ECLI:CZ:US:2020:3.US.1902.19.1
sp. zn. III. ÚS 1902/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného Mgr. Barborou Schmidtovou, advokátkou se sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1, směřující proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 14. 11. 2018, č.j. 30 P 50/2009-1567, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2019, č.j. 32 Co 24/2019 - 1589, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Okresní soud Praha-východ (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 14. 11. 2018, č.j. 30 P 50/2009-1567, zrušil rozsudek okresního soudu ze dne 4. 2. 2013, č.j. 30 P 50/2009-777, kterým byl upraven styk nezletilého J. se stěžovatelem a současně zamítl návrh matky, aby nebyl upravován styk stěžovatele s nezletilým (výrok I.), stěžovatele zbavil rodičovské odpovědnosti vůči nezletilému (výrok II.), zamítl návrh stěžovatele na neuložení mu vyživovací povinnosti vůči nezletilému (výrok III.) a rovněž zamítl návrh stěžovatele na změnu úpravy poměrů nezletilého (výrok IV.).
2. Rozsudkem ze dne 4. 3. 2019, č.j. 32 Co 24/2019-1589, Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu ve výroku I. změnil tak, že styk stěžovatele s nezletilým se neupravuje, čímž se mění rozsudek okresního soudu ze dne 4. 2. 2013, č.j. 30 P 50/2009-777, ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 5. 6. 2013, č.j. 25 Co 159/2013-813. Ve výroku II. krajský soud rozsudek okresního soudu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Ve výrocích III. a IV. pak krajský soud rozsudek okresního soudu potvrdil.
II.
3. Podle přesvědčení stěžovatele byla napadenými rozhodnutími porušena jeho ústavně zaručená práva na ochranu soukromého a rodinného života a práva rodiče na výchovu dítěte garantovaná Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to dle čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
4. Stěžovatel má za to, že v průběhu rozhodování o jeho styku s nezletilým dochází k jeho soustavné diskriminaci z důvodu pohlaví a jsou bezdůvodně protěžována práva matky. Po celou dobu řízení pociťuje ze strany soudů, orgánu sociálně-právní ochrany dětí a znalců tlak na svou osobu. Dochází podle něj také ke zcela zřejmému účelovému hledání záminek pro očerňování a předsudečné hodnocení jeho osobnosti. Domnívá se, že dosavadní postupy v řízení jednoznačně způsobily negativní postoj nezletilého k jeho osobě, vedly k celkové restrikci jeho výchovných možností vůči nezletilému a v důsledku prohlubujícího se konfliktu mezi matkou a stěžovatelem také zcela znevážily a degradovaly jeho úlohu otce - muže ve výchově nezletilého. Pasivním ve vztahu k nezletilému se stěžovatel dle svého tvrzení stal až v důsledku diskriminačního a šikanózního jednání ze strany příslušných orgánů. Soudy proti němu podle něj a priori brojí a jeho chování označují za nevykonávání rodičovských práv, přestože mu právě ony zabránily v tom, aby svá rodičovská práva mohl vykonávat.
5. Obecné soudy podle mínění stěžovatele soustavně přihlíží k nesprávnému názoru, že dítě patří matce a otec se o něj neumí postarat. V této souvislosti poukazuje na to, že je rodič profesionál. Je-li stěžovateli vyčítáno, že se nedostavoval na nařízený asistovaný styk s nezletilým, uvádí, že jelikož je na rodičovské dovolené se svými dalšími třemi dětmi, které má se současnou partnerkou, není pro něj realizovatelné, aby jel mnoho desítek kilometrů na hodinové sezení s nezletilým. Dále stěžovatel nesouhlasí s rozhodnutím ohledně výše výživného. Rozhodnutí v této části považuje za nepřezkoumatelné. Několikrát žádal, aby mu výživné bylo sníženo, nebo aby byl povinnosti platit výživné zbaven, jelikož jeho jediný příjem je rodičovský příspěvek, což soudy odmítají akceptovat a pouze mu to kladou k tíži.
III.
6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je záležitostí obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je oproti tomu založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Svěření nezletilého dítěte do péče jednoho z rodičů či do jejich střídavé péče, úprava styku toho z rodičů, kterému nezletilé dítě do péče nebylo svěřeno, nebo stanovení výše výživného, je výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a spadá tak do jejich nezávislé pravomoci. Při rozhodování ve věcech práva rodinného je proto především na obecných soudech, aby vyšly z individuálních okolností každého případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který má být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Soudy musí pečlivě uvážit, jaký výchovný model je v danou chvíli nejvhodnější a v nejlepším zájmu konkrétního dítěte, zda jsou splněny podmínky umožňující svěření dítěte do střídavé péče, kterému z rodičů dítě do péče svěřit a jak co nejcitlivěji a nejvhodněji upravit styk nezletilého dítěte s tím rodičem, kterému do péče svěřeno nebylo. Úkolem soudu zároveň je nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. Posouzení těchto otázek přitom patří primárně do kompetence obecných soudů, které mají povinnost vyložit, na základě jakých skutečností rozhodly tak, jak rozhodly, a toto své rozhodnutí také musí přesvědčivým způsobem odůvodnit.
8. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV.
9. Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí vyplývá, že okresní soud posoudil poměry účastníků a rozhodl, že nejsou dány důvody a splněna kritéria pro svěření nezletilého do střídavé péče (stěžovatel se domáhal, aby byl nezletilý svěřen do jeho péče v každém sudém kalendářním roce od 1. 2. do 31. 7. a v každém lichém kalendářním roce od 1. 8. do 31. 1.). Okresní soud vycházel ze znaleckého posudku a dodatku k tomuto posudku, dle kterého se vztahy mezi stěžovatelem a nezletilým v důsledku vleklých soudních pří rodičů postupně zhoršovaly, kontakty probíhaly s problémy, na čemž se podílelo také pořizování DVD záznamů ze strany stěžovatele a to, že k předávání volal pravidelně policii, načež byl nezletilý nucen podávat na policii vysvětlení, což pro něj bylo stresující. Dle okresního soudu ze znaleckého posudku dále vyplývá, že u nezletilého se rozvinul tzv. syndrom odcizeného rodiče, ovšem bez cíleného, programového úsilí druhého rodiče (ani povzbuzování nezletilého matkou nemělo očekávaný efekt). Nezletilý nebyl vůči otci jednoznačně negativní - naznačoval, že by byl nakloněn stykům se stěžovatelem v neutrálním prostředí. Na základě toho došlo k úpravě asistovaných styků, takto upravený styk se však nikdy nerealizoval z důvodů na straně stěžovatele (odkazoval na svou ekonomickou situaci a péči o další děti). Z pohovoru s nezletilým soud zjistil, že se mu po stěžovateli nestýká, neví, kde je a nechce za ním jezdit. Nikdy mu nevolá a naposledy ho viděl asi před dvěma lety. Kdyby stěžovatel projevil zájem o styk s ním, rád by si s ním někde popovídal, chvíli s ním poseděl. Okresní soud uzavřel, že stěžovatel dlouhodobě zanedbává výkon své rodičovské odpovědnosti k nezletilému. O nezletilého nejeví opravdový zájem, ani ho nekontaktuje (ani jeho matku), aby zjistil významné skutečnosti týkající se jeho života. Dle kolizního opatrovníka byla stěžovateli nabídnuta odborná pomoc či případová konference, stěžovatel však nepřistoupil ani na asistovaný styk, nezúčastnil se ani znaleckého zkoumání a dlouhodobě neplní svou vyživovací povinnost. V této souvislosti okresní soud upozornil, že stěžovatel se domáhá svěření nezletilého do střídavé péče, nicméně v průběhu soudního jednání neposkytuje součinnost, když se bez omluvy k jednání nedostavuje, nedostavil se ke znaleckému vyšetření a také zatajuje adresu svého faktického bydliště (tvrdí jen to, že momentálně bydlí v Německu zhruba 600 km od Prahy). Za této situace okresní soud uzavřel, že není v zájmu nezletilého, aby došlo ke změně výchovného prostředí z výlučné péče matky na střídavou péči rodičů a návrh stěžovatele zamítl.
10. Uvedené jednání (nezájem o nezletilého, neplnění vyživovací povinnosti) okresní soud hodnotil jako nikoliv ojedinělé vybočení z rodičovské péče, jelikož stěžovatel své rodičovské povinnosti nevykonává již dlouhou řadu měsíců a nespolupracuje se soudy ani s orgánem sociálně-právní ochrany dětí. Tyto skutečnosti považoval za selhání v roli vychovatele a uzavřel, že jsou dány důvody pro zbavení jeho rodičovské odpovědnosti k nezletilému (k čemuž došlo i v případě jeho dalšího nezletilého syna J.), což ostatně navrhl sám stěžovatel, který uvedl, že nemůže-li na nezletilého nijak působit, ovlivnit jeho výchovu apod., neexistuje žádný důvod k tomu, aby jeho rodičovská práva vůči nezletilému byla zachována. Z toho důvodu okresní soud také zamítl návrh matky na neupravení styku stěžovatele s nezletilým. Vzhledem k tomu, že zbavení rodičovské odpovědnosti nezbavuje stěžovatele povinnosti přispívat na výživu nezletilého a stěžovatel dostatečně neosvědčil, že by nebyl schopen na ni přispívat (v návrhu uvedl, že nemá vůli platit výživné nezletilému, který o něj sám nejeví zájem), zamítl okresní soud i návrh stěžovatele na zrušení jeho vyživovací povinnosti k nezletilému.
11. Krajský soud se následně nejprve zabýval otázkou zbavení rodičovské odpovědnosti stěžovatele. Poukázal na to, že stěžovatel vzal svůj návrh na zbavení rodičovské odpovědnosti k nezletilému zpět podáním doručeným okresnímu sodu dne 3. 1. 2018. Upozornil, že vzal-li stěžovatel svůj návrh výslovně zpět, mohl okresní soud v řízení o takovém návrhu pokračovat pouze tehdy, rozhodl-li by o neúčinnosti tohoto zpětvzetí (§15 z.ř.s., §96 odst. 3 o.s.ř.), což však okresní soud neučinil, čímž zatížil řízení vadou. Krajskému soudu proto nezbylo než rozsudek okresního soudu ve výroku II. podle §219a odst. 1 o.s.ř. zrušit a podle §221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. věc v tomto rozsahu vrátit okresnímu soudu k dalšímu řízení. Při neukončeném řízení o návrhu stěžovatele na zbavení jeho rodičovské odpovědnosti k nezletilému krajský soud vyhověl návrhu matky a změnil rozhodnutí okresního soudu o úpravě styku tak, že styk stěžovatele s nezletilým se neupravuje, jelikož neshledal zájem nezletilého na konkrétní úpravě rozsahu tohoto styku. Poukázal na to, že styk stěžovatele s nezletilým dlouhodobě neprobíhá, stěžovatel fakticky nečiní žádné konkrétní kroky k tomu, aby se doopravdy uskutečnil, přičemž nevyužil ani možnosti asistovaného styku. Ani nezletilý o kontakt se stěžovatelem zájem nejeví, což vyplývá ze závěrů znaleckého posudku i z pohovoru se samotným nezletilým.
12. Ve vztahu k návrhu na neuložení vyživovací povinnosti pak krajský soud považoval za účelové tvrzení stěžovatele, že jeho jediným příjmem je rodičovský příspěvek ve výši 3 800 Kč měsíčně, jelikož si lze jen stěží představit, že z této částky finančně zajišťuje rodinu (ve své péči má tři další děti), chod domácnosti a vlastní potřeby a musí tak disponovat i jinými příjmy nebo úsporami. Dle krajského soudu navíc nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by výdělkové schopnosti stěžovatele byly zásadním způsobem sníženy. Krajský soud tak v souladu s okresním soudem neshledal důvod pro to, aby stěžovateli vyživovací povinnost stanovena nebyla. Za zcela nedůvodný krajský soud považoval i návrh stěžovatele na změnu péče o nezletilého. Kromě toho, že si nezletilý střídavou péči nepřeje, zdůraznil krajský soud skutečnost, že stěžovatel odmítá sdělit adresu svého současného pobytu a není tak možné ověřit, zda má vytvořeny podmínky pro péči o nezletilého a byl by schopen zajistit řádné plnění povinné školní docházky nezletilého, když navíc současně navrhuje zrušení své vyživovací povinnosti s odůvodněním, že nedisponuje dostatkem finančních prostředků. Krajský soud proto uzavřel, že od doby předchozího rozhodnutí o péči o nezletilého nenastala změna poměrů odůvodňující změnu rozhodnutí a rozsudek okresního soudu i v této části potvrdil.
V.
13. Ústavní stížnost je založena především na námitce stěžovatelem tvrzené diskriminace a šikany ze strany příslušných orgánů rozhodujících o otázkách souvisejících s výchovou nezletilého a péči o něj. V kontextu výše naznačeného odůvodnění je však třeba konstatovat, že stěžovatel zcela přehlíží nosné důvody napadených rozhodnutí.
14. Stěžovatel v prvé řadě nijak nereflektuje skutečnost, že obecné soudy do značné míry vycházely zejména z názoru nezletilého. Okresní soud vlastním výslechem nezletilého ověřil nejen jeho názor, ale i jeho schopnost vyjádřit se k výchovnému uspořádání, která odpovídá i jeho věku (nezletilému bylo v té době 13 let). Takový postup je přitom zcela v souladu s judikaturou Ústavního soudu týkající se práva dítěte být slyšeno v soudním řízení [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503), nález sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010 (N 219/59 SbNU 167), nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683), nález sp. zn. II. ÚS 2943/14 ze dne 16. 6. 2015 (N 110/77 SbNU 607) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 3900/14 ze dne 4. 11. 2015], jakož i s čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, podle kterého musí stát zabezpečit dítěti, které je schopno formulovat své vlastní názory, právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, přičemž se názorům dítěte musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni.
15. Obecné soudy však současně nevycházely izolovaně pouze z názoru nezletilého, ale komplexně zohlednily důležité aspekty případu, vylíčily vývoj a aktuální stav rodinné situace a popsaly postoj stěžovatele k řízení. V kontextu učiněných skutkových zjištění adekvátně zdůvodnily, proč je podle jejich názoru v nejlepším zájmu nezletilého, aby byl i nadále v péči matky a aby jeho styk se stěžovatelem nebyl upravován (což koresponduje i s názorem opatrovníka). Zabývaly se také otázkou výživného a přiléhavě zdůvodnily i to, proč nevyhověly návrhu stěžovatele, aby mu vůči nezletilému vyživovací povinnost již nebyla uložena.
16. Námitce nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí přisvědčit nelze. Naopak, v podrobnostech je možné na argumentaci obecných soudů odkázat. Při svém rozhodování věnovaly nejlepšímu zájmu nezletilého potřebnou pozornost, přičemž při zohlednění konkrétních okolností daného případu nelze způsob jeho vymezení považovat za ústavně nekonformní. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy vycházely z provedeného dokazování, věnovaly se jednotlivým okolnostem podstatným pro posouzení věci, rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a svá rozhodnutí srozumitelně odůvodnily. Pochybení, pro které by řádně odůvodněné závěry obecných soudů bylo nutné označit za svévolné či excesivní, Ústavní soud nenalezl, stejně jako nenalezl nic, co by svědčilo o diskriminaci či šikaně stěžovatele ze strany soudů při jejich rozhodování.
17. Jelikož Ústavní soud stěžovatelem tvrzené porušení základních práv neshledal, odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení. Směřovala-li ústavní stížnost i proti té části rozsudku krajského soudu, kterou byl zrušen výrok II. rozsudku okresního soudu a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení (zbavení stěžovatele rodičovské odpovědnosti k nezletilému), byla ústavní stížnost odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustná, neboť ústavní stížností lze napadat pouze rozhodnutí konečná a nikoliv rozhodnutí kasační, na základě kterých se budou obecné soudy věcí ještě zabývat.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu