ECLI:CZ:US:2020:3.US.1915.18.1
sp. zn. III. ÚS 1915/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů B. I. B. a G. N. B., zastoupených Janem Vučkou, advokátem, sídlem U Havlíčkových sadů 1526/7, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 21. března 2018 č. j. 33 Nt 1605/2018-36 a usnesení Okresního státního zastupitelství Praha-západ ze dne 6. března 2018 sp. zn. ZT 78/2012, za účasti Okresního soudu Praha-západ a Okresního státního zastupitelství Praha-západ, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1 odst. 1 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") sp. zn. 33 Nt 1605/2018 se podává, že usnesením Policie České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (dále jen "policejní orgán") ze dne 28. 2. 2012 sp. zn. UOOZ-86/TČ-2010-200401 bylo rozhodnuto o zajištění jako náhradní hodnoty nemovitostí, označených ve výroku, jejichž vlastníky jsou stěžovatelé, dále finančních prostředků na účtech vedených u obchodních společností GE Money Bank, a. s. a České spořitelny, a. s., jejichž majitelem je druhá stěžovatelka. Usnesením ze dne 25. 4. 2012 policejní orgán rozhodl o zajištění osobního motorového vozidla zn. Ford Mondeo, jehož provozovatelem je první stěžovatel, a usnesením ze dne 6. 3. 2012 rozhodl o zajištění jako náhradní hodnoty finančních prostředků ve výši 106 725 Kč na účtu obchodní společnosti X, jejichž majitelkou je druhá stěžovatelka.
3. Stěžovatelé opakovaně žádali o zrušení zajištění, mimo jiné žádostí ze dne 26. 2. 2018, kterou státní zástupce Okresního státního zastupitelství Praha-západ (dále jen "okresní státní zastupitelství") napadeným usnesením podle §79g zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), v návaznosti na §79f odst. 2 téhož zákona zamítl.
4. Stížnost stěžovatelů byla dalším napadeným usnesením okresního soudu podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodná zamítnuta. Okresní soud dal za pravdu stěžovatelům, že zajištění trvá již od roku 2012, nicméně vzhledem k rozsahu páchané trestné činnosti, která je stále prověřována, a k její složitosti, neshledal toto opatření nepřiměřeným.
5. Ústavní soud dále zjistil, že usnesením okresního soudu ze dne 6. 11. 2019 č. j. 14 T 41/2014-14370 byla podle §79f odst. 2 tr. řádu zamítnuta další žádost stěžovatelů o zrušení zajištění jejich majetku jako náhradní hodnoty. Ke stížnosti stěžovatelů však Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 16. 4. 2020 č. j. 11 To 30/2020-14433 podle §149 odst. 1 písm. a) tr. řádu rozhodnutí okresního soudu zrušil a znovu rozhodl tak, že podle §79f odst. 2 tr. řádu za použití §79f odst. 1 tr. řádu per analogiam se ruší zajištění jako náhradní hodnoty veškerých peněžních prostředků včetně příslušenství na účtech vedených u GE Money Bank, a. s. a u České spořitelny, a. s., zajištění jako náhradní hodnoty peněžních prostředků ve výši 106 725 Kč původně uložených na účtu obchodní společnosti X, zajištění jako náhradní hodnoty nemovitostí stěžovatelů a zajištění jako náhradní hodnoty osobního motorového vozidla zn. Ford Mondeo, jehož provozovatelem je první stěžovatel. Krajský soud zdůraznil, že v dané fázi řízení, kdy k okresnímu soudu byla potřetí podána obžaloba a hlavní líčení nebylo dosud nařízeno, je zcela předčasné vyjadřovat se k samotnému hodnocení důkazů a případnému výsledku trestního řízení, nicméně s ohledem na dosavadní rozhodování v této věci je již nyní zřejmé, že z některých důkazů opatřených v průběhu přípravného řízení nebude možno pro nezákonnost vycházet. Uvedl dále, že se nemůže ztotožnit s tím, že zajištění náhradní hodnoty lze považovat za přiměřené i s ohledem na dobu, která od zajištění již uplynula. Dosavadní délku trestního řízení přitom nelze klást k tíži obviněných, ale toliko orgánů činných v trestním řízení, které měly nepochybně dostatek času na to, aby dosáhly provedení celého řízení, završeného případným zabráním zajištěného majetku. Doposud se tak nestalo a není zřejmé, zda a kdy se tak stane.
II.
Argumentace stěžovatelů
6. Stěžovatelé poukazují na délku trvání zajištění jejich majetku i na zásadní vady přípravného řízení, pro něž byla věc opakovaně okresním soudem vrácena státnímu zástupci k došetření. Připomínají judikaturu Ústavního soudu, podle níž nesmí dočasné zajišťovací opatření trvat tak dlouho, že se fakticky stane samostatným trestem; mají za to, že dočasné omezující zajištění se během let změnilo v trvalé zbavení jejich majetku [viz nález ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. III. ÚS 950/17 (N 232/87 SbNU 781)]. Tím bylo porušeno jejich právo na majetek ve smyslu čl. 1 odst. 1 Úmluvy (správně: Dodatkového protokolu k Úmluvě - pozn. Ústavního soudu). Jsou přesvědčeni, že bylo porušeno i jejich právo na spravedlivé řízení, neboť ze strany soudů nedošlo k nezávislému přezkumu rozhodnutí okresního státního zastupitelství, když v mezidobí se provedenými důkazy nepodařilo potvrdit podezření orgánů činných v trestním řízení o údajném vědomém zapojení stěžovatelů do prodeje kradených vozidel.
7. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že od zajištění jejich majetku uplynulo více než sedm let. Poté, co byla věc dvakrát vrácena státnímu zástupci k došetření, byla podána třetí obžaloba, přičemž okresní soud doposud nerozhodl o návrhu na třetí vrácení k došetření orgánům činným v přípravném řízení pro přetrvávající vážné závady. Po celou dobu se stěžovatelé marně domáhají zrušení zajištění. Míra zásahu do jejich základních práv přitom plynutím času vzrostla. Mají za to, že jenom z tohoto důvodu je nutné zajištění majetku zrušit. Odkazují přitom na nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 642/07 (N 25/48 SbNU 291), ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1396/07 (N 62/52 SbNU 609) a ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. II. ÚS 1367/17 (N 62/52 SbNU 609). Za jedinou příčinu průtahů označují opakovanou neschopnost státního zástupce podat zákonným způsobem obžalobu a určit, které důkazy jsou procesně použitelné. Sami stěžovatelé průtahy nezavinili.
III.
Vyjádření účastníka řízení
8. K ústavní stížnosti se na výzvu Ústavního soudu vyjádřilo okresní státní zastupitelství, které uvedlo, že nerozporuje argumentaci stěžovatelů o délce jejich trestního stíhání. Poukázalo však na rozsah závažné majetkové trestné činnosti organizované skupiny s mezinárodním prvkem devíti obviněných. Uvedlo, že po napravení procesních pochybení vytýkaných rozsudkem krajského soudu, kterým byla věc vrácena státnímu zástupci k došetření, byla dne 26. 9. 2018 podána opětovně obžaloba. Má za to, že v posuzovaném případě nebyla narušena spravedlivá rovnováha mezi veřejným zájmem na stíhání a odsouzení pachatelů závažné trestné činnosti legalizace výnosů z trestné činnosti páchané ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech a na zajištění náhradní hodnoty jako ekvivalentu výnosu z trestné činnosti. Stěžovatelé nepřípadně srovnávají zásah do základních práv předběžnou vazbou se zajištěním náhradní hodnoty.
9. Přestože Ústavní soud zaslal ústavní stížnost okresnímu soudu k vyjádření, ten se k ní ve stanovené lhůtě nevyjádřil pro údajné nedoručení ústavní stížnosti.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Ústavní soud se musel nejprve vypořádat se situací, kdy stěžovatelé ústavní stížností brojí proti rozhodnutím, kterými nebylo vyhověno jejich návrhu na zrušení zajištění majetku. Zajištění majetku, o němž bylo rozhodnuto usnesením policejního orgánu ze dne 28. 2. 2012 sp. zn. UOOZ-86/TČ-2010-200401, však bylo mezitím (v době po podání ústavní stížnosti) zrušeno rozhodnutím krajského soudu (viz usnesení ze dne 16. 4. 2020 č. j. 11 To 30/2020-14433), takže zásah veřejné moci spočívající v zajištění majetku stěžovatelů, který měla odstranit rozhodnutí napadená ústavní stížností, již není zásahem aktuálním a trvajícím. Ústavní soud přitom nepřehlédl, že stanoviskem pléna ze dne 6. 5. 2008 sp. zn. Pl. ÚS-st. 25/08, které se sice primárně týkalo vazby, avšak jeho východiska vztahující se k posuzování aktuálnosti zásahu do základních práv jsou použitelná i na nyní posuzovanou věc (tedy zajištění náhradní hodnoty podle §79g tr. řádu), byla překonána dosavadní judikaturní praxe Ústavního soudu reprezentovaná např. nálezem ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. II. ÚS 284/04 (N 123/34 SbNU 269), nálezem ze dne 15. 7. 2004 sp. zn. II. ÚS 7/03 (N 100/34 SbNU 61) nebo usnesením ze dne 27. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 202/02 (U 28/27 SbNU 325), podle níž může být ústavní stížnost úspěšně uplatňována pouze proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci. Proto, i když již fakticky nedochází k zásahu orgánu veřejné moci, přezkoumal Ústavní soud stěžovateli napadená rozhodnutí. Je tomu tak z toho důvodu, že nebyla-li tato rozhodnutí zrušena, je k jejich přezkumu Ústavní soud příslušný i nyní, nejen v okamžiku zahájení řízení. Skutečnost, že v mezidobí došlo k odstranění zásahu plynoucího z napadených rozhodnutí, jejichž zrušení se stěžovatelé ústavní stížností domáhali, nemá na přezkum napadených usnesení Ústavním soudem žádný vliv.
12. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů upravených v §79a a násl. tr. řádu Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429)]. Jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posoudit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení, přičemž musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda dané zajištění je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení. Majitelům zajištěných hodnot je pak přiznáno právo žádat o zrušení a omezení zajištění.
13. Ústavní soud v minulosti z důvodu neúměrné délky trvání zajišťovacího opatření (více než šest let) již shledal za nepřiměřené a tedy protiústavní omezení vlastnického práva dotčeného jednotlivce v důsledku použití některého z majetkových zajišťovacích institutů, upravených v §79a a násl. tr. řádu [srov. např. nálezy ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 642/07 (N 25/48 SbNU 291) a ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1396/07 (N 62/52 SbNU 609), na něž poukazují ve své ústavní stížnosti též stěžovatelé].
14. Jak již bylo naznačeno výše, z pohledu délky trvání zajištění majetku je třeba vždy zkoumat nezbytnost zajištění pro dosažení účelu trestního řízení. Jakkoliv se délka trvání zajištění majetku, resp. náhradní hodnoty, může jevit nepřiměřená (i s ohledem na výše zmiňovanou judikaturu Ústavního soudu), v nyní posuzované věci Ústavní soud na základě zkoumání rozsáhlého soudního spisu neshledal, že by taková nepřiměřenost byla dána jako důvod pro vyhovění ústavní stížnosti a konstatování protiústavnosti napadených rozhodnutí. Okresní státní zastupitelství i okresní soud zdůvodnily délku trvání trestního stíhání a s tím související i délku zajištění náhradní hodnoty zejména rozsahem páchané trestné činnosti. Přestože si lze bezpochyby představit rychlejší postup orgánů činných v trestním řízení v dané věci, pohybuje se délka zajištění (v době podání ústavní stížnosti 6 let) i s ohledem na další okolnosti (zejména množství obviněných i poškozených, potřeba mezinárodní spolupráce v trestní věci, vyhotovování překladů a potřeba tlumočení do různých jazyků) stále ještě v mezích vyplývajících z existující judikatury. Pro rozhodování okresního státního zastupitelství i okresního soudu o návrhu na zrušení zajištění majetku nebyla bez významu ani skutečnost, že byť dosud nebylo rozhodnuto o obžalobě, v řízení provedené důkazy podezření ze spáchání trestné činnosti přinejmenším naznačují.
15. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu