ECLI:CZ:US:2020:3.US.1877.20.1
sp. zn. III. ÚS 1877/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelek 1) ČESKÁ SLAVONIA, s. r. o., sídlem Hostinského 1533/4, Praha 5 - Stodůlky, a 2) ALKON PLUS, s. r. o., sídlem K Trninám 34/945, Praha 6 - Řepy, zastoupených JUDr. Jakubem Vozábem, advokátem, sídlem Na Květnici 713/7, Praha 4 - Nusle, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2019 č. j. 30 Cdo 1724/2017-253, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2016 č. j. 20 Co 392/2016-227 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. července 2016 č. j. 25 C 3/2016-194, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelky domáhaly zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelky se společně a nerozdílně domáhaly zadostiučinění za nemajetkovou újmu a náhrady škody, která jim měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") v řízení vedeném pod sp. zn. 39 Cm 15/2001, v němž stěžovatelky požadovaly doplacení ceny díla a uhrazení smluvní pokuty za prodlení po původní žalované obchodní společnosti LÖFFLER, spol. s r. o. Nesprávný úřední postup stěžovatelky spatřovaly v nepřiměřené délce původního řízení, které trvalo od podání žaloby dne 30. 4. 2001 první stěžovatelkou, přičemž druhá stěžovatelka se stala účastnicí původního řízení namísto první stěžovatelky usnesením ze dne 5. 11. 2012 na základě smlouvy o postoupení pohledávek. Tvrzená škoda měla vzniknout v důsledku nemožnosti uspokojit pohledávku z majetku původní žalované, která se stala mezitím nemajetnou.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem žalobu zamítl a rozhodl o povinnosti stěžovatelek zaplatit původní žalované náhradu nákladů řízení. V řízení bylo zjištěno, že první stěžovatelka se o namítané nemajetkové újmě dozvěděla nejpozději ke dni 23. 11. 2012, kdy nabylo právní moci usnesení městského soudu ze dne 5. 11. 2012 o tom, že se připouští singulární sukcese. Od tohoto data tak první stěžovatelka již nebyla účastnicí původního řízení. Vzhledem k tomu, že svůj nárok dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), u vedlejší účastnice uplatnila až dne 7. 7. 2015, byl již promlčen. Námitku promlčení, kterou vznesla vedlejší účastnice vůči první stěžovatelce, proto obvodní soud uznal jako důvodnou. Od okamžiku, kdy do řízení vstoupila druhá stěžovatelka, byl již postup soudu zcela plynulý bez jakýchkoliv průtahů, tudíž vůči této stěžovatelce k nesprávnému úřednímu postupu ani nedošlo. Nedůvodným obvodní soud shledal též požadavek první stěžovatelky na náhradu škody, neboť ta svoji pohledávku úplatně postoupila druhé stěžovatelce a již ji nevlastnila. Rovněž druhé stěžovatelce škoda nevznikla, neboť vůči ní nebyl shledán odpovědnostní titul podle zákona č. 82/1998 Sb. a navíc této stěžovatelce muselo být zřejmé, že původní žalovaná byla v době postoupení pohledávky již nemajetná.
4. K odvolání stěžovatelek městský soud napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu jako věcně správné potvrdil a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
5. Nejvyšší soud dovolání první stěžovatelky v rozsahu zadostiučinění za nemajetkovou újmu zamítl; ve zbývajícím rozsahu dovolání stěžovatelek odmítl zčásti jako nepřípustné a zčásti pro vady. Přípustné (avšak nedůvodné) bylo dovolání shledáno v otázce hmotného práva ohledně stanovení počátku běhu promlčecí lhůty u nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení v případě účastníka řízení, jehož účastenství v řízení skončilo rozhodnutím o procesním nástupnictví v důsledku postoupení vymáhané pohledávky, neboť tato právní otázka nebyla dosud ve všech souvislostech Nejvyšším soudem vyřešena. K této otázce Nejvyšší soud uvedl, že právní mocí usnesení o procesním nástupnictví účastenství dosavadního žalobce končí, bylo-li rozhodováno o celém jím žalobou uplatněnému nároku (tak jako v nynější věci). Vůči tomuto žalobci jde o konečné rozhodnutí a v řízení dále o jeho hmotných ani procesních právech není rozhodováno. Tím končí i jeho veškerá případná nejistota spojená s konečným výsledkem řízení a v souvislosti s dalším trváním řízení tak tento žalobce již žádnou nemajetkovou újmu ve smyslu §31 zákona č. 82/1998 Sb. pociťovat nemůže. Ani případný majetkový zájem daný smluvním vztahem s novým žalobcem, ani případné personální propojení skrze statutární orgány mu nemůže založit další nárok na náhradu nemajetkové újmy. Pro účely stanovení počátku běhu promlčecí lhůty podle §32 odst. 3 věty druhé zákona č. 82/1998 Sb. se ve vztahu k dosavadnímu účastníku řízení, jehož účast na řízení končí, považuje za rozhodující právní moc usnesení o procesním nástupnictví. Městský soud tedy správně vyhodnotil první stěžovatelkou uplatněný nárok jako promlčený.
II.
Argumentace stěžovatelek
6. Stěžovatelky předně podrobně rekapitulují průběh původního řízení, v němž jim měla vzniknout tvrzená nemajetková újma a škoda. Soud prvního stupně měl vydat své první rozhodnutí ve věci až více než jedenáct let po zahájení řízení, čímž stěžovatelkám znemožnil uplatnit pohledávku za původní žalovanou, která mezitím vstoupila do likvidace. K nynějšímu řízení pak namítají zejména, že soudy (především Nejvyšší soud) posoudily otázku vzniku újmy zcela formalisticky a jednostranně. Dvě roviny újmy - majetková a nemajetková - jsou dle stěžovatelek na sobě nezávislé a musejí být posuzovány odděleně. Stěžovatelky jsou přesvědčeny, že v jejich případě došlo k naplnění všech předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu a závěry soudů, jimiž jim byla jakákoliv náhrada odepřena, považují za rozporné se svým ústavně zaručeným právem na ochranu majetku i na soudní ochranu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, stěžovatelky jsou právně zastoupeny podle §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelky vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska stěžovatelkami uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud předesílá, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině běžných zákonů. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod stěžovatele. K takovému závěru však Ústavní soud v posuzované věci nedospěl.
10. Předně je zřejmé, že stěžovatelky v ústavní stížnosti předkládají toliko vlastní verzi právního posouzení věci, navíc podpořenou argumenty, jejichž správnost byla přesvědčivě vyvrácena již v řízení před obecnými soudy. Jak nejprve obvodní soud, tak následně vyšší soudy rozhodující ve věci velmi konkrétně a podrobně reagovaly na námitky stěžovatelek, přičemž se s otázkami nyní znovu vznesenými v ústavní stížnosti vypořádaly způsobem, k němuž Ústavní soud nemá výhrad.
11. Namítají-li stěžovatelky, že je zřejmé, že v původním řízení došlo k naplnění všech předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu v důsledku dlouhodobé nečinnosti soudu prvního stupně, Ústavní soud dodává, že vůči první stěžovatelce a jí požadované náhradě nemajetkové újmy soudy žalobu nezamítly z důvodu, že by k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo, nýbrž proto, že první stěžovatelka svůj nárok uplatnila až po uplynutí promlčecí lhůty. Ve vztahu k druhé stěžovatelce potom správně vyhodnotily, že tato do řízení vstoupila až v době, kdy postup soudů rozhodujících ve věci byl plynulý a bez průtahů (což zároveň doložily rekapitulací úkonů provedených soudy v původním řízení). Správným Ústavní soud shledal též závěry soudů týkající se stěžovatelkami požadované náhrady majetkové újmy. Tvrdí-li stěžovatelky dále, že obě složky újmy - majetková a nemajetková - měly být posuzovány odděleně a na sobě nezávisle, Ústavní soud uvádí, že právě tak bylo soudy k posouzení stěžovatelkami uplatněných nároků přistupováno, když nejprve byla posuzována otázka vzniku nemajetkové újmy a až následně otázka náhrady majetkové škody, a to vůči každé ze stěžovatelek zvlášť. Námitky vznesené v ústavní stížnosti se proto v tomto ohledu částečně míjejí s obsahem napadených rozhodnutí.
12. Ústavní soud nepřehlédl, že dovolání druhé stěžovatelky bylo v části, v níž napadla závěr městského soudu o neexistenci odpovědnostního titulu vůči nároku na náhradu škody, odmítnuto jako vadné. Uplatňují-li proto stěžovatelky v ústavní stížnosti obsahově shodnou námitku (srov. body 16 a 32 rozsudku Nejvyššího soudu a str. 10 ústavní stížnosti), když tvrdí, že předpoklady vzniku odpovědnosti státu za hmotnou újmu, jež byly v případě první stěžovatelky naplněny, měly být přičitatelné i druhé stěžovatelce, nezbývá Ústavnímu soudu než takovou námitku odmítnout jako materiálně nepřípustnou.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelek, ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu