuje chronologicky s uvedením okamžiku vložení "veškerá podání, která se vkládají do soudního spisu vedeného insolvenčním soudem ohledně dlužníka, nestanoví-li tento zákon jinak." Určité omezení stěžovatelova soukromí může být tedy legitimním zásahem do jeho práv. Tento zásah je navíc přiměřený cíli sledovanému právní úpravou, kterým je transparentnost postupu insolvenčních soudů a dostupnost informací pro veřejnost. Proto nelze ani v postupu obecných soudů, které zamítly stěžovatelův nárok na náhradu škody, spatřovat pochybení, které by mohlo zakládat porušení jeho ústavně zaručených práv.
12. Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení základních práv stěžovatele a jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu