ECLI:CZ:US:2020:3.US.1881.20.1
sp. zn. III. ÚS 1881/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti obchodní společnosti GOJA, společnost s ručením omezeným, sídlem 5. května 1139/74B, Jablonec nad Nisou, zastoupené JUDr. Ivanou Weberovou, advokátkou, sídlem V Aleji 1544/23, Jablonec nad Nisou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2020 č. j. 30 Cdo 4143/2019-146, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2019 č. j. 25 Co 161/2019-118 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. února 2019 č. j. 18 C 201/2017-92, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. V řízení o zaplacení částky ve výši 1 950 839,50 Kč Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 6. 2. 2019 č. j. 18 C 201/2017-92 rozhodl, že vedlejší účastnice řízení (žalovaná) je povinna zaplatit stěžovatelce (žalobkyni) částku ve výši 4 200 Kč (výrok I); ve zbytku, tj. co do částky ve výši 1 946 639,50 Kč, žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Žalovaná částka představovala náhradu škody, která měla být stěžovatelce způsobena nesprávným úředním postupem v exekučním řízení nařízeném usnesením Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 16. 10. 2008 č. j. 7 Nc 4099/2008-4 a spočívajícím zejména v průtazích řízení ze strany exekučního soudu i ze strany soudních exekutorů (v průběhu řízení se vystřídali tři). Škoda měla stěžovatelce vzniknout jednak tím, že v době trvajícího inhibitoria (v roce 2011) nemohla prodat svoji nemovitost a později (po skončení exekuce) ji prodala za nižší částku, jednak tím, že z jejího zamýšleného prodeje (v roce 2011) nemohla uspokojit nároky státu vyplývající z dluhu na sociálním pojištění, pročež musela následně hradit penále.
3. K odvolání stěžovatelky i vedlejší účastnice řízení Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 27. 6. 2019 č. j. 25 Co 161/2019-118 rozhodnutí obvodního soudu ve vyhovujícím výroku I ve věci samé, co do částky 1 050 Kč, změnil tak, že žalobu v této části zamítl; ve zbývající části vyhovujícího výroku I, tj. co do částky 3 150 Kč, a v zamítavém výroku II o věci samé jej potvrdil (výrok I). Dále uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 2 700 Kč (výrok II). Městský soud ve shodě s obvodním soudem uzavřel, že v posuzovaném exekučním řízení skutečně došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v průtazích řízení ze strany soudu (i ze strany soudních exekutorů) a současně konstatoval i nepřiměřenou délku řízení způsobenou průtahy při posuzování odvolání stěžovatelky, jež bylo posléze posouzeno jako návrh na zastavení exekuce. Městský soud ovšem na druhou stranu uvedl, že v rozsahu, v jakém se podílelo jednání či opomenutí poškozené (zde stěžovatelky) na vzniku újmy, je vyloučena odpovědnost škůdce, a to z důvodů chybějící příčinné souvislosti.
4. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 4. 2020 č. j. 30 Cdo 4143/2019-146 odmítl, a to zčásti podle §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť předmětem napadeného rozsudku bylo peněžité plnění nepřevyšující částku 50 000 Kč, zčásti podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť se týkalo nákladů řízení a zčásti podle §218 písm. b) o. s. ř. ve spojení s §243c odst. 3 o. s. ř., jako subjektivně nepřípustné. V další části (v rozsahu nároku na náhradu škody představované poklesem hodnoty nemovitosti) Nejvyšší soud dovolání odmítl, neboť stěžovatelka neuplatnila způsobilý dovolací důvod, když postavila své dovolání na jiném skutkovém základě, než městský soud, když městský soud neučinil skutkové zjištění, že by stěžovatelka dříve nemovitost za konkrétní částku prodala, nýbrž vyšel z toho, že stěžovatelka sice nemovitost nabízela k prodeji, avšak bezúspěšně. Namítala-li stěžovatelka nepřiléhavost městským soudem označené judikatury s tím, že se týká poklesu ceny motorových vozidel, u kterých skutečně dochází k poklesu jejich ceny v průběhu času, a to na rozdíl od nemovitostí, pak pominula, že judikatura Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 14. 1. 2016 sp. zn. 30 Cdo 4973/2014), nevychází z toho, že obvyklá cena motorových vozidel zpravidla v průběhu času klesá, nýbrž z toho, že tento pokles obvyklé ceny není v příčinné souvislosti s uplatňovaným odpovědnostním titulem, přičemž Nejvyšší soud tyto závěry vztáhnul i na případ poklesu obvyklé ceny nemovitosti. Na tomto závěru přitom postavil své rozhodnutí i městský soud (ostatně i sama stěžovatelka v dovolání připustila, že k poklesu ceny předmětné nemovitosti by došlo i bez nesprávného úředního postupu). Městský soud se tedy od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nijak neodchýlil.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve popisuje, v čem měl spočívat nesprávný úřední postup (zejména v délce a nepřiměřenosti exekučního řízení) a jaká škoda, jejíž náhrady se domáhá, jí měla vzniknout (pokles ceny nemovitosti a stěžovatelkou zaplacené penále za dluhy na sociálním pojištění, které hodlala uhradit právě z prodeje nemovitosti). Nesouhlasí s tím, že by pokles ceny nemovitosti a povinnost platit úroky z prodlení za dluhy na sociálním pojištění nebyly v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem, jak dovodily obecné soudy. Nebylo-li by jí bráněno v nakládání s nemovitostí v důsledku existujícího inhibitoria, mohla ji prodat v roce 2011 za vyšší cenu a stejně tak by mohla uhradit své dluhy na sociálním pojištění. Rovněž poukazuje na to, že jí obecnými soudy nebylo umožněno vysvětlit a prokázat svá tvrzení ohledně její snahy o splacení dluhů na sociálním pojištění z prodeje nemovitosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je rovněž přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti provádí především rekapitulaci skutkových a právních závěrů obecných soudů, přičemž těžištěm její argumentace je polemika s jejich postupem a na něj navazujícími rozhodnutími (stěžovatelka nesouhlasí s tím, že neexistuje příčinná souvislost mezi jí vzniklou újmou a nesprávným úředním postupem), avšak bez ambicí na dosažení ústavněprávní argumentace.
9. Ústavnímu soudu tak nezbývá než konstatovat, že polemika se závěry obecných soudů při aplikaci podústavních právních norem je okolností, která nespadá do kognice prováděné Ústavním soudem coby orgánem ochrany ústavnosti ve smyslu čl. 83 Ústavy. Ústavní soud totiž není a ani nemůže být, jak již bylo naznačeno výše, další soudní instancí, která by přezkoumávala správnost výkladu a používání podústavního práva obecnými soudy a není povolán ani k tomu, aby se zabýval polemikou stěžovatelky s argumentací obecných soudů, zjevně motivovanou neúspěchem v daném soudním řízení. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil (srov. např. usnesení ze dne 8. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 969/13; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), že není superrevizním článkem soustavy obecných soudů.
10. V závěru obecných soudů ani jejich odůvodnění nespatřuje Ústavní soud exces vybočující z požadavků čl. 36 a násl. Listiny. Nedostatky neshledává ani v posouzení Nejvyššího soudu. Pouhý nesouhlas stěžovatelky s výkladem podústavního práva a posouzením konkrétních skutkových okolností případu obecnými soudy nemůže založit důvod, aby se Ústavní soud věcí zabýval.
11. Z pohledu Ústavního soudu tedy nic nesvědčí o tom, že by se obecné soudy v rámci svého postupu v této konkrétní posuzované věci dopustily pochybení. Obecné soudy svá rozhodnutí odůvodnily dostatečným a přezkoumatelným způsobem. Z pouhého tvrzení stěžovatelky, že mohla nemovitost v roce 2011 (v době trvání inhibitoria) výhodně prodat, přičemž ale v řízení bylo prokázáno, že jednání s případným zájemcem nepostoupilo v rámci předsmluvního vyjednávání do fáze, v níž by byla zřejmá výsledná cena nemovitosti, nelze skutečně dovozovat existenci příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a stěžovatelkou tvrzenou škodou.
12. Rovněž nelze přisvědčit stěžovatelčině námitce, že jí nebylo umožněno vysvětlit a prokázat svá tvrzení ohledně její snahy o splacení dluhů na sociálním pojištění z prodeje nemovitosti. Z provedeného dokazování (a to i stěžovatelkou navrženými důkazy) totiž vyplynulo, že cena za prodej nemovitosti měla být primárně použita na splacení závazků z přijatých půjček. Pakliže stěžovatelka nyní zpochybňuje skutková zjištění (tedy, že by na její tvrzení mělo být nahlíženo jinak), staví tak Ústavní soud do role další přezkumné instance, která mu, jak již bylo několikrát zdůrazněno, nepřísluší.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu