ECLI:CZ:US:2020:3.US.1927.20.1
sp. zn. III. ÚS 1927/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Cashdirect, s. r. o., sídlem Bozděchova 1840/7, Praha 5 - Smíchov, zastoupené Mgr. Lenkou Jandíkovou, advokátkou, sídlem Pod Spravedlností 935, Praha - Zbraslav, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2020 č. j. 23 Cdo 344/2020-411, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. října 2019 č. j. 51 Co 267/2019-359 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. května 2019 č. j. 24 C 130/2014-323, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Občanské demokratické strany, sídlem Truhlářská 1106/9, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na zaplacení částky 7 086 000 Kč s příslušenstvím (I. výrok) a bylo rozhodnuto o její povinnosti k náhradě nákladů řízení (II. a III. výrok). Tímto rozsudkem obvodní soud rozhodoval ve věci již podruhé, když jeho v pořadí první rozsudek ze dne 21. 7. 2015, jímž bylo žalobě stěžovatelky vyhověno, byl zrušen Městským soudem v Praze (dále jen "městský soud"). Pro úplnost lze dodat, že rovněž městský soud ve věci rozhodoval opakovaně, a to celkem třikrát - jeho první rozhodnutí ve věci ze dne 7. 4. 2016, jímž byl zrušen první rozsudek obvodního soudu, bylo zrušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, v dalším řízení pak městský soud usnesením ze dne 20. 3. 2018 opět rozhodl o zrušení v pořadí prvního rozsudku obvodního soudu.
3. K odvolání stěžovatelky městský soud rozsudek obvodního soudu napadeným rozsudkem potvrdil (I. výrok) a rozhodl o povinnosti stěžovatelky nahradit vedlejší účastnici náklady řízení (II. výrok).
4. Stěžovatelčino dovolání bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť trpělo vadami, které nebyly ve lhůtě odstraněny a pro něž nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat. Dle Nejvyššího soudu stěžovatelka v dovolání nevymezila žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena, přičemž nevymezila ani žádnou právní otázku, kterou měl městský soud řešit v rozporu s ustálenou praxí Nejvyššího soudu. V těch částech dovolání, v nichž se měla stěžovatelka podle svých slov blíže vyjadřovat k jeho přípustnosti, dle Nejvyššího soudu de facto pouze zpochybňovala skutkové závěry městského soudu a jeho hodnocení důkazů, přičemž judikatura, na kterou stěžovatelka odkazovala, nebyla přiléhavá. Namítala-li stěžovatelka nesprávné právní posouzení předmětné smlouvy městským soudem, považoval Nejvyšší soud tuto námitku pro posouzení uplatněného nároku za irelevantní. K námitkám stěžovatelky týkajícím se nedostatků odůvodnění rozsudku městského soudu Nejvyšší soud uzavřel, že jsou ve skutečnosti námitkami směřujícími proti konkrétním vadám řízení, které samy o sobě nemohou založit přípustnost dovolání.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Ačkoliv stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhuje zrušení všech tří rozhodnutí obecných soudů, věcně brojí především proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto její dovolání. Podrobně opakuje jednotlivé jí uplatněné dovolací námitky a vyjadřuje přesvědčení, že dovolání netrpělo žádnými vadami, a mělo být naopak věcně projednáno. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem bylo dle stěžovatelky jednoznačným projevem libovůle a představovalo porušení jejího práva na přístup k soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena podle §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Proti napadeným rozhodnutím obvodního soudu a městského soudu však ústavní stížnost z níže uvedených důvodů (body 10 až 12) přípustná není.
IV.
Posouzení opodstatněnosti přípustné části ústavní stížnosti
7. Nejvyšší soud, jak je shora uvedeno, odmítl stěžovatelčino dovolání, neboť v něm nebyla vymezena žádná konkrétní otázka hmotného nebo procesního práva, která nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud vyřešena, a nebyla v něm vymezena ani žádná právní otázka, kterou měl městský soud řešit v rozporu s ustálenou praxí Nejvyššího soudu. Po seznámení se s obsahem stěžovatelčina dovolání, které bylo přiloženo k ústavní stížnosti, Ústavní soud dospěl ve shodě s Nejvyšším soudem k závěru, že dovolání skutečně trpělo vadami, pro něž nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat. Ústavní stížnost je proto v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud opakovaně připomíná (viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16, veřejně dostupné na http://nalus.usoud.cz), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Ústavní soud připouští, že současná konstrukce právní úpravy dovolání klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14).
9. Za naplnění zákonných předpokladů přípustnosti dovolání nelze dle Ústavního soudu považovat stěžovatelčinu rekapitulaci postupu soudů při hodnocení důkazů ani jí v dovolání opakovaně vyjadřovaný nesouhlas s tímto hodnocením. Přípustnost dovolání nemohla založit ani námitka nesprávného posouzení povahy smlouvy uzavřené mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí, které je věnována značná část dovolání, neboť, jak správně vyhodnotil Nejvyšší soud, rozhodnutí městského soudu bylo založeno nikoliv na posouzení této otázky, nýbrž na závěru, že ve věci sporný Dodatek č. 1 smlouvy nebyl podepsán oprávněnou osobou, a vedlejší účastnici proto nezavazoval. Správně též Nejvyšší soud uzavřel, že stěžovatelčiny námitky týkající se nedostatečného odůvodnění rozsudku městského soudu nemohly samy o sobě založit přípustnost dovolání, když byly ve skutečnosti námitkami směřujícími proti konkrétním vadám řízení.
10. Závěr o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu má přitom nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části, v níž je navrhováno zrušení rozsudků obvodního soudu a městského soudu (stěžovatelka navíc proti uvedeným rozhodnutím ani nijak blíže věcně nebrojí). Z hlediska posouzení přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv.
11. Bylo-li stěžovatelčino dovolání odmítnuto proto, že neobsahovalo řádné vymezení předpokladu jeho přípustnosti, Nejvyššímu soudu, jenž v takovém případě postupoval způsobem předvídaným v §243c odst. 1 větě první o. s. ř., nebyl dán prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil", to znamená, že nemohl následně přikročit k hodnocení dovolání z hlediska toho, zda jde o dovolání přípustné (viz §243c odst. 2 o. s. ř).
12. Je tedy namístě uzavřít, že je-li předpokladem přípustné ústavní stížnosti vyčerpání mimořádného opravného prostředku v podobě dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), tedy jinými slovy je-li předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu o bezvadném dovolání osoby podávající ústavní stížnost, je v daném kontextu třeba na stěžovatelčino dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno (v podrobnostech viz mutatis mutandis odůvodnění stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). V takovém případě pak nelze ani ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudku obvodního soudu a rozsudku městského soudu - považovat za přípustnou.
13. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbývající části podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu