ECLI:CZ:US:2020:3.US.188.20.1
sp. zn. III. ÚS 188/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti GOODMAN Group s. r. o., sídlem Pod Krejcárkem 975/2, Praha 3 - Žižkov, zastoupené Mgr. Markem Nemethem, advokátem, sídlem Opletalova 1015/55, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. listopadu 2019 č. j. 7 Afs 448/2018-28, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Dne 1. 8. 2011 byla uzavřena smlouva o převodu vlastnictví bytové jednotky a podílu na nebytové jednotce mezi stěžovatelkou, jako stranou prodávající, a Ivou Prusenovskou, jako stranou kupující. Právní účinky vkladu práva do katastru nemovitostí vznikly dnem 2. 8. 2011, vklad práva byl do katastru nemovitostí zapsán dne 24. 10. 2011. Stěžovatelka od smlouvy odstoupila z důvodu neuhrazení kupní ceny nabyvatelkou, a to podáním ze dne 20. 1. 2013, s čímž nabyvatelka dne 23. 1. 2013 vyjádřila svůj nesouhlas. Stěžovatelka proto podala žalobu na určení vlastnického práva. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25. 9. 2014 č. j. 98 C 16/2013-51, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2015 č. j. 53 Co 41/2015-96 bylo určeno, že vlastníkem předmětných nemovitostí je stěžovatelka.
3. Dne 2. 11. 2016 podala stěžovatelka žádost (výzvu) k vrácení přeplatku na dani z převodu nemovitostí podle §154 zákona č. 280/2009 S., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád") s tím, že účinky kupní smlouvy ze dne 1. 8. 2011 byly zrušeny výše uvedenými rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 9 a Městského soudu v Praze. Rozhodnutím Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 9 (dále jen "správce daně") ze dne 11. 1. 2017 č. j. 94803/17/2009-70461108909 správce daně žádosti stěžovatelky o vrácení přeplatku na dani z převodu nemovitostí nevyhověl. Důvodem nevyhovění byla skutečnost, že stěžovatelka neměla ke dni podání žádosti na dani z převodu nemovitostí vratitelný přeplatek a přeplatek jí nevznikl ani do šedesáti dnů de dne podání žádosti. Proti rozhodnutí správce daně podala stěžovatelka odvolání. Rozhodnutím ze dne 4. 7. 2017 č. j. 30070/17/5100-31461-701836 vedlejší účastník odvolání zamítl a rozhodnutí správce daně potvrdil.
4. Rozhodnutí vedlejšího účastníka napadla stěžovatelka žalobou ke Krajskému soudu v Brně, který ji usnesením ze dne 20. 9. 2017 č. j. 30 Af 63/2017-72, postoupil k vyřízení Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud") jako soudu místně příslušnému. Městský soud poté žalobu rozsudkem ze dne 20. 9. 2018 č. j. 6 Af 48/2017-102 zamítl s odůvodněním, že na rozdíl od absolutní neplatnosti kupní smlouvy, kdy povinnost platit daň nevzniká, je jiná situace v případě odstoupení od kupní smlouvy, neboť v takových případech vlastnické právo na druhou osobu přechází, tudíž daň byla uhrazena v souladu se zákonem. Otázka toho, že později může být vlastnictví nemovité věci napadeno v soudním řízení pro odstoupení od kupní smlouvy, má přitom vliv pouze pro posouzení oprávněnosti žádosti o prominutí daně podle §25 odst. 3 zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 357/1992 Sb."). Dovolat se prominutí daně podle citovaného ustanovení může poplatník, pokud k odstoupení od smlouvy dojde ve lhůtě 3 let ode dne vzniku právních účinků vkladu práva do katastru nemovitostí, a zároveň daňový subjekt v téže lhůtě žádost o prominutí daně podá. V případě stěžovatelky došlo ke vzniku právních účinků vkladu práva do katastru nemovitostí dne 2. 8. 2011, takže lhůta pro podání žádosti začala běžet ode dne 3. 8. 2011 a uplynula dne 3. 8. 2014. V této lhůtě tedy mělo dojít jak k odstoupení od smlouvy, tak k podání žádosti o prominutí daně. Stěžovatelka odstoupila od kupní smlouvy dne 20. 1. 2013, k platnému doručení došlo dne 23. 1. 2013. Odstoupení od smlouvy tedy bylo učiněno ve vymezené tříleté lhůtě a první podmínka byla splněna, stěžovatelka však ve lhůtě žádost o prominutí daně z převodu nemovitostí nepodala, proto správce daně nepochybil, pokud její žádost o vrácení přeplatku na dani zamítl.
5. Stěžovatelka napadla rozsudek městského soudu kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 14. 11. 2019 č. j. 7 Afs 448/2018-28 zamítl. Nejvyšší správní soud se v odůvodnění napadeného rozsudku s odkazem na svou judikaturu ztotožnil se shora uvedenými závěry městského soudu, a zopakoval, že skutečnost, že stěžovatelka platně odstoupila od kupní smlouvy, a její vlastnické právo bylo deklarováno rozsudky civilních soudů, na vzniku daňové povinnosti nic nemění (§9 odst. 2 zákona č. 357/1992 Sb.). Námitky stěžovatelky, které se týkají počátku a běhu lhůty pro podání žádosti o prominutí daně podle §25 odst. 3 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb. měl pro posouzení zákonnosti rozhodnutí o přeplatku Nejvyšší správní soud za irelevantní, neboť předmětem soudního přezkumu v nyní posuzované věci bylo rozhodnutí o žádosti stěžovatelky o vrácení přeplatku na dani z převodu nemovitostí, nikoliv rozhodnutí o žádosti o prominutí této daně, navíc z obsahu správního spisu nelze ani zjistit, zda stěžovatelka vůbec takovou žádost podala, ani sama stěžovatelka toto v kasační stížnosti netvrdila.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že jí byla vyměřena daňová povinnost, která posléze odpadla. Stěžovatelka má za to, že k právním účinkům vkladu vlastnického práva v její prospěch došlo až na základě rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2015 č. j. 53 Co 41/2015-96, který nabyl právní moci dne 23. 2. 2016. Stěžovatelka je proto přesvědčena, že tříletá lhůta pro podání žádosti o prominutí daně z převodu nemovitostí začala běžet až dnem 24. 2. 2016 a skončila dne 24. 2. 2019. Stěžovatelka podala "žádost o vrácení" dne 2. 11. 2016 včas v zákonné lhůtě, když po dobu běhu soudního řízení žádost podat nemohla, neboť o oprávněnosti odstoupení od smlouvy rozhoduje výlučně soud. To, že si stát ponechal bez právního důvodu její finanční prostředky (uhrazenou daň), považuje stěžovatelka za nemravné a rozporné se základními zásadami právního státu. Stěžovatelka podotýká, že katastrální úřad rozsudky soudů akceptoval, a stejně tak má povinnost akceptovat je i správce daně v daňovém řízení (§5 daňového řádu), které má na civilní řízení navazovat a reflektovat jeho výsledky. Stěžovatelka argumentuje i zásadou jednoty právního řádu, kdy není možné podle předpisů soukromého práva vyčkávat na rozhodnutí soudů s tím, že podle norem veřejného práva může zatím lhůta marně uplynout. Takový závěr by byl dle názoru stěžovatelky absurdní a ve svém důsledku protiústavní, neboť naráží na princip práv nabytých v dobré víře a legitimního očekávání. Ostatně podala-li by stěžovatelka žádost dříve, než by soudní řízení skončilo, byla by tato nejspíše zamítnuta, když v katastru nemovitostí by v době rozhodování byl zapsaný původní prodávající jako vlastník. Závěrem stěžovatelka uvádí, že právní úprava nahrazující zákon č. 357/1992 Sb. [tedy zákonné opatření Senátu č. 340/2013 Sb., o dani z nabytí nemovitých věcí, účinné ode dne 1. 1. 2014, dále jen "zákonné opatření č. 340/2013 Sb.")] možnost prominutí daně neobsahuje, stěžovatelka tedy neměla jinou možnost, než postupovat jí zvoleným způsobem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Při výkonu této své pravomoci je samozřejmě i Nejvyšší správní soud povinen vykládat a používat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy v souladu s účelem a smyslem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález ze dne 18. 12. 2002 sp. zn. II. ÚS 369/01 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem výkladu, který by extrémně vybočil z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jej bylo možno kvalifikovat jako výklad práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95), nález ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03 (N 129/31 SbNU 159) a další].
9. Ústavní soud především zohlednil, že stěžovatelka shora předestřené námitky uplatnila již v řízení před správními soudy, proto se zaměřil pouze na to, zda se tyto jimi zabývaly a náležitě ústavně konformním způsobem se s nimi vypořádaly. Ústavní soud v tomto směru dospěl k závěru, že městský soud řádně a podrobně odůvodnil, že se vedlejší účastník ve svém rozhodnutí dostatečně vypořádal se všemi stěžovatelkou uplatněnými námitkami, zejména detailně rozebral, z jakého důvodu byla daň z převodu nemovitosti, ačkoliv později došlo k odstoupení od smlouvy, vybrána v souladu se zákonem, a od jakého okamžiku se počítá lhůta pro úspěšné uplatnění žádosti o prominutí daně podle §25 zákona č. 357/1992 Sb.
10. Uvedené platí i pro rozsudek Nejvyššího správního soudu, který Ústavní soud považuje za řádně odůvodněný a přesvědčivý. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že zápisem vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí na základě kupní smlouvy bylo převedeno vlastnické právo k nemovitostem ze stěžovatelky na kupující, došlo tedy k úplatnému převodu vlastnického práva, který je předmětem daně z převodu nemovitostí, a proto byla vyměřená daň uhrazena v souladu se zákonem. Správce daně tedy nepochybil, pokud nevyhověl žádosti stěžovatelky o vrácení přeplatku na dani z převodu nemovitostí, neboť stěžovatelce žádný přeplatek na této dani nevznikl. Stěžovatelka mohla po odstoupení od smlouvy v zákonné lhůtě podat žádost o prominutí daně, která zmírňuje případnou tvrdost právní úpravy, případné řízení o takové žádosti však nebylo předmětem řízení o kasační stížnosti.
11. Podle §9 odst. 2 zákona č. 357/1992 Sb. platilo, že předmětem daně z převodu nemovitostí je rovněž úplatný převod vlastnictví k nemovitostem v případech, kdy dojde následně k odstoupení od smlouvy a převod vlastnictví k nemovitostem na základě smlouvy o zajišťovacím převodu práva nebo přechod vlastnictví k nemovitostem v souvislosti s postoupením pohledávky. Požádala-li tedy stěžovatelka dne 2. 11. 2016 o vrácení přeplatku daně, a správce daně, jehož rozhodnutí bylo potvrzeno vedlejším účastníkem, s odkazem na citovanou právní úpravu její žádosti nevyhověl, přičemž jeho postup byl shledán správními soudy souladný s konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu včetně usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze 24. 11. 2015 č. j. 6 Afs 161/2014-84, nelze postupu finančních orgánů a správních soudů z níže uvedených důvodů ničeho vytknout.
12. Ústavní soud se ve svém usnesení sp. zn. II. ÚS 2027/07 ze dne 12. 6. 2008 (dostupném stejně jako další citované rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz/) zabýval návrhem na zrušení §9 odst. 2 zákona č. 357/1992 Sb., kdy navrhovatel, tak jako stěžovatel v nyní posuzované věci, považoval úpravu umožňující zdanění úplatného převodu nemovitostí, ačkoliv došlo k odstoupení od smlouvy, za iracionální, nevhodnou a nepřiměřenou. Ústavní soud v citovaném usnesení odkázal na své usnesení sp. zn. II. ÚS 77/99 ze dne 14. 8. 2001, ve kterém zaujal názor, že předmětem daně z převodu nemovitostí je úplatný převod vlastnictví k nemovitostem i v takovém případě, kdy posléze dojde k odstoupení od uzavřené kupní smlouvy, a současně konstatoval, že zákonodárce, vědom si toho, že vyměření daně v takových případech může být nepřiměřeně tvrdé, zmocnil finanční ředitelství v §25 odst. 3 zákona č. 357/1992 Sb., ve znění platném do 14. 8. 1998, aby na žádost poplatníka z důvodu tvrdosti prominulo daň z převodu nemovitostí. V usnesení sp. zn. II. ÚS 2027/07 Ústavní soud za procesní situace, kdy poplatník nevyužil práva požádat o prominutí placení daně v zákonem stanovené lhůtě, dospěl k závěru, "že nevyužití práva garantovaného daňovým zákonem, které má za následek majetkovou újmu v podobě povinnosti zaplatit daň, nemůže být zásahem do vlastnického práva, neboť jde o platbu daně, která je uložena zákonem, a to je podle čl. 11 odst. 5 Listiny přípustný zásah do základního práva vlastnit majetek". Od těchto svých závěrů neshledal Ústavní soud důvod se v posuzované věci odchýlit.
13. Jakkoli námitky stěžovatelky vztahující se k otázce žádosti o prominutí daně nejsou pro danou věc (přezkum rozhodnutí o žádosti stěžovatelky o vrácení přeplatku daně z převodu nemovitostí) relevantní, lze přisvědčit městskému soudu, že o tom, že ze strany stěžovatelky došlo k odstoupení od kupní smlouvy, která se stala podkladem pro zápis do katastru nemovitostí, byl správce daně informován až jejím podáním ze dne 2. 11. 2016, tedy v době, kdy od původně podaného daňového přiznání uplynulo více jak 4 roky (1. 2. 2012), resp. od 2. 8. 2011, kdy došlo ke vzniku právních účinků vkladu práva do katastru nemovitostí. Zákon č. 357/1992 Sb. přitom jednoznačně v §25 odst. 3 lhůtu tří let pro podání žádosti o prominutí daně odvíjí ode dne, kdy nastanou skutečnosti uvedené v písmenech a) až d) tohoto ustanovení, tedy v případě odstoupení od smlouvy ode dne vzniku právních účinků vkladu práva do katastru nemovitostí. Pouze na okraj, k námitce stěžovatelky, že v době skončení soudního řízení o určení vlastnictví k nemovitostem právní úprava již podání žádosti o prominutí daně neumožňovala, je třeba uvést, že zákonné opatření č. 340/2013 Sb. v §55 odst. 1 písm. a) stanoví, že v případě odstoupení od smlouvy daňová povinnost k dani z nabytí nemovitých věcí zanikne, a to na základě skutečností uvedených poplatníkem v daňovém přiznání nebo dodatečném daňovém přiznání, zároveň je i podle této úpravy nezbytné doložit, že vlastníkem nemovité věci je původní vlastník nebo osoba, jejíž vlastnické právo vzniklo v důsledku existence vlastnického práva původního vlastníka. Uvedený režim se však použije pouze na případy, kdy daňově právní vztah vznikl po 1. 1. 2014, což neplatí pro věc stěžovatelky, jejíž daňová povinnost vznikla na základě právních účinků vkladu práva do katastru nemovitostí již v roce 2011.
14. Ze shora popsaných příčin nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry napadeného rozsudku, v němž porušení základních práv stěžovatelky neshledal. Nejvyšší správní soud se danou věcí podrobně zabýval, a jak již bylo uvedeno, v odůvodnění svého rozhodnutí ústavně souladným způsobem uvedl, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěl. Stěžovatelka toliko polemizuje s rozhodnutími správních soudů v rovině běžného zákona, nesouhlasí s jejich aplikací §9 odst. 2 a §25 zákona č. 357/1992 Sb., a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Nestačí však namítat, že soudy vyložily právo jinak, než jak odpovídá představě stěžovatelky, a to tím spíše, že právní závěry, na kterých daňové orgány i správní soudy v posuzované věci založily odůvodnění svých rozhodnutí, shledal Ústavní soud již dříve ústavně souladnými.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nedospěl k závěru o porušení základních práv a svobod stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu