ECLI:CZ:US:2020:3.US.1931.20.1
sp. zn. III. ÚS 1931/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Gabriely Knapové, DiS., zastoupené Mgr. Markétou Kellerovou, advokátkou, sídlem Černíkova 2986/14, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2020 č. j. 22 Cdo 422/2020-541, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. října 2019 č. j. 14 Co 69/2016-497 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2019 č. j. 22 Cdo 1500/2019-473, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Ivana Přichystala, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a 3 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Svou ústavní stížnost stěžovatelka spojila s návrhem na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 17. 10. 2019 č. j. 14 Co 69/2016-497.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Okresní soud v Břeclavi (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 8. 4. 2015 č. j. 110 C 52/2012-138 zamítl žalobu vedlejšího účastníka, kterou se domáhal po stěžovatelce zaplacení částky 1 300 000 Kč s příslušenstvím (I. výrok) a uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 63 951 Kč (II. výrok). Okresní soud vyšel ze skutečnosti, že dne 24. 1. 2007 účastníci uzavřeli smlouvu o vypořádání majetkových vztahů, práv a povinností společného bydlení a vyživovací povinnosti po rozvodu, v níž se vedlejší účastník vzdal práva k bytové jednotce č. X1, nacházející se v budově č. p. X2, postavené na pozemku parc. č. X3, včetně spoluvlastnického podílu id. 7646/108375 na společných částech domu č. p. X2, vše zapsané na LV č. X4 a č. X5 u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno - město, pro katastrální území Žabovřesky, obec Brno, ve prospěch stěžovatelky bez dalšího finančního vyrovnání. Účastníci, tehdejší manželé, dále v notářském zápisu sepsaném dne 13. 3. 2007 prohlásili, že zužují rozsah svého společného jmění manželů (dále jen "SJM") tak, že výlučným vlastníkem bytové jednotky bude stěžovatelka, a že nepožadují vzájemné vyrovnání v penězích. Soud prvního stupně uzavřel, že ačkoliv nedošlo ke změně zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí, vedlejší účastník není oprávněn domáhat se zaplacení 1/2 kupní ceny z prodeje bytové jednotky, neboť notářský zápis i smlouva ze dne 24. 1. 2007 stvrzují záměr účastníků, aby bytová jednotka byla ve výlučném vlastnictví stěžovatelky s tím, že se vedlejší účastník vzdává svého práva k bytové jednotce a nežádá finanční vyrovnání. Nárok vedlejšího účastníka shledal okresní soud jako rozporný s dobrými mravy, neboť vedlejší účastník uzavřel se stěžovatelkou smlouvy, kterými chtěl převést bytovou jednotku do jejího výlučného vlastnictví, a dovolává se zápisu v katastru nemovitostí, ačkoliv musel vědět, že neodpovídá skutečnosti.
3. K odvolání vedlejšího účastníka krajský soud rozsudkem ze dne 15. 12. 2016 č. j. 14 Co 69/2016-216 rozsudek okresního soudu v I. výroku potvrdil, ve II. výroku jej změnil tak, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 63 846 Kč (I. výrok), a uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 41 400 Kč (II. výrok). Krajský soud se ztotožnil se závěry okresního soudu, že z vůle vedlejšího účastníka projevené při uzavírání smlouvy o zúžení zákonného rozsahu SJM ze dne 13. 3. 2007 i při uzavření dvou předchozích smluv shodného obsahu, jejichž předmětem mělo být vypořádání celého SJM účastníků po dobu před rozvodem (ze dne 1. 3. 2007) i po rozvodu (ze dne 24. 1. 2007), je namístě závěr o rozporu nároku vedlejšího účastníka s dobrými mravy, a to s přihlédnutím k okolnostem nabytí a užívání bytové jednotky účastníky. Závěr o rozporu s dobrými mravy je odůvodněn také skutečností, že po zániku SJM nedošlo k žádnému vypořádání věcí jej tvořících, neboť oba účastníci respektovali jejich faktické rozdělení podle uzavřených smluv, a důvodem neúspěchu návrhu na vklad v roce 2007 byla skutečnost, že vedlejší účastník jako spolunavrhovatel nebyl oprávněn s tímto majetkem disponovat v důsledku exekučního příkazu. Zpětvzetí návrhu na vklad nebylo projevem změny původní vůle účastníků, ale důsledkem skutečnosti, že vklad nebylo možné povolit z důvodu, který byl jednoznačně na straně vedlejšího účastníka. Z hlediska dobrých mravů je podle krajského soudu nepřijatelné, aby vedlejší účastník uplatňoval své právo na výtěžek z následně na třetí osobu převedené bytové jednotky.
4. Proti rozsudku krajského soudu podal vedlejší účastník dovolání. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 3. 2018 č. j. 22 Cdo 6058/2017-329 rozsudek krajského soudu ze dne 15. 12. 2016 č. j. 14 Co 69/2016-216 ve znění opravného usnesení ze dne 6. 2. 2017 č. j. 14 Co 69/2016-232 zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozsudku vyšel ze skutečnosti, že v posuzovaném případě před uplynutím lhůty tří let od zániku SJM došlo k prodeji a zpeněžení bytové jednotky, přičemž výtěžek tohoto prodeje nebyl v téže lhůtě předmětem soudního řízení ani ohledně něj účastníci neuzavřeli žádnou dohodu; předmětem spoluvlastnictví účastníků řízení se proto podle §150 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "o. z."), stal výtěžek z prodeje, a bylo povinností soudu jej na návrh některého ze spoluvlastníků vypořádat. Nejvyšší soud s odkazem na svou judikaturu uvedl, že s účinností od 1. 1. 2014 soud rozhodující o vypořádání spoluvlastnictví společné věci nemusí tomu ze spoluvlastníků, který přichází o své vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu, určit výši přiměřené náhrady vždy jenom podle výše podílu na obvyklé ceně společné věci, nýbrž může s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu náhradu zvýšit či naopak (výjimečně s ohledem na dobré mravy) snížit, případně ji nepřiznat vůbec. Současně Nejvyšší soud poukázal na rozsudek ze dne 5. 9. 2013 sp. zn. 22 Cdo 2127/2013, podle kterého je třeba přihlédnout k tomu, že se strany dříve v rámci komplexního vypořádání jejich manželských majetkových vztahů dohodly na určitém vymezení náhrady (příp. na tom, že náhrada nebude poskytnuta), pokud je k této dohodě vedly rozumné a spravedlivé důvody a na jejím základě bylo i částečně plněno, přičemž účinnou se nestala jen proto, že opomenutím nebyla předložena katastrálnímu úřadu k provedení vkladového řízení. V dané věci podle Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že účastníci projevili společnou vůli, že se stěžovatelka stane mj. výlučnou vlastnicí bytové jednotky. Jelikož je však odepření přiměřené náhrady postupem výjimečným, je třeba vzít do úvahy všechny okolnosti, které v průběhu řízení vyšly najevo, byly tvrzeny nebo dokazováním zjištěny. Podle názoru Nejvyššího soudu některé z těchto okolností krajský soud nezohlednil (hodnocení typu smluv ze dne 1. 3. 2007 a ze dne 24. 1. 2007 a jejich zamýšlených účinků, včetně objasnění důvodů a okolností, které vedly k uzavření těchto smluv, důvody, pro které nedošlo ke vkladu vlastnického práva na základě smlouvy ze dne 13. 3. 2007, a skutečnost, zda vedlejší účastník o probíhajícím exekučním řízení věděl). Nejvyšší soud měl za to, že nesměl-li již v době uzavření všech tří smluv vedlejší účastník disponovat mimo jiné s majetkem ve společném jmění, je nutno také tuto skutečnost promítnout do hodnocení v konfrontaci se závěrem, že se vedlejší účastník opakovaně smluvně vzdal práva na náhradu za bytovou jednotku. Podle názoru dovolacího soudu se pak jeví jako podstatné i zjištění, z jakého důvodu v roce 2010 již bylo možné vložit vlastnické právo ve prospěch třetí osoby na základě kupní smlouvy ze dne 23. 4. 2010, neboť i v takovém případě šlo o nakládání s majetkem (mimo jiné) vedlejšího účastníka, navíc ve vztahu k tomuto návrhu na vklad vedlejší účastník namítal, že podpis na návrhu není jeho pravým podpisem, a že udělení plné moci ze dne 1. 4. 2009 stěžovatelce k veškerým právním úkonům ve věci prodeje bytové jednotky mělo vyjadřovat změnu postoje obou účastníků ve směru, že bytovou jednotku považovali za součást SJM, a nikoliv za výlučné vlastnictví stěžovatelky.
5. Krajský soud poté rozsudkem ze dne 13. 12. 2018 č. j. 14 Co 69/2016-427 rozsudek okresního soudu v I. výroku potvrdil (výrok I. a), a ve II. výroku jej změnil tak, že žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení před okresním soudem (výrok I. b), a uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 48 434 Kč (II. výrok). Krajský soud dospěl k závěru, že vedlejším účastníkem uplatněný nárok je v rozporu s dobrými mravy, a jsou dány okolnosti pro výjimečné snížení jeho nároku na vypořádání tak, že mu nebude přiznáno nic. Krajský soud v druhé fázi odvolacího řízení nově zjistil, že účastníci dne 1. 4. 2009 uzavřeli smlouvu o převodu bytové jednotky, podle níž vedlejší účastník převádí svůj id. podíl na bytové jednotce na stěžovatelku, která se nezavazuje k vyplacení jakékoliv ekvivalentní finanční částky. Za nadbytečné označil krajský soud provedení dokazování k pravosti podpisu vedlejšího účastníka pod návrhem na vklad ze dne 24. 3. 2010 či ze dne 15. 4. 2009, protože stěžovatelka falšování podpisu připustila. Podle krajského soudu její počínání nedosahuje výrazné intenzity a nemělo by na právní stav věcí prakticky žádný vliv, když na základě smlouvy ze dne 1. 4. 2009 byla vedlejším účastníkem opět (již po čtvrté a právně neúčinně) vyjádřena vůle přenechat výlučné vlastnické právo k bytové jednotce stěžovatelce bez jakékoliv finanční náhrady. Krajský soud měl dále za to, že smlouva ze dne 13. 3. 2007 byla perfektní a jejímu vložení do katastru nemovitostí bránila zprvu exekuce vedená na majetek vedlejšího účastníka a následně skutečnost, že v mezidobí došlo k rozvodu účastníků a zániku SJM. Z výpovědi svědka Zdeňka Knapa a z prokázaného poskytnutí hypotečního úvěru ve výši 600 000 Kč jednoznačně vyplývá skutečnost, že stěžovatelka bez účasti vedlejšího účastníka provedla zásadní rekonstrukci bytu před jeho prodejem, kdy náklady hradila především z půjčené částky.
6. Proti rozsudku krajského soudu podal vedlejší účastník dovolání. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. 7. 2019 č. j. 22 Cdo 1500/2019-473 rozsudek krajského soudu ze dne 13. 12. 2018 č. j. 14 Co 69/2016-427 zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud se opětovně neztotožnil ze závěrem krajského soudu o opakovaném projevu vůle vedlejšího účastníka přenechat stěžovatelce výlučné vlastnické právo k bytové jednotce bez náhrady, neboť ke smlouvám ze dne 24. 1. 2007 a ze dne 1. 3. 2007 by na základě předchozího kasačního rozhodnutí dovolacího soudu nemělo být přihlíženo, když u prvně jmenované smlouvy není zjevné, o jaký typ smlouvy jde a zda měla vyvolat změnu ve vlastnických vztazích, u smlouvy ze dne 1. 3. 2007 pak nebylo zřejmé, zda řízení o rozvod manželství proběhlo podle §24a zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, či nikoliv. Smlouva ze dne 13. 3. 2007 nenabyla účinnosti, neboť nebyla vložena do katastru nemovitostí. Uvádí-li krajský soud, že tomuto kroku nejprve bránila exekuce a následně skutečnost, že došlo k rozvodu manželství, Nejvyšší soud má z obsahu spisu za zjištěné, že exekuce byla pravomocně skončena ke dni 25. 6. 2007, manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno až ke dni 22. 10. 2007, minimálně po ukončení exekučního řízení tak mohla stěžovatelka návrh na vklad příslušné smlouvy do katastru nemovitostí podat. Ve smlouvě o převodu bytové jednotky ze dne 1. 4. 2009 pak není peněžitá náhrada za převod podílu na bytové jednotce vůbec řešena, ani z obsahu smlouvy nelze bez dalšího dovodit vůli vedlejšího účastníka přenechat výlučné vlastnické právo k bytové jednotce stěžovatelce bez jakékoliv finanční náhrady. Učinil-li tedy krajský soud závěr o tom, že je nárok vedlejšího účastníka v rozporu s dobrými mravy i proto, že opět v dané smlouvě vyjádřil svou vůli k bezplatnému převodu bytové jednotky, jedná se podle dovolacího soudu o závěr, který není v této části podložen skutkovými zjištěními. Podle názoru dovolacího soudu tak byly minimálně shora uvedené okolnosti, o něž odvolací soud částečně opřel svůj závěr, nesprávně posouzeny a zhodnoceny, a nemohou tak vést bez dalšího k úsudku o nepřiznání přiměřené náhrady s odkazem na rozpor s dobrými mravy. K uvedenému přistupuje skutečnost, že vedlejšímu účastníkovi bylo v důsledku probíhajících exekučních řízení zakázáno, aby nemovitost převedl na někoho jiného. S vědomím těchto důsledků pak byly uzavírány první dvě smlouvy ze dne 24. 1. 2007 a 1. 3. 2007, které v době svého uzavření nemohly vyvolat zamýšlené účinky, nicméně všechny tři smlouvy byly uzavřeny v době, kdy vedlejší účastník vlastnicky disponovat s předmětnou bytovou jednotkou v SJM kvůli nařízené exekuci nesměl.
7. S ohledem na shora uvedené závěry Nejvyššího soudu, kterými byl vázán, krajský soud rozsudkem ze dne 17. 10. 2019 č. j. 14 Co 69/2016-497 rozsudek okresního soudu změnil tak, že uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 1 300 000 Kč se 7,75% úrokem z prodlení za dobu od 12. 4. 2012 do zaplacení (I. výrok), a na náhradě nákladů řízení před soudy všech tří stupňů ve výši 262 604,50 Kč (II. výrok).
8. Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 4. 2000 č. j. 22 Cdo 422/2020-541 jako nepřípustné odmítl. Nejvyšší soud uvedl, že byť se poněkud nepřípadně cítil krajský soud bez dalšího vázán z jeho pohledu kategorickým názorem dovolacího soudu, pak jeho koncový závěr o tom, že požadavek vedlejšího účastníka není v rozporu s dobrými mravy, obstojí. Dovolací soud odkázal na již ve svých předchozích rozhodnutích vyslovený závěr, že ze smluv o převodu bytové jednotky, které mezi sebou účastníci uzavřeli, nelze bez dalšího usuzovat na opakovanou vůli vedlejšího účastníka přenechat výlučné vlastnické právo stěžovatelce bez jakékoliv finanční náhrady, a zopakoval taktéž svůj právní názor, že jde-li o rekonstrukci věci ve společném jmění manželů ze společných prostředků, tuto okolnost v dané věci nelze nijak promítnout z hlediska dobrých mravů, neboť se nejednalo o rekonstrukci provedenou stěžovatelkou na její náklady. Použila-li stěžovatelka společné prostředky na investice do společné věci bez souhlasu vedlejšího účastníka, jednala v rozporu s §145 odst. 2 o. z., který pro nakládání s majetkem ve společném jmění, nejde-li o běžné záležitosti, vyžaduje souhlas druhého manžela.
II.
Argumentace stěžovatelky
9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti popisuje způsob, jakým s vedlejším účastníkem upravili s ohledem na rozvod manželství své majetkové poměry, a vyjadřuje přesvědčení, že skutečnost, že její vlastnické právo na základě uzavřených smluv nemohlo být z důvodu právních překážek a formálních nedostatků jednotlivých návrhů na zahájení vkladových řízení vloženo do katastru nemovitostí, jí nemůže jít k tíži, když daná situace vznikla v důsledku důvodů na straně vedlejšího účastníka (exekuční řízení) a ohledně movitých věcí vedlejší účastník i stěžovatelka dohodnuté vypořádání fakticky zcela respektovali. Podle stěžovatelky nemůže být pochyb o tom, že jí náleží vlastnické právo k předmětnému bytu. Dospěly-li krajský soud i Nejvyšší soud k závěru, že nárok uplatněný vedlejším účastníkem není v rozporu s dobrými mravy, postupovaly ryze formalisticky bez zohlednění veškerých specifik dané věci. Stěžovatelka si je vědoma toho, že vlastnické právo k bytu nebylo nikdy formálně vloženo do katastru nemovitostí, nicméně soudy zcela odhlédly od důvodů a okolností, které tento stav zapříčinily. Jakkoli se právní závěr vyplývající z napadených rozhodnutí jeví jako formálně v souladu s právním řádem, má stěžovatelka za to, že se soudy dostatečným způsobem neřídily ideou spravedlnosti a dobrých mravů tak, jak byla Ústavním soudem vyložena v jeho judikatuře. Stěžovatelka zdůrazňuje, že vedlejší účastník opakovaně vyjádřil svou vůli převést byt do výlučného vlastnictví stěžovatelky bez nároku na jakoukoli finanční náhradu, a nesouhlasí s postupem Nejvyššího soudu, který zavázal krajský soud v rozsudku ze dne 31. 7. 2019 nepřihlížet ke smlouvě ze dne 24. 1. 2007 a ze dne 1. 3. 2007, zatímco ve svém prvním zrušovacím rozsudku ze dne 27. 3. 2018 hovořil pouze o smlouvě ze dne 1. 3. 2007. V důsledku uvedeného Nejvyšší soud svým přístupem prakticky vyloučil, aby byly v řízení zohledněny stěžejní důkazy k prokázání opakovaného, explicitního a svobodného projevu vůle vedlejšího účastníka týkajícího se uspořádání vlastnických práv k bytu a v návaznosti na to rovněž k prokázání rozporu jím uplatněného nároku s dobrými mravy, přičemž tímto krajskému soudu znemožnil rozhodnout způsobem, který by odpovídal zjištěnému skutkovému stavu. Stěžovatelka nesouhlasí ani s postupem krajského soudu, který neinterpretoval závazný právní názor dovolacího soudu správně. Krajský soud měl odstranit nedostatky v dokazování a na základě doplněného skutkového základu znovu rozhodnout, nebylo by přitom v rozporu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu, kdyby po takto doplněném dokazování rozhodl stejně jako ve svém předchozím rozhodnutí. Krajský soud však na tuto svou povinnost rezignoval a zcela nepředvídatelně rozhodl v neprospěch stěžovatelky, aniž by ve svém rozsudku ze dne 17. 10. 2019 řádně odůvodnil právní názor, že nárok uplatněný vedlejším účastníkem není v rozporu s dobrými mravy. Takový závěr je přitom v rozporu s předcházejícím potvrzujícím rozsudkem krajského soudu. Stěžovatelka má za to, že rozhodl-li krajský soud ve dvou svých rozhodnutích v téže věci na základě totožných skutkových zjištění diametrálně odlišným způsobem a svůj názorový posun přezkoumatelně neodůvodnil, je jeho rozhodnutí v rozporu s principem právní jistoty. Závěrem stěžovatelka vyjadřuje nesouhlas se způsobem, jakým krajský soud i Nejvyšší soud posoudily otázku čerpání úvěru ve výši 600 000 Kč stěžovatelkou. Stěžovatelka poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006 sp. zn. 22 Cdo 2335/2005 a uvádí, že čerpala-li úvěr u bankovního ústavu sama a veškeré získané prostředky investovala do zhodnocení předmětného bytu, je v rozporu s obecnými principy spravedlnosti, aby tato skutečnost nebyla zohledněna při posuzování nároku vedlejšího účastníka. Výše popsané skutečnosti podle názoru stěžovatelky ve svém souhrnu představují soubor okolností zvláštního zřetele hodných, které je v souladu s ustálenou judikaturou vyšších soudů nutné při posuzování souladu či rozporu nároku uplatněného vedlejším účastníkem s dobrými mravy zohlednit.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a nelze jej, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádného procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
12. Ústavní soud ve věci stěžovatelky neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo.
13. Podstatou projednávané věci bylo posouzení nároku stěžovatelky na vyplacení částky 1 300 000 Kč představující polovinu částky 2 600 000 Kč získané zpeněžením bytové jednotky náležející do SJM vedlejšího účastníka a stěžovatelky když k jejímu převodu na třetí osobu došlo před uplynutím tříleté lhůty pro vypořádání SJM (§450 odst. 4 o. z.). Stěžovatelka se snažila v řízení před obecnými soudy prokázat, že jsou dány konkrétní důvody pro to, aby vedlejšímu účastníkovi nebylo přiznáno z částky 2 600 000 Kč ničeho, protože vedlejší účastník vyjádřil v minulosti opakovaně písemně svou vůli vypořádat SJM tak, že předmětná bytová jednotka má náležet stěžovatelce, a vedlejší účastník nežádá ničeho. Změnil-li později vedlejší účastník svůj názor a požaduje nyní po stěžovatelce vyplacení částky 1 300 000 Kč, považuje stěžovatelka jeho nárok za uplatněný v rozporu s dobrými mravy.
14. Krajský soud v napadeném rozsudku předeslal, že jej Nejvyšší soud zavázal svým právním názorem, že závěry krajského soudu o opakovaném projevu vůle vedlejšího účastníka převést výlučné vlastnické právo k bytové jednotce na stěžovatelku bez jakékoli náhrady jako důvodu k odepření přiměřené náhrady s odkazem na dobré mravy neobstojí, neboť tyto závěry nejsou podloženy skutkovými zjištěními.
15. Tomuto závěru, který Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 7. 2019 řádně odůvodnil, a krajský soud na ně v napadeném rozsudku odkázal, nemá Ústavní soud z pohledu ústavnosti čeho vytknout. Není třeba opakovat důvody, pro které Nejvyšší soud zavázal krajský soud nepřihlížet k předmětným smlouvám, neboť jsou stěžovatelce známy. Lze přisvědčit stěžovatelce, že tento závazný právní názor ve svém důsledku znamenal, že v řízení provedené stěžejní důkazy (smlouvy ze dne 24. 1. 2007, 1. 3. 2007, 13. 3. 2007 a 1. 4. 2007) nemohly vést k prokázání projevu vůle vedlejšího účastníka týkajícího se uspořádání vlastnických práv k bytu a v návaznosti na to rovněž k prokázání rozporu jím uplatněného nároku s dobrými mravy. Není však pochybením krajského soudu, že za situace, kdy ani po doplnění dokazování nebyly ve věci zjištěny další důkazy na podporu tvrzení stěžovatelky, rozhodl s ohledem na závazný právní názor Nejvyššího soudu ve prospěch vedlejšího účastníka. Stěžovatelka přitom nemá pravdu, má-li za to, že krajský soud bez dalšího vyhověl žalobě, aniž by využil možnosti dané mu dovolacím soudem "k odstranění vad řízení". Jak konstatuje v napadeném rozsudku Nejvyšší soud, krajský soud se velmi podrobně zabýval posouzením podmínek, za kterých lze vedlejšímu účastníkovi s ohledem na dobré mravy nepřiznat náhradu, dospěl-li však k názoru, že tyto byly v posuzované věci splněny, dovolací soud se s tímto závěrem neztotožňuje.
16. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 3. 2018 nejprve zavázal krajský soud ke zjištění, zda ke konkrétnímu způsobu vypořádání majetkových vztahů vedly smluvní strany rozumné a spravedlivé důvody, tedy konkrétně k objasnění motivace uzavření předmětných smluv, včetně posouzení důvodů k uzavření předmětných smluv z hlediska možného dopadu na práva věřitelů vedlejšího účastníka. Dále měl krajský soud zjistit skutečnosti týkající se udělení plné moci ze dne 1. 4. 2009 stěžovatelce k veškerým právním úkonům ve věci prodeje bytové jednotky a okolnosti vkladu práv do katastru nemovitostí ze dne 24. 3. 2010, kdy vedlejší účastník namítal, že podpis na návrhu není jeho pravým podpisem. Krajský soud ohledně uvedených skutečností doplnil dokazování, ale ani poté jeho závěr, že nárok vedlejšího účastníka je nutno hodnotit jako uplatněný v rozporu s dobrými mravy, Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 7. 2019 neakceptoval, když se ze shora uvedených důvodů neztotožnil se závěrem krajského soudu o opakovaném projevu vůle vedlejšího účastníka přenechat stěžovatelce výlučné vlastnické právo k bytové jednotce bez náhrady.
17. Následný právní závěr krajského soudu proto nelze označit jako překvapivý, jak tvrdí stěžovatelka. Předvídatelnost rozhodnutí odvolacího soudu je nastolena tehdy, seznámí-li účastníky se svým odlišným právním názorem a dá jim příležitost se k tomuto názoru vyjádřit. Účastník tak ví, že odvolací soud na věc nahlíží jinak, než soud prvního stupně, a může tomu přizpůsobit své právní a skutkové námitky. V posuzované věci ke změně právního názoru krajského soudu došlo na základě závazného právního názoru dovolacího soudu, se kterým byla stěžovatelka jakožto účastnice řízení, jíž byl rozsudek Nejvyššího soudu doručován, seznámena, a musela si tedy být vědoma možnosti, že krajský soud změní svůj právní názor, a mohla tomu přizpůsobit svou argumentaci, což také učinila.
18. Není přitom pravdou, že by krajský soud svůj "názorový posun" neodůvodnil. Krajský soud vysvětlil, že ve fázi odvolacího řízení po druhém zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu účastníci žádné další skutečnosti neuplatnili a ke změně skutkového stavu od rozhodování dovolacího soudu nedošlo, krajský soud je proto vázán právním názorem Nejvyššího soudu, který je ohledně vztahu k opakovanému projevu vůle vedlejšího účastníka přenechat jednotku ve výlučném vlastnictví stěžovatelky bez náhrady jako okolnosti nezpůsobilé k závěru o rozpornosti uplatněného nároku s dobrými mravy zcela jednoznačný, stejně tak Nejvyšší soud zavázal krajský soud judikaturou, která ve vztahu k otázce zhodnocení předmětné bytové jednotky nezakládá důvodnost námitky stěžovatelky o zhodnocení bytové jednotky na její vlastní náklady ve vztahu k nároku na podílení se vedlejšího účastníka na jejím závazku ke splácení úvěru. Ústavní soud konstatuje, že má-li stěžovatelka závěry krajského soudu za nedostatečně odůvodněné, je nutno na odůvodnění rozsudku krajského soudu třeba nahlížet spolu s odůvodněním zrušovacího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019, na jehož závěry krajský soud odkazuje.
19. S ohledem na povinnost krajského soudu respektovat závazný právní názor Nejvyššího soudu nelze zcela rozumět námitce stěžovatelky, že z odůvodnění napadeného rozsudku dovolacího soudu nevyplývá, že by krajský soud nemohl rozhodnout jako ve svém předcházejícím rozhodnutí. Jakkoli dovolací soud v napadeném usnesení připouští, že krajský soud neinterpretoval právní názor vyslovený v kasačním rozhodnutí zcela přiléhavě, neboť v něm dovolací soud neupřel krajskému soudu možnost úvahy o případném snížení přiměřené náhrady s poukazem na rozpor s dobrými mravy, budou-li pro takový postup s přihlédnutím ke všem podstatným okolnostem věci dány důvody, Nejvyšší soud však současně uvedl, že to platí tím spíše, pokud by došlo ke změně skutkového stavu věci, nebo by předmětem úvah odvolacího soudu byly okolnosti, které nepromítl do svého předchozího rozhodnutí. Krajský soud v napadeném rozsudku výslovně uvedl, že takové skutečnosti v posuzované věci nenastaly. Dovolací soud navíc v napadeném usnesení zdůraznil, že krajský soud přihlédl ke všem zjištěným okolnostem v průběhu řízení, Nejvyšší soud se však v rozsudku ze dne 31. 7. 2019 ani v rozsudku předcházejícím neztotožnil s jejich právním hodnocením, a učinil závěr, že za stávajícího skutkového stavu věci tak, jak byl popsán a zjištěn krajským soudem, neobstojí úvaha krajského soudu o rozporu požadavku vedlejšího účastníka s dobrými mravy; pak je ovšem bezpředmětná úvaha o rozsahu nepřiznání přiměřené náhrady. Z toho dle Nejvyššího soudu plyne, že pokud nedojde ke změně skutkového stavu věci, případně krajský soud nepřihlédne k jiným, dosud nezohledněným skutečnostem, lze závěr dovolacího soudu vyložit tak, že požadavek vedlejšího účastníka v rozporu s dobrými mravy není. V napadeném usnesení Nejvyššího soudu se pak výslovně uvádí, že skutkový stav zůstal od vydání posledního kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu nezměněn.
20. Ústavní soud připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/12 ze dne 13. 9. 2012 a v něm citovanou judikaturu). To se však v nyní posuzované věci nestalo, neboť odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč je dovolání nepřípustné, když Nejvyšší soud v souladu se svojí judikaturou vyložil, jaké úvahy jej vedly k závěru, že ve vztahu k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu neshledal ani jednu z okolností, pro kterou by mělo být dovolání shledáno přípustným. Nejvyšší soud odkázal na svá dvě předchozí kasační rozhodnutí, ve kterých uvedl, že ze smluv, které mezi sebou účastníci uzavřeli, nelze bez dalšího usuzovat na opakovanou vůli vedlejšího účastníka přenechat výlučné vlastnické právo stěžovatelky bez jakékoliv finanční náhrady, když Exekučním příkazem Finančního úřadu Brno II ze dne 8. 11. 2005 byla nařízena exekuce vykonatelného nedoplatku v částce 34 463 Kč proti vedlejšímu účastníkovi jako dlužníkovi, a to prodejem předmětné bytové jednotky v SJM, přičemž bylo vedlejšímu účastníkovi mimo jiné zakázáno, aby tuto nemovitost převedl na někoho jiného. S vědomím těchto důsledků pak byly uzavírány první dvě smlouvy ze dne 24. 1. 2007 a 1. 3. 2007, které v době svého uzavření nemohly vyvolat zamýšlené účinky, taktéž smlouva ze dne 13. 3. 2007 byla uzavřena v době, kdy vedlejší účastník vlastnicky disponovat s předmětnou bytovou jednotkou v SJM kvůli nařízené exekuci nesměl. Ve smlouvě o převodu bytové jednotky ze dne 1. 4. 2009 pak nebyla otázka, zda vedlejšímu účastníkovi za převod podílu na ní náleží náhrada, vůbec řešena. K uvedenému Ústavní soud dodává, že sama stěžovatelka v ústavní stížnosti připouští, že při vypořádání SJM nevyhledala odbornou právní pomoc, a její vlastnické právo nebylo vloženo do katastru nemovitostí z důvodu formálních chyb a nedostatků jednotlivých návrhů na zahájení vkladových řízení, popř. jiných, obdobných důvodů, jejichž význam nebyl stěžovatelce, jako právnímu laikovi, dobře srozumitelný. Stěžovatelka v ústavní stížnosti na jedné straně uvádí, že vkladu vlastnického práva bránilo zejména exekuční řízení, v důsledku kterého byl stěžovatel omezen v dispozici s veškerým svým majetkem, na straně druhé tvrdí, že vklad nebylo možno provést z důvodu její "neodborné přípravy" návrhů.
21. Také k povaze prostředků čerpaných z hypotéčního úvěru sjednaného stěžovatelkou dovolací soud v napadeném usnesení odkázal na svůj rozsudek ze dne 31. 7. 2019. Závěr krajského soudu, který v napadeném rozsudku již nepovažoval skutečnost, že se stěžovatelka v minulosti nedomáhala podílu vedlejšího účastníka na uvedeném dluhu, za okolnost podporující závěr o rozporu uplatněného nároku vedlejšího účastníka s dobrými mravy, Nejvyšší soud v napadeném usnesení považoval za správný, když konstatoval, že jediné případné plnění ve vztahu k dluhu z úvěrové smlouvy, které by mohla stěžovatelka vůči vedlejšímu účastníkovi v obecné rovině uplatňovat, by vycházelo ze stavu, kdy by byl dluh součástí společného jmění manželů a stěžovatelka jej hradila z jejích výlučných prostředků. O tento případ však v dané věci nešlo. Nejvyšší soud dodal, že i kdyby snad měla stěžovatelka za vedlejším účastníkem jakoukoliv nárokovatelnou pohledávku, ač z dosavadního řízení vyplývá opak, nemohla by dle Nejvyššího soudu žádat, aby s přihlédnutím k této pohledávce byla snížena výše přiměřené náhrady, neboť podle v rozsudku ze dne 30. 11. 2016 sp. zn. 22 Cdo 2354/2016 je rozsudek o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví rozhodnutím konstitutivním, který práva a povinnosti teprve zakládá, a proto před nabytím právní moci rozsudku není proti nároku z něj plynoucímu započtení možné; účinky započtení nastanou až v okamžiku, kdy se pohledávky setkají, tedy kdy se stanou způsobilými k započtení, tedy nejdříve k okamžiku právní moci rozsudku o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, zatímco soud musí vycházet z právního stavu v době vyhlášení rozhodnutí, kdy ještě pohledávka na zaplacení vypořádacího podílu neexistuje.
22. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud použil §237 občanského soudního řádu způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, nemá Ústavní soud prostor pro přehodnocení takových závěrů.
23. Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky, ústavní stížnost proto bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl. K návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že užití tohoto institutu přichází v úvahu za situace, lze-li očekávat delší čas do vydání konečného rozhodnutí. V daném případě taková situace nenastala a návrh na odklad vykonatelnosti akcesoricky sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu