ECLI:CZ:US:2020:3.US.1918.20.1
sp. zn. III. ÚS 1918/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Y. M., zastoupené Mgr. Pavlem Szkanderou, advokátem, sídlem Svatoplukova 1209, Frýdek-Místek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2020 č. j. 25 Cdo 3675/2019-245, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. června 2019 č. j. 57 Co 46/2019-220 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. října 2018 č. j. 29 C 297/2017-126, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces.
2. Z napadených rozhodnutí se podává, že se stěžovatelka žalobou v civilním řízení domáhala po žalované Vítkovické nemocnici, a. s., v jejímž zdravotnickém zařízení prodělala operaci v oblasti břicha, náhrady škody na zdraví, konkrétně bolestného a náhrady imateriální újmy. Usnesením Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") ze dne 15. 9. 2017 č. j. 29 C 297/2017-7 bylo řízení ve věci náhrady imateriální újmy vyloučeno k samostatnému řízení.
3. Ústavní stížností napadeným rozsudkem okresní soud žalobu ve zbytku zamítl a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit náklady řízení. Soud vyšel z toho, že žalovaná nemocnice neporušila své povinnosti a postup lékařů byl lege artis.
4. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací (dále jen "krajský soud") na základě odvolání stěžovatelky rozsudek okresního soudu potvrdil.
5. Nejvyšší soud zamítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné.
II. Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka tvrdí porušení práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy, jakož i svou argumentaci vznesenou před obecnými soudy. Připomíná, že žalobu podala proto, neboť se domnívala, že důvodem jejích zdravotních komplikací byla nesprávně provedená operace.
8. Stěžovatelka dále uvádí, že v odvolání upozornila na porušení povinností ze strany lékařů (operatérů), jakož i na to, že ústavní znalecký posudek předložený žalovanou stranou svým rozsahem a provedením neodpovídá požadavkům na ústavní znalecký posudek. Stěžovatelka proto v rámci odvolacího řízení, zastoupená jiným právním zástupcem, navrhovala, aby byl proveden revizní znalecký posudek. Stěžovatelka připomíná, že si až během odvolacího řízení uvědomovala, že ve věci již dávno proběhla koncentrace řízení, avšak měla za to, že je zde důvod pro prolomení zásady neúplné apelace, když nikoliv její vinou nebylo navrženo provedení revizního znaleckého posudku.
9. Stěžovatelka má také za to, že s ohledem na veškeré okolnosti případu měl být v případě jejího procesního neúspěchu uplatněn §150 o. s. ř. a neměla být proti ní, jakožto procesně neúspěšné straně, přiznána náhrada nákladů řízení.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že se okresní i krajský soud s argumentací stěžovatelky, pokud jde o tvrzená pochybení nemocnice, resp. lékařů - operatérů, resp. nedostatky ústavního znaleckého posudku, vypořádaly dostatečně a v tomto ohledu lze na napadená rozhodnutí odkázat.
13. Pokud jde o skutkové závěry soudů plynoucí z provedených důkazů, je nutno připomenout, že provádění a hodnocení důkazů je v kompetenci obecných soudů, přičemž jejich závěry nepřísluší Ústavnímu soudu, až na specifické výjimky zjevných excesů či omylů, přehodnocovat, nemá-li se situovat do pozice další skutkové instance. Ústavní soud by mohl zasáhnout pouze tehdy, pokud by z odůvodnění napadených rozhodnutí nevyplýval vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. v případě, kdy by byla skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) či nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165)]. Ústavní soud však v napadených rozhodnutích žádnou uvedenou vadu neshledal, napadená rozhodnutí jsou podrobně a srozumitelně odůvodněná a z předestřených důkazů jsou korektně dovozena skutková zjištění.
14. Z napadeného rozsudku okresního soudu je zřejmé, že soud prováděl velmi podrobné dokazování. Okresní soud vycházel ze dvou znaleckých posudků (znalecký posudek MUDr. Štěpána předložený v řízení stěžovatelkou a znalecký posudek Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, jako znaleckého ústavu, předložený žalovanou stranou), přičemž v rozhodnutí jejich závěry podrobně rekapituluje a zabývá se též možnými rozpory (body 10 a 11 rozsudku okresního soudu). Z obou znaleckých posudků plyne, že samotný postup lékařů při operaci stěžovatelky byl v souladu s pravidly současné lékařské péče (lege artis). Stejně tak z posudků plyne, že nedošlo k chybě ani v pooperační péči (srov. též body 19-20 napadeného rozsudku krajského soudu). Soudy tudíž správně dovodily, že nedošlo-li k protiprávnímu jednání žalované strany, není dán předpoklad pro jakoukoli odpovědnost za škodu.
15. S výhradami stěžovatelky vůči posudku znaleckého ústavu, které stěžovatelka opět zmiňuje v ústavní stížnosti, se soudy taktéž vypořádaly (body 9 a 13 rozsudku krajského soudu). Krajský soud též výslovně připomněl, že žádné skutečnosti, pro které by bylo namístě pochybovat o podjatosti znaleckého ústavu, stěžovatelka netvrdila, ani po poučení podle §15a o. s. ř. Stejně tak v ústavní stížnosti stěžovatelka žádný konkrétní důvod pro možnou podjatost znaleckého ústavu neuvádí. Obecné tvrzení o tom, že posudek byl zadán žalovanou stranou, nestačí, naopak soudy správně vyšly z toho, že splňuje-li znalecký posudek veškeré náležitosti podle §127a o. s. ř. a obsahuje-li doložku znalce o tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku, postupuje se při provádění tohoto důkazu stejně, jako by se jednalo o znalecký posudek vyžádaný soudem.
16. Rozhodnutí odvolacího soudu o tom, že další znalecký posudek již nebude zadán, není v rozhodnutí zdůvodněno koncentrací řízení, nýbrž tím, že skutkový stav je zjištěn dostatečně a znalecký posudek znaleckého ústavu představuje spolu s dalšími důkazy přesvědčivý podklad pro rozhodnutí. V situaci, kdy se oba posudky v podstatě shodují v tom, že průběh operace i pooperační péče proběhly lege artis, není zadání dalšího posudku jakkoli odůvodnitelné a nemohlo tak dojít k porušení procesních práv stěžovatelky. Oba soudy též dostatečně zdůvodnily, že šlo o sdružený operační výkon (abdominoplastika, operace pupeční kýly a plastika aponeurózy přední stěny pro rozestup přímých svalů břišních), jakož i to, že kvalifikace obecného chirurga k této operaci je souladná s právními předpisy, resp. vyvrátily argumentaci stěžovatelky, že operaci mohl provádět pouze plastický chirurg.
17. Výrok o nákladech řízení je založen na základním zákonném kritériu - úspěchu ve věci. Případná aplikace §150 o. s. ř. je výjimkou z obecného principu úspěchu ve věci a je primárně věcí obecných soudů, zda k moderačnímu právu přistoupí. Stěžovatelka ostatně žádné konkrétní specifické okolnosti (např. sociální), které by měly právě v jejím případě vést k aplikaci moderačního práva ve vztahu k výši nákladů řízení, netvrdí. Obecné tvrzení stěžovatelky, že se v době podání žaloby mohla domnívat, že žaloba je podána po právu, nemůže jako obecný ústavně založený nárok na aplikaci §150 o. s. ř. obstát, neboť tento důvod by se mohl uplatňovat v drtivé většině civilních soudních sporů a z mimořádné výjimky by tak učinil pravidlo. Jde tak primárně o úvahu obecných soudů hodnotících vždy konkrétní kontext věci, chování účastníků řízení, průběh řízení a další okolnosti, které však nelze zobecňovat a v důsledku pak aplikaci §150 o. s. ř. obecným soudům ze strany Ústavního soudu nařizovat na základě toho, že se žalující strana mohla na počátku řízení domnívat, že je v právu. Ústavní soud v nyní posuzovaném případě též zohlednil, že z obou znaleckých posudků vypracovaných v roce 2017 se podává, že ani u operačního zákroku, ani u následné péče nelze shledat postup lékařů non lege artis. Původní očekávání stěžovatelky, od počátku řízení právně zastoupené, že žaloba byla podána oprávněně, tím muselo nutně oslabit, přičemž všechna jednání před soudem, s nimiž je většina úkonů právní služby žalované strany spojena, proběhla až v roce 2018, resp. 2019 v případě jednání odvolacího soudu.
18. Ústavní soud uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí, nemůže přisvědčit stěžovatelce, že by napadená rozhodnutí porušila její právo na spravedlivý proces.
19. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2020
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu